Archiv autora: admin

67 Rudcenkova (Sieberova)

Období oranžové? Poetická šeď

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách, Fra 2013

 

Na novou poetickou knihu Kateřiny Rudčenkové se čekalo téměř deset let (sbírka Popel a slast vyšla v roce 2004, po ní následovala už jen kniha próz Noci, noci a drama Niekur). Dojmem opusu, který by vznikal a zrál celou dekádu, však Chůze po dunách nepůsobí.

Kateřina Rudčenková se do povědomí čtenářů poezie zapsala už vydáním své prvotiny Ludwig (1999). Její další sbírky (Není nutné, abyste mě navštěvovalPopel a slast) byly pak  laděny podobně jako debut: Rudčenková se v nich představovala jako uměřená, spíše úsporná lyrička; někde jí byla vlastní až dívčí nejistota, jinde měla sklony k lehké ironii, zámlce a pointě. Ani v knize čtvrté zásadní přeladění nepřišlo a vlastně ho ani nikdo nečekal – v české poezii se výraznější změny kurzu nenosí a málo u koho vídají. V Chůzi po dunách máme tedy znovu co dočinění s lyrikou. Je ale povedená?

V posledních letech se lyrika chápe – namnoze ve snaze vymezit ji proti tzv. angažované poezii – především jako žánr zprostředkující (intimní) prožitek subjektu; dostala punc jakéhosi ryzího básnění, které je víc než aktem vůle a rozumu (na rozdíl od konceptuální nebo experimentální poezie) výsledkem bytostné nutnosti básnit. Etablovala se také – znovu především v kontrastu k angažované poezii, která jako by se vždy částečně vyčerpávala okamžikem – jako žánr přinášející nadčasové, zásadní hodnoty. V tomto nasvětlení jsou pak vysoce hodnoceny texty, které se na malé ploše klenou mezi subjektivním, dílčím prožitkem a mezi nahlédnutím něčeho „vyššího“, existenciálního, metafyzického. Jinak řečeno, lyrika je vnímaná jako útvar, který má vždycky bilaterální povahu, obsahuje v sobě dílčí, jedinečné, subjektivní; ale zároveň se dotýká i něčeho podvědomě (intuitivně) sdíleného, něčeho, co se do čtenáře zatne v okamžiku svého pojmenování.

Poezie Kateřiny Rudčenkové si evidentně dává za cíl ono zásadnější sdělení přinášet – nespokojuje se s popisem prožitého, není vyznavačská, snaží se dotýkat spíše témat „obecně lidských“: měnících se životních fází, mateřství, rození, stáří; přítomny jsou i plytké, do hloubky nepříliš jdoucí ozvuky východních filozofií. Rudčenkové se však zoufale nedaří navodit zároveň alespoň dojem žitého, autentického. Vše se tu děje až nepříjemně samozřejmě a jednoduše: věci jsou prostě kladeny vedle sebe a tvrzeny: dítě je bledě bílé, krajina hřejivá. Jistá neproblematičnost (přesněji řečeno neochota věci problematizovat), která je Chůzi po dunách vlastní, ústí nezřídka až do stereotypu. Těžko si třeba představit něco méně objevného, než je bílá barva zastupující nevinnost dítěte, zelená přiřčená dětství, (jak jinak než vášnivě rudé) mládí spojené s erotičností a smyslností; v básni Nutnost karnevalu zase Rudčenková (zřejmě s nepříliš vytříbeným citem pro genderovou korektnost) píše: „Svlékají se a převlékají do druhého pohlaví, které se jim otevírá v klínech. Muži pláčou a líbají se, ženy se surově dávají“ (s. 37). Ve výsledku jako by se texty Chůze po dunách čtenáře nedotýkaly, neznepokojovaly ho, nevyzývaly.

