64 – Petr Borkovec – kritika

Petr Borkovec: Milostné básně

Fra, 2012

Milostné básně Petra Borkovce si říkají o pozornost, a to hned z několika důvodů. Důvod první: Jméno Petra Borkovce patří v současném českém poetickém světě k nejskloňovanějším, přičemž zmiňován není pouze jako básník, ale i jako propagátor poměrně ostře vyprofilovaného proudu současné mladé poezie. Důvod druhý: Jednotlivé texty se při nesoustavném čtení jeví natolik nekoherentní, že nezbývá než doufat, že celý soubor zaštiťuje určitý druh konceptu, jakési hlubší uvažování o poezii. Důvod třetí: Petr Borkovec objevil ve své nové sbírce zcela novou – a velezajímavou – polohu, totiž ironičnost, která se zmíněným meta-uvažováním o poezii a textu pochopitelně souvisí. Důvod čtvrtý: Sám název sbírky, který čtenáře provokuje svým odkazem ke konvenčnímu diskurzu; ke kategorii, kterou v post-postmoderní době nelze než ironicky odmítnout, nebo se ji pokusit naplnit zcela nově a svébytně.

            To, že nepůjde o tradičně pojaté milostné básnění, manifestuje Borkovec už několika úvodními texty sbírky. Ocitáme v jakémsi myticko-pohádkovém neustále metamorfózujícím lese (jde o „les ze samých sov“, přičemž zvuková analogie „les ze samých slov“ jako by se sama nabízela), kde ptáci promlouvají téměř lidskou řečí („Možná bys to popsala, těmahle studenými slovy: ci-ci-be ci-ci-be ci-ci-be ci-ci-be errr errr errr […]“, s. 20), kde hlavní roli hrají brouci a kde se místo milostných příběhů odehrává spíše lidské pachtění se a kolotání („Mám tu, Petříčku, všecko rozdělané, / sena neskopený, z Labů nejedou, / okna schnou ve stodole, dveře na půdě, / spím v kuchyni, nějak tu noc přečkám […]“, s. 14). Místo intimity dvou subjektů jsme tu svědky roztříštění autorského hlasu, jakéhosi mnohohlasí, v němž se vytrácí a znovu objevuje nejen subjekt milenky (gramatické „ty“), ale i subjekt promlouvajícího (mluvčího), milence, gramatické „já“. Významnou roli tu hraje zcizený, opuštěný text, a to nejen „zaslechnuté“ (b. Pod jednou pěnou), ale i „přečtené“. Sluchu se tak dostává jak odposlechnuté lidové řeči (b. Předpověď na léto), tak i anonymním hlasům internetové diskuze (b. Calopteryx splendens), spamovému e-mailu (b. Listy z dynastie Ming), básní tu i tradiční poetická „forma“ (b. Prořezávka). Zalíbení v cizí řeči, jakémsi automatickém „svévolném“ vyráběním textu, které se manifestovalo už v názvu rané Borkovcovy sbírky Poustevna, věštírna, loutkárna (kde věštec/věštkyně je pouze médiem a kde loutka je ovládaná cizí intencí), se proměnila ve fascinaci jaksi nepovedenou, defektní řečí, kterou bezděčně produkují moderní média. Je zřejmě pozoruhodné – a stálo by to za širší zamyšlení –, že práce se spamem a nezvýznamněným textem je v poslední době vlastní především básníkům střední generace (jen z mé nedávné čtenářské zkušenosti: Štengl, Hruška – ačkoliv u něj nejde o ironizaci, ale naopak o pocit tíhy z nerozumění –, Borkovec), zatímco pro mladší generaci jako by tyto fenomény ztrácely na přitažlivosti a snad i příznakovosti.

            Milostné básně znamenají v Borkovcově tvorbě – především roztříštěností autorského hlasu a vůlí k experimentu – nepochybně odvážné nakročení do neznáma. Přesto k nim mám několik výhrad. První: Je-li Borkovcova sbírka skutečně něčím zaštítěna a stmelena, pak je to zřejmě mnohokrát se opakující gesto zklamaného očekávání: Nejen, že nejde o tradiční milostné básně, ale nejde ani o vymezení se proti nim. Nejde o vážnost, ale nejde tu vlastně ani o veselí (v autorských textech ostatně dominuje tematika tíživá – ztráta blízkých, výčitky po jejich odchodu), nejde tu o průměrný shluk textů, ale nakonec ani o zásadní katarzi. Negativní koncept je konec konců taky koncept – i tak se však nabízí otázka, jestli bychom od Borkovce nemohli chtít víc než textovou hmotu čekající na zformování. Druhá: Podobně neukotvená je i Borkovcova ironičnost: žerty se tu tropí z obrozenecké selankovitosti i internetu; z tradičních forem i z nových médií. Veskrze jde však o terče banální až klišovité – kolik už bylo parodií sonetů, kdo se někdy nepozastavil nad absurditou došlého e-mailového spamu. Mnohem zajímavější (a autentičtější), než ironizace diskurzů, jsou nakonec Borkovcova laskavá dloubnutí: „…On už už na lehátku – / zabručí vzteky, a ona začne hádku, / a rovnou o dceři a živoření, bez přípravy. / Když ji pak po deváté vsouká do pandičky, / pohrdne jako vždycky nabízeným tričkem / a – odřídí to nahý.“ (s. 53) Třetí: Toho, čemu se Borkovec na jednom místě vysmívá, toho se na jiných místech sám dopouští. Jestliže je mnohde v hledáčku jeho ironičnosti jazyková manýra („To modré avatarovské atmo, fakt / precizní fotečka, v parádních barvách […] luxusní fotenka, loni se vůbec zadařilo […]“ (s. 32) nebo „Frajírci milují okolíčko, / očičkem házejí na moříčko, / všecičko, všecko je od sluníčka: / stínečky, Erebek, Eurydička…“, s. 52), jinde je doma v poetickém klišé: „Ale oba už víme, že jsme tady. Teď už ano“ (s. 20), „Moje láska (ty si to chceš ověřit?) se chvěje v člunu, co jsem odstrčil“ (s. 38). Čtvrtá: Ani v Milostných básních nezapře Borkovec své zakořenění v civilní poetice 90. let. Zatímco někde je tato poetika funkční skrze koncentraci významu, nebo dokonce až do krajnosti vyhnanou sémantickou zkratku: „Ptáci dnes řádí. Rozpoznáváme je spolu. Rovnováha“ (s 29), jinde Borkovec přehnaně intelektualizuje, přešlapuje na místě: „Cos ale viděla ty? Jak bys je popsala? Já se tak bál toho, že se dívám sám. Měl jsem osvědčit tolik odvahy. Neměl jsem žádnou odvahu. Ostříži odlétli a já ve všem poznával pouze sám sebe. A to jsem nechtěl, bál jsem se, bylo to protivné. A to nechci, bojím se, je mi to protivné.“ (s. 22) „[…] drolí se, sotva přiblížím ruku“, píše Borkovec v úvodním textu své sbírky a platí to i o celku Milostných básní. Borkovcovi se nepodařilo stmelit sumu svých textů konkrétním a srozumitelným gestem, jejich významový potenciál se opakovaně tříští. Když k tomu připočteme fakt, že ani z práce s cizím textem Borkovec mnoho nekonvenčního nevytěžil, jeví se Milostné básně nakonec jako sbírka, která sice hodně slibuje, ale jen máloco plní.

Jana Sieberová