62 Popescu Rozhovor

Rozhovor se Simonou Popescu

Kdy jsi se poprvé dostala k poezii, kdo tě k ní přivedl?

Když jsem byla malá, líbily se mi básničky, byly roztomilé, líbily se mi i rýmy, které nebylo těžké se naučit. Pak jsem zjistila, že existuje i „Poezie“. Čekala na mě ve školních učebnicích a měla pohřební charakter. Taky se mi zdála příliš spjatá s mašinérií na odhalování stylistických figur, témat (mezi nimi láska k vlasti a národu) a básníkovým poselstvím, které bylo pokaždé jednoznačné. Výklad básní jako by neměl nic společného se skutečným životem, s faktem, že byly napsány lidmi s nějakým osudem a nikoliv ctihodnými mrtvými, „národními hodnotami” či kamennými sochami. Pravou poezii jsem objevila sama jednou odpoledne, když jsem otevřela bichli půjčenou z gymnaziální knihovny. Jmenovala se Panorama současné světové poezie, měla 900 stran a byli v ní zastoupeni současní básníci (od roku 1900 do roku 1950) z mnoha zemí. Básně předcházela krátká strhující biografie, která byla psaná úplně jiným stylem než v učebnicích. Pamatuju se, že jsem narazila i na velmi krásnou poezii… o vlasti. Z básníků se mi nejvíc líbil Srečko Kosovel, student s podobnými brýlemi jako mám já. I on píše o smrti – také zemřel ve 22 letech – ale v jeho případě jako by nešlo o Poezii, ale o silné poselství chlapce, který je vyděšen tím, co se děje kolem něho. Na konci gymnázia pro mě byla stejně důležitá masivní antologie americké poezie, kde autoři mluvili stejným jazykem jako já, stejným poetickým jazykem – jednoduchým, přímým a strohým.

 

V své knize Zelené práce – moje obhajoba poezie píšeš o tom, že školní biflování zabíjí poezii.

Když jsi malé dítě a neumíš ani psát ani číst, je učení básniček hra. Později musíš číst určité knihy, musíš kvůli známce, musíš kvůli kultuře, musíš básně rozebírat! Povinně čtení básníci vnucovaní horem dolem, vyučovaní bez lásky, bez stylu, bez nadšení a opravdového pochopení se stávají pohromou. Nečteš ani pro profesory ani pro rodiče ani kvůli kultuře, čteš pro sebe – jinak je to téměř zbytečné. Jako univerzitní pedagog chodím na inspekce, to znamená, že jsem přítomna na hodinách učitelů literatury. V mluvnici jsou všichni dokonalí. Když dojde na literaturu, je to horší a když je předmětem poezie, výuka začne být strojená, až nelidská.

 

Jak by se podle tebe mělo přistupovat ve školách k poezii?

V jejím kontextu a v aktuálních souvislostech – nejen kulturních. Základní je souvislost se skutečným životem. Myslím, že poezie by se měla učit tak, jak to dělá profesor ze Společnosti mrtvých básníků – z té knihy a filmu! Se znalostí věci, s určitým hrdinstvím a „s láskou a odvahou”.

 

Věnuješ se surrealismu, napsala jsi knihu o nejznámějším rumunském surrealistovi Gellu Naumovi, čím tě surrealismus fascinuje?

Surrealismus mě fascinoval od chvíle, kdy jsem zjistila, že výrok surrealistů, který mi připadal jako slogan – „poezie jako způsob života” –, je maximálně pravdivý. Surrealisté byli velmi vnímaví vůči tomu, co bych nazvala poezie běžného světa.

 

Z inspirace sny vychází i oneirismus (jediný rumunský literární směr, který vznikl v době komunismu, a sice v 60. letech, hlavními představiteli jsou básník Leonid Dimov a prozaik Dumitru Tepeneag), kde vidíš styčné body a rozdíly surrealismu a oneirismu?

Oneiristé – když o nich mluvím, mám v prvé řadě na mysli Leonida Dimova – hodně oceňovali kreativitu oneirického typu, způsob, jakým zpracováváme realitu v našich snech. Dimov mluvil o řádu a zákonitostech snu, které využíval v literatuře, aby mohl nerušeně a široce psát o konkrétní realitě a o sobě. V jeho případě je sen pouze formou, do níž se vejde všechno (myšlenky, pocity, podrobnosti, scény, biografie atd.).

 

Píšeš poezii, prózu i eseje. Která z forem tvorby ti je nejbližší?

Čím dál tím raději čtu eseje, které v sobě mají velkou dávku poezie, ale zároveň i narativní charakter jako próza. Je málo autorů, kteří pracují se všemi těmito formami tak, aby je jeden text obsahoval všechny. Abych uvedla několik jmen: Novalis (v Pollen), Baudelaire (v Umělých rájích), Rilke v Zápiscích Malta Lauridse Brigga, Pessoa v Knize neklidu, celé úryvky z Musila (Muž bez vlastností), celý svazek Proustova Hledání ztraceného času, prózy Poláka Andrzeje Stasiuka, Herty Müllerové a vašeho Seiferta (Všechny krásy světa). Poezii píšu snadněji, ale méně. Nelíbí se mi být prozaikem jako takovým, ale cítím se dobře, když píšu svoji prózu. Nepotrpím si na realistickou prózu s dialogy, kde je pouze jeden příběh. Píšu to, co by se mi líbilo číst.

 

Koho si kromě Gellu Nauma nejvíc ceníš v moderní rumunské poezii?

Líbí se mi více autorů z generace osmdesátých let i mladí básníci. Chtěla bych napsat knihy o lidech jako Mircea Ivănescu, Leonid Dimov a Șerban Foarță.

 

Myslíš, že bychom měli umělce posuzovat nejen podle jeho díla? Je důležité i jeho „CV”?

Nezáleží na tom, na kolika festivalech poezie jsem byla, do kolika jazyků byla přeložena moje poezie nebo na tom, že ke svému spisovatelskému CV můžu přidat CV univerzitního pedagoga. Nemůžu předstírat, že nevím nic o básníkovi, kterého čtu. Pro mě opravdový básník předkládá ostatním nejen estetično, ale i způsob bytí. Vyjádřeno slovní hříčkou: důležitá je est-etika. Myslím, že čtenář z Východu nebo z postkomunistických zemí přesně ví, o čem mluvím.

Jarmila Horáková

Rozhovor vyšel v PV 62, redakčně kráceno.