Vezměme třeba jeden z důležitých momentů celé sbírky: po neproblematizujícím, bezstarostném mládí přichází uvědomění, že čas nezadržitelně plyne, což přirozeně vede k potřebě klást si otázky o jeho smyslu a směřování, ohlédnout se a bilancovat (ona otázka „Jak by měl člověk strávit život“, kterou můžeme číst na obálce sbírky, je vlastně ironická jen zdánlivě). V dnes už slavné a mnohými ceněné básni Petra Hrušky Prsa je toto vědomí určité nezvratnosti a nevratnosti uplynulého naléhavě (s notnou dávkou patosu – což je ovšem otázka zcela jiná) zhmotněno náhlým prozřením, že dcera dospěla a před svým otcem se stydí (to vše vyjádřeno v podstatě na ploše verše: „už nevídám prsa své dcery“). V Chůzi po dunách je situace zcela jiná, subjekt se dění neúčastní, pouze konstatuje stav věcí – nezřídka až formou určitých všeplatných a zároveň vyprázdněných výpovědí: „Neznatelné vytrácení / během usínání a probouzení, / úbytky vášně, / zato zvýšené nároky na dávky důvěry“ (b. Nepozorované vytrácení, s. 27). Tato na hranu jdoucí neúčast subjektu je třeba v básni (Dítě na houpačce) natolik šokující, až se stává funkční, sama o sobě tvoří významovou tresť celého textu:  „To dítě tu zapomněli, bude se houpat celou noc, / dokud mu krápník svítání z opačného břehu / nepropíchne srdce // Krásným souložením v písku na pobřeží, / s horoucím duněním vln v zádech, / udělá se nové dítě.“ (s. 63). Jinde jako by se v této specifické roli ústředního subjektu odrážela jen neochota autorky riskovat jakoukoliv vypjatější polohu nebo prostě jen zaujmout postoj ke světu kolem sebe. Těžko se tak ubránit pocitu, že je Rudčenková alespoň o něco přesvědčivější tam, kde se jí podaří vystavět text na konkrétní dílčí zkušenosti, tak jako třeba v básni „Jogínův pohled do budoucna“ (s. 61).

Iritující je i neochota autorky věci domýšlet, prozkoumávat, vydávat se na neznámou půdy za hranici již objeveného, odzkoušeného, naučeného až rutinního; Rudčenková jako by se zdráhala do svého psaní investovat víc, než je bezpodmínečně nutné. Tak třeba v básni O rok později (s. 72). Tu uvádí pozoruhodný, až šibalský a vpravdě mnohaslibný verš „Ukázalo se, že konec světa je zezadu obydlený“. Už další řádek však ukazuje, že změna poetického kurzu se nekoná: „rostou na něm brusinky, houby a vřes“. Myšlenka, která se zpočátku zdála být nosná, najednou ustupuje do pozadí, úvodní paradox se rozmělňuje – místo, aby ho Rudčenková rozvíjela, v poklidu ho přijme za svůj a dál si vystačí už jen s deskripcí. Třetí verš „zarostl loňský výhled z okna“ zkratovitost celé kompozice dotvrzuje, stejně jako následující nesourodé rekvizity: placatý pes (kterého sice známe už z předcházejícího textu, k čemu však odkazuje mimo text, není jasné), řasy na pobřeží, rackové. Nakonec tu nemůže chybět ani v poezii už stokrát napsaný a tisíckrát čtený „jantar“ a „mrouskající kočky“. Obdobných poetických banalit bychom v Chůzi po dunách napočítali mnohem víc, ostatně už báseň přetištěná na obálce prezentuje několik myšlenkových klišé spojených s psaním a poetičnem obecně: „Ve snu shlížím / na širokou čínskou řeku v časném rozednění, / pohupují se nad ní omamně zářící lampiony. / Musím o tom hned napsat báseň, říkám si, / než se probudím, / než bude světlo / – dokud to všechno bude pravda“.              Kromě výše načrtnutého Chůzi po dunách neprospívá ani její vnější a čistě účelové členění (jeden z oddílů knihy – Neviditelný ohnňostroj – vznikal na stipendijním pobytu v Lotyšsku, což je však jediné, co básně v něm sdružené spojuje), nedobrý dojem z celé sbírky nakonec umocňují texty, které jako by se sem dostaly jakýmsi fatálním nedopatřením, možná však jen z nedostatku jiných, nosnějších básní (b. Zlatá hvězda, Cizí akvária a mnohé další). Celá sbírka působí ve výsledku nastavovaně, roztříštěně a tak trochu bezradně. Chůze po dunách Kateřiny Rudčenkové je pro mě jedním z poetických zklamání poslední doby. Přestože se pokouší hýřit barvami, zůstává jen básnickou šedí.

