64 – M. L. Gasparov – kritika

Michail Leonovič Gasparov: Nástin dějin evropského verše

Překlad Anna Kareninová a Robert Ibrahim. Dauphin, 2012

Dnešním zájemcům o poezii může publikace o dějinách verše připadat snad až jako archeologický průzkum. Velká část dnešní české básnické produkce vzniká na podloží verslibristické revoluce, k níž u nás pod zahraničním, zejména francouzským vlivem došlo na konci 19. století (jak dokládá Miroslav Červenka v knize Dějiny českého volného verše). Tehdejší funkce volného verše však byla samozřejmě jiná než dnes: každé jeho užití bylo silně příznakové a (v původním smyslu tohoto slova) avantgardní. Dnes je situace opačná. V průběhu dvacátého století došlo k rytmické globalizaci a volný verš se stal bezpříznakovým. Navzdory tomu, že i z úst některých literárních badatelů občas zaznívá, že versologie je pouhé formalistní počítání přízvuků, je Nástin nesmírně důležitou a cennou publikací.

Gasparovova kniha totiž ukazuje, jak může versologie přispět k širšímu porozumění kulturnímu vývoji Evropy. V jejích poznatcích a výsledcích se totiž odráží obecné tendence evropské civilizace: které národy přejímaly versifikace z cizích jazyků, protože tyto jazyky považovaly za prestižní, jakou úlohu ve vývoji veršových systémů hráli elitní „kulturní pracovníci“ (u nás vzdělaní obrozenci), zda básníci v daném období porušují, nebo naopak dodržují přirozený rytmus jazyka či zda jsou pro vývoj verše důležitější inherentní vlastnosti jazyka, nebo spíše externí kulturní požadavky. Po podrobné analýze jednotlivých etap vývoje evropského verše tak Gasparov v závěrečné syntéze dochází mj. k závěrům, že „na úrovni metriky mají větší vliv požadavky kultury a na úrovni rytmiky požadavky jazyka“ nebo že „v češtině se přes existenci délek a přes všechny snahy jejích zastánců časomíra stejně nakonec neprosadila. Zato se v ní bez ohledu na stálý přízvuk a odpor některých obrozenců rozvinul sylabotónismus podle sousedního německého vzoru“ (s. 352–353). Gasparov navíc ve své knize hájí názor, že vývoj verše má imanentní povahu, tedy že každý jeho daný stav v každém historickém období není nahodilý a že jednotlivé osobnosti, které určitým významným způsobem zasáhly do dějin verše (např. sylabotóničtí reformátoři Martin Opitz a Michail Lomonosov), jsou de facto vykonavateli této imanence. Tato otázka je pochopitelně mnohem širší a ve své podstatě filozofická. Pokud si navíc uvědomíme, jak důležité jsou výsledky těchto kvantitativních analýz pro badatele zabývající se nejen historickou poetikou, ale i interpretací a koneckonců i literární historií (o čemž svědčí např. mnohostranné dílo M. Červenky), dojde nám, že redukovat Gasparovovu knihu a potažmo celou versologii na počítání přízvuků je zkrátka pomýlené.

Gasparovovou metodou v Nástinu je srovnávací metrika, tedy přístup, v jehož rámci jsou komparovány příbuzné versifikační systémy s cílem rekonstruovat původní praindoevropský verš a popsat jeho pozdější vývoj. Gasparov pracoval s tzv. pravděpodobnostním modelem, tedy statistickým přístupem, v jehož rámci se porovnává realizovaný verš konkrétního textu s teoretickým modelem. Jde o přístup úzce kvantitativní, ale díky tomu též lépe obhajitelný a ověřitelný, než jsou přístupy kvalitativní. V ruské literární vědě se využívá už od začátku 20. století, ale „na materiálu západoevropské poezie zatím […] nebyl aplikován“ (s. 355). Jde tak o dílo de facto průkopnické. Základním poznatkem Nástinu je fakt, že evropské literatury (germánská a slovanská, ne však románská) postupně směřovaly k sylabotónismu, ať už byly dispozice jejich národního jazyka jakékoli: „druhá polovina 19. století byla obdobím největšího rozkvětu sylabotónismu v evropských versifikačních systémech (…): sylabotónismus je vnímán jako prestižnější forma organizace verše, jako právoplatný dědic antické časomíry“ (s. 323). Mezinárodní sylabotónismus byl ve 20. století vystřídán „kultem novosti“ (s. 327), odmítnutím starých ustálených veršových forem a také mezinárodním volným veršem. Lze dovozovat, že nástup a triumf volného verše se též časově shoduje s třetí vlnou globalizace (cca 1880–1945): básně ve volném verši nejsou tolik vázané na zdrojový jazyk, a tudíž jsou snáze přeložitelné do hlavních jazyků globalizovaného světa.

Nástin je velmi ambiciózní počin a sám jeho autor si uvědomoval, že ani celoživotní úsilí jednoho člověka nemůže zkoumané téma obsáhnout úplně a bezchybně. V jazycích, kterými Gasparov nevládl, se musel spoléhat na již provedené výzkumy, což bylo pochopitelně riskantní. Jak ale píše jeden z překladatelů knihy, Robert Ibrahim, ve svém doslovu: „touha zahlédnout celek byla natolik silná, že od tak nejistého projektu neustoupil“ (s. 418). V odstavcích věnovaných českému verši Gasparov vychází (v původní i revidované verzi Nástinu) ze studií Karla Horálka, Josefa Hrabáka, Romana Jakobsona a Jana Mukařovského, což vůbec není špatný výběr. Je samozřejmě velmi obtížné soudit, jak spolehlivé byly zdroje ze všech ostatních jazyků, a není pochyb o tom, že Nástin je plný nepřesností (jak o tom svědčí i Gasparovova osobní korespondence citovaná v doslovu), přesto však skládá plastický a přehledný, jakkoli zjednodušený obraz vývoje evropského verše. Jelikož jde o iniciační dílo, není důvod jej proto zatracovat. Horší je, že v českém překladu jsou všechny citace ponechány v originálním jazyce. Editoři toto své rozhodnutí komentují slovy: „V ruském a anglickém překladu jsou všechny cizojazyčné citáty přeloženy, podle autora překladem ekvirytmickým (…). Domníváme se, že ekvirytmičnost překladu je přes všechny snahy vždy jen domnělá, a tak jsme se rozhodli citáty nepřekládat.“ (s. 422). To je bezpochyby pravda, přesto jsem toho názoru, že i prostý filologický překlad by výrazně napomohl pochopení textu a nevedl by k automatickému přeskakování citátů, kterým čtenář jednoduše nerozumí.

Nástin dějin evropského verše přinesla na českou literárněvědnou scénu mladá generace versologů, sdružená ve Versologickém týmu, který vznikl na půdě ÚČL AV ČR na konci roku 2012. Tato skupina badatelů aktivně využívá nástroje pro počítačové zpracování dat a přibližuje tak české bádání o verši nejmodernějším literárněvědným trendům. Kromě toho chystá projekt Korpus českého verše 19. století, monografii Dějiny a teorie českého verše 19. století a učebnici teorie verše, která by měla nahradit dosud užívané, ale již zastaralé příručky Josefa Hrabáka. Jde tedy o velmi činorodou skupinu mladých badatelů, jejichž práce může inspirovat mnoho dalších zájemců o literaturu a navázat na relativně bohatou tradici české versologie. Překlad Nástinu je jedním z jejích významných projektů, který může přinést cenné informace všem zájemcům o kulturu Evropy, nejen o dějiny evropské poezie.

Ondřej Hanus