 

Jana Sieberová

Text vyšel v PV 67 (duben 2014).

67 Krkoška

David Krkoška

Šedivý slunce

ráno

vyšlo šedivý slunce

 

uvíznul jsem v kocovině

 

krev se mi táhne tepnami

jak puding

a kolem je prázdno

víc než by mělo

na poličce vedle atlasu hub

sedí Werther

popláčem si na rameni

 

brzo se setmí

 

promítač promítá

strašně starej

kýčovitej biják

když už je kino vyklizený

 

na čsfd dostal 80 procent

čtrnáctky se s nim ztotožnily

 

David Krkoška (*1993) se narodil a žije v Praze, v současnosti studuje informatiku na ČZU. Texty vyšly v PV 67.

67 Kaušitz

Adam Kaušitz

Rychlíkem z Olomouce

Čtyřicet let starej vagón,

málo místa,

hluk

a na upocený sklo

puberťáci píšou sprosťárny.

 

A taky malujou přirození.

 

Kilometr po kilometru

zastávku po zastávce,

než přijde zadejchanej průvodčí

a celou tuhle trapárnu ukončí

až strohý:

nemám vole

 

Kecy

Sedí se svým dítětem

u levýho kafe

a pálí už druhý máčko.

Nikdy nebyla chytrá

a ještě se k tomu vždy voní

jako coura.

Coura, co vychovává svoje dítě

strachem.

 

Mej si ruce říkala. – Tvůj pra pra práděda,

kterej udělal tvý pra pra prábabičce

ze života peklo

si je taky nemyl. A umřel.

„A jak mami?“

V první světový, protože si nemyl

ty ruce – tak dostal tyfus.

 

Adam Kaušitz (*1988) pochází z Opavy, ale v současné době žije v Pardubicích, kde ještě donedávna navštěvoval místní univerzitu. Texty vyšly v PV 67.

67 Klement

Vladan Klement

Studium filozofie

dočetl jsem zrovna

cosi od

kanta,

v čemž říkal, že

člověk

má bejt

účel

a ne prostředek.

teda, myslím, že to

řek,

jinak je

to čurák.

 

Žena

stála na zastávce,

jedla perník

a snažila se

vypadat

nad věcí.

vypitý bezdomovec

hurónsky

povykoval na svý dítě:

„ty si divočák, ty si divočák!“

dítě na miniaturním

skejtu

roztočilo kola

a vší silou do mě

narazilo.

„co čumíš?“ řeklo.

to je taky pravda,

napadlo mě.

 

Vladan Klement (*1990) žije v Brně, studuje filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Dosud nepublikoval. Texty vyšly v PV 67.

 

 

67 Fantlová

Tereza Fantlová

Byla jedna holčička, co prožila už spoustu příběhů. Umřel jí pes i křeček, jízdní kolo jí spadlo ze srázu, kočárek se zasekl v kanálu a oblíbenou figurku sportovce jí na předměstí přejelo auto. Oklepala se z toho a zas kráčela kaštanovou alejí se světlou nadějí před sebou. Listy kaštanu opadaly a po podzimu přišla zima. Napadl sníh a znovu přinesl bílé světlo po šedých deštích. Přišel čas vánočních přání. Krátce před Vánoci našla i naše holčička své vánoční přání. Na nejvýstavnějším bulváru ve městě i v celé republice spatřila zhmotnění své touhy: panáčka z hoven. Panáčka z hoven ale k Vánocům pod stromeček nedostala. Panáčka z hoven děvčátko mezi štědrými dary nenašlo ani na jaře, ani v létě, ani dál. A že se toho slavilo za celý rok dost! Tak přišel zas… čas vánoční… a vroucí touha mít panáčka z hoven v holčičce neutuchala. „Já chci panáčka z hoven, chci, chci, chci,“ takhle to křičela. A pořád dokola. „A proč chceš panáčka z hoven, když je z hoven??“ řekla jiná holčička. Po těchto slovech se naše holčička na dlouho odmlčela.

Bylo naprosto jasné, že chtít panáčka z hoven je nesmysl.

 

Tereza Fantlová (*1983) žije a pracuje v Praze. Texty vyšly v PV 67.

 

67 Molovčák

Matúš Molovčák

Mahatma

smutné je obesiť sa

alebo skočiť z balkóna

 

smutné je nechať sa predbehnúť v tescu

alebo stratiť 365 viet vo vlaku

 

je smutné sa pokúšať nájsť

to čo v tebe ostane

a to čo odišlo bez tvojej prítomnosti

 

smutné je vidieť starého chlapa

na korčuliach

alebo babku

kradnúť v jednote

 

to všetko

dotvára pohľad na svet

 

je to smutné

a je to tvoja vina.

 

Láskaví

Milenci sú podobní káve

v počiatočnom štádiu zaliatia

rozbehnú sa po okrajoch šálky

nakoniec sa spoja a potom splynú

 

tak ako bezdomovci v útulkoch

teda pokiaľ moc nechľastajú

potom obkľúčia vlakové stanice

a vyserú sa pred pokladňami

 

prekroč to

inak nie si hodný občianstva

 

Matúš Molovčák (*1991) se narodil v Martine, momentálne študuje na VŠB v Ostrave. Publikuje hlavne na nete pod nickom Seymour (pismak.cz,citanie.madness.sk). V roku 2011 vyhral 1.prémiu v literárnej súťaži Cena Rudolfa Fábryho a prémiu v Básne 2013. Texty vyšly v PV 67.

 

67 Palán

Lukáš Palán

Problémy pražské

Ruce se tyčí na konci těl,

v kolotoči jizev a gest se

máchají

jako dva lachtani

mrzáci.

 

Odpor krve je příčně násoben

desítkami hoven na ulicích.

Psi nikdy za nic nemůžou,

všimněte si,

jak klopí oči,

loví si ocas,

koušou si nehty,

telefonují.

 

Mimochodem, kromě Hoven,

támhle je Muzeum, támhle ten Most,

nad ním ten Hrad.

 

Problémy sebehnay (ještě umocněné překlepem)

Muž, možná žena,

(pod tělem těžko poznat)

příznaky tepu,

(byl sex a pak hádka)

absence dětí,

(chodí do restaurací)

tekutost na bodu varu.

 

Můžou se políbit,

jejich tep se pohybuje kolem sebe,

jakási prapodivná smyčka,

připomínající

mapu Říma,

cokoli, co se dá vyslovit

a polknout.

 

Můžou se ignorovat,

slepecky (doopravdy slepecky)

milovat,

to zvládají ostatně bravurně.

 

Může se láska ohnout

a políbit si prdel?

Kam dosáhne?

A dá se hora rozemlít?

Kolik domů jsme místo ní

mohli mít.

 

Jestli je všechno zbytečné,

pak je vše v pořádku.

 

Lukáš Palán (*1984) ve Znojmě. Povoláním knihkupec, ve volném čase hudební publicista (čas. Full Moon). Texty vyšly v PV 67.

66 Chahboun

Naima Chahboun

přeložil Jonáš Thál

Archeologie neznalosti

0

 

ekvilibrium bezedná prázdnota uprostřed uzavřeného kruhu negace (0=ne-) absolutní nedostatek kyslíku statická statistika bezčasé zóny (konstanty: všechny proměnné: žádné stupnice: od nuly k nule) statisticky nezaznamenaná čísla u bodu mrazu ani vyšší ani nižší ani ani ani ani nic vůbec nic ani co by se za nehet vešlo velký kulový houby nada nepřerušený monotónní signál EKG do věčnosti

 

1

 

exploze jiskra a pak světlo náhlý podnět množství koulí co se najednou vymrští do všech stran jedním úderem neznámého tága blesk co oslepí zraky v okruhu deseti kilometrů bezvýrazný negativ vesmíru exponován

na počátku bylo slovo

před vlnou na řece a příbojem

před pokrokem a pádem

před slepicí

před vejcem

před slepicí

slovo bylo první

 

ale jaké slovo? nikdo si to nepamatuje bombardéry přilétly ze západu a oddělily vzduch od vod rovné bílé čáry rozdělily nebe slovo se rozdělilo na dvě části věcnou a obraznou se rozdělilo na dvě a pak na čtyři a pak šestnáct tisíc skutečností vepsaných do atmosféry jako virus neotvírej pusu sluneční systém se hroutí ground zero

 

you have the right to remain silent

anything you say can and will be used against you

 

mluvit nebo mlčet třicet stříbrných nebo zlaté hodinky za dlouhou a oddanou službu kovové přezky ušlechtilých úmyslů utahují kožené řemeny a tvarují tělo podle opěradla židle fraktury fragmenty soukromé osudy dohromady utvářející resumé a vynucený vzor

 

JULIUS a ETHEL ROSENBERGOVI odsouzeni i přes své zapírání k trestu smrti (1951) za to že měli předat tajný materiál z PROJEKTU MANHATTAN (jádro americké armády které za světové války (té druhé) vytvořilo bombu později zvanou „bomba“) RUSŮM a tím – jak poukazuje ctihodný soudce – svým způsobem zapříčinili KOREJSKOU VÁLKU která vypuká v červnu (1950) a která v jedné obrovské explozi šířící se jako kruhy na obrazovce radaru během okamžiku roztrhne vesmír vejpůl

 

1/2=2

 

logika polarizace: policejní politika a poetika polemiky polární led co taje medvědi co hladoví smlouvy zředěné na rapsodický guláš sekcí sektorů sekuritní sektářství bezzubé pokusy sekulárního sekretariátu osladit nabídky upejpavých zastupitelů pořádně osoleným účtem od zastupitelství přistane do pohrom a pochodní na cocktail party a pochody a pouliční nepokoje vřavy na tribunách ruka zákona sliby chyby polovičatého fanouška říkačky a lítačky masy a rasy nelidské zdi co den za dnem posouvají dělicí čáru o krok dopředu a o dva zpátky

 

(…)

 

na místě kde dřív stála dvojčata má být uvedena (2012) nová budova FREEDOM TOWER sto osm podlaží vysoký obří ukazovák zahalený do materiálu testovaného ve zkušební oblasti v NOVÉM MEXICU s požárními schodišti dělanými na objednávku s filtrovanými ventilačními šachtami a systémem samospouštěcích sprinklerů po cestě k vrcholu věže kde je umístěna anténa sahající do výšky 1776 stop nad zemí mají dva terasovité výběžky strategicky umístěné ve stejné výšce jako oba předchůdci budovy lákat návštěvníky aby se zastavili a v jednom závratném mementu nechali čas dostihnout jejich myšlenky (čas je nepřítel lidu číslo jedna)

 

dlouhý cyklus odpovídá pět tisícům sto dvaceti šesti rokům v GREGORIÁNSKÉM kalendáři MAYSKÝ dělí historii na čtyři fáze: v první je stvořena země rostliny a zvířata v následujících dvou vznikají různé pokusy o stvoření člověka poslední fáze nastává když se to bohům konečně podaří třináctého srpna (3114 př. KR.) a pokračuje až do konce časů v pátek dvacátého prvního prosince (2012)

 

uveď do protokolu: (N) NIRVANA NEZDAR NEUTRÁLNÍHO NIHILISMU NERVÓZNÍ NAVIGACE absolutní NULY skrz NEPOJMENOVANÉ NÁRODY NOUZE opětné NASTARTOVÁNÍ NARATIVU v NAHOTĚ NYNĚJŠKA

 

když se žalobce zeptal RUTH kdy jí začal docházet význam akce které se účastnila odpovídá RUTH že pochopila až když HARRY G zmizel a pak také po dopadu bomby

 

(                                   )

(                                              )

(                                                       )

(                        )

(               )

(        )

 

 

ticho expanduje a houstne až je z něj černá díra ztráta paměti okno v zemské kůře sopečný ostrov slepá skvrna vypravěčské perspektivy RUTHIN pohled bloudí nad tribunou a zastaví se u neznámé osoby

 

nemáš oheň?

 

Naima Chahboun (*1980) je švédská básnířka. Poezii prezentuje především v mluvené podobě na jevišti. V současné době je doktorandkou oboru politologie na univerzitě ve Stockholmu. Archeologie neznalosti (Okunskapens arkeologi, 2011) je její debut. V roce 2012 za něj dostala cenu Katapultpriset s odůvodněním: „Básnická sbírka Archeologie neznalosti Naimy Chahboun je intenzivní vrt, jazyková exploze a experimentální, politická, existenciální a umělecká sonda do půdy, na níž stojí základy naší společnosti.“ Texty vyšly v PV 66.

 

66 Hanušová

Jitka Hanušová

Na vsi VI.

Komedianti! Kolotočáři! Němčouři! Přivandrovalci!

Tyhle nálepky už vám nikdo neodpáře.

Dodnes nechápu, co je přimělo opustit štaci

a usadit se v téhle malé hanácké prdeli.

 

Ženský obstarávají domácnost se samozřejmostí,

s jakou kdysi v maringotce nabíjely vzduchovky.

Krása zašlých pouťových růží z krepáku.

Štěstí v papírovém sáčku za pětikačku.

 

Synáček, rozmazlenec,

Batmanův Robin,

playboy Dylan z Beverly Hills,

jeho největším výkonem byla ejakulace na dvoře,

které jsem kdysi jako dítě nechápavě přihlížela škvírou na hůře.

Teď už má na kontě pět dcérek se dvěma ženskýma,

ale meč, kterým by se honosil ctihodný potomek rodu Herr Mann, furt nikde…

 

Jeho harém v čele s matkou ho obletuje a on ani nezvedne zadek,

když přijede domů odněkud, kde dělal bůhvíco, aby si otevřel vrata.

Ne, troubí radši na celou dědinu… Přivandrovalec!

 

Jitka Hanušová (*1982 v Přerově) vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a finštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Za „olomouckých let“ se podílela na organizaci literárních festivalů – Festival básníků v Galerii U Mloka a Literární festival LIBRI na Výstavišti Flora. Od roku 2006 žije v Praze, věnuje se překladům publikací o umění z angličtiny a překladům beletrie z finštiny, pracuje jako PR v galerii umění a fotografuje. Publikuje recenze a články v obtýdeníku Tvar a na portálu www.iliteratura.cz. V roce 2013 debutovala sbírkou „Bez zbytečných formalit“, která vyšla jako příloha literárně-kulturního časopisu H_aluze. Texty vyšly v PV 66.

 

66 Lacko

Marcel Lacko

Čas

Keby som sa vzbúril,

podarilo by sa mi premeniť svoje

auto na rádio aktívne.

Až potom by som prišiel

na najdôležitejší zápas

svojej kariéry, po vložení

tejto látky do motora.

Zatiaľ som zaseknutý v

práci, objednal som kopu

kanistrov, no stále som nedonútil svoj

stroj času, aby sa chopil práce.

V poriadku, každý

predsa vie, že stroje

času bežia na

plutónium, nie urán.

Naozaj sa nazdávam, že

urán poháňa niečo iné.

Zdieľajte to prosím,

a preposielajte, lebo

hodnotenia klientov

na tento produkt sú tým

najdôležitejším, čo som

čítal tento týždeň.

 

Filmová recenzia

Hovoril som o prvom filme,

tu aj niekde inde.

Druhý film je

ešte lepší.

Tu je pár scén :

 

Nie som si

veľmi istý,

kde by mohli byť. Včera,

alebo predvčerom som mal krátky

rozhovor, ktorý sa stočil blízko

k tomu, o čom hovorím, ale bol

dosť povrchný. Avšak to, čo sa

deje, je mimo mojich

roztrhaných kompetencií na

spomínanie.

 

Marcel Lacko (*1977). Reprezentoval Slovensko na Európskom turnaji poézie v Slovinsku. Jeho tvorba bola preložená do anglického, maďarského, poľského a slovinského jazyka. Režíroval celovečerný film Zrkadlo a mnoho krátkych hraných filmov. Bol jednou z osobností v projekte Ľavé spektrum 2012, ktoré reprezentujú intelektuálnu šírku prostredia na Slovensku naľavo od stredu. Pracuje na románe. Texty vyšly v PV 66.