64 – Ceska vizualni poezie – kritika

Signály ze známa

Eva Krátká, ed.: Česká vizuální poezie: Teoretické texty (Host, 2013)

Česká vizuální poezie editorky Evy Krátké vychází po několikaletém čekání a na téměř tří stech stranách nabízí jednadvacet doprovodných příspěvků k tvorbě, která v šedesátých letech postavila Prahu do středu zájmu celé Evropy coby jedno z center experimentální poezie. Michal Šanda ve své recenzi knihy pro Salon Práva napsal, že „vyšla kniha potřebná“, a nelze než souhlasit – s vydáním knihy se zaplňuje dlouho zející mezera. Tato potřebnost má mnoho tváří, neboť dílčí části knihy míří různými směry a naznačují další, stále chybějící projekty – a to nejen teoretické, ale i tvůrčí.

Připravit -

Sbírka shrnující programové i polemické texty k experimentálnímu bujení mezi lety 1962 až 1970 se dá číst nejméně třemi způsoby. Na základní rovině ji lze brát jako „prosté“, dlouho postrádané uzavření a usebrání plodů jedné fáze české poezie, historický dokument a akademickou kritickou rukověť. Spektrum textů je uvedené literárně-historickým nástinem editorky a otevírá se třemi přednáškami Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala (včetně básnických ukázek, vivat!). Ty vydávají svědectví o tom, co bylo teoretickým podhoubím hnutí (texty Maxe Benseho, Abrahama A. Molese, Helmuta Heisenbüttela, Eugena Gomringera a skupiny Noigandrés) i odkud přicházelo – oproti dnešní dominanci anglofonní kultury šlo o import především z „esperanta střední Evropy“, tedy němčiny. Dokládá i to, jak klíčová byla osvětová činnost tvůrčí dvojice Hiršal-Grögerová pro podobu české scény a jak zásadní úlohu v literárním provozu mají programové snahy obecně.

Jako skromný korektiv těchto teorií pak nezřídka působí osobní vyjádření umělců, jako je Václav Havel a především Jiří Kolář, jehož tvorbu po právu kniha představuje jako druhý, domácí, pilíř hnutí. Úvod diplomové práce Ivana M. Jirouse zase mapuje kořeny vizuální poezie od Mallarmého a meziválečných avantgard; následující kapitola z diplomové práce Jiřího Valocha představuje svěží a poučený text, který i dnes zůstává solidním rozvrhem typologie amorfního pole intermédií. Zde je třeba doplnit, že antologie se zabývá i fonickou poezií a letmo se dotýká i happeningu, ale toto rozklenutí má i přes jistou roztříštěnost nakonec svou vnitřní logiku, protože se jedná o aktivity a teoretické zájmy stejných tvůrců.

V závěrečné diskuzi přicházejí ke slovu některé kritické a upřesňující texty, které se nad rolí experimentálního umění zamýšlejí v širších souvislostech umění a lidské aktivity. Především ostrý článek Antonína Brouska je modelovým příkladem vymezení se proti eschatologické rétorice avantgard a obsahuje i arzenál dalších tradičních výpadů proti experimentu. Texty jsou tak specificky českou artikulací neodbytných otázek, které avantgardu doprovázejí: je uměním budoucnosti, nebo se její genealogie po staletí rozvíjela bok po boku hlavního proudu? Představuje v umění menšinu, nebo jádro? Jde o reakci na hrozbu depersonalizace v důsledku technologií, nebo o radostnou hru s nově se nabízejícími možnostmi? Jaké je či mělo by být v umění vyvážení teorie a praxe?

- pozor -

V doslovu z roku 2007 Jiří Valoch hodnotí zájmy soudobého básnictví jako omezené „na práci s dávno kodifikovanými vzorci a na absolutní preferenci autorského já“ (p. 293). Troufám si tvrdit, že tato věta o dnešní poezii už neplatí, nicméně není bez zajímavosti, že experiment dnes, po poezii osobní výpovědi devadesátých let a jejím odeznívání v následující dekádě, zaujímá podobnou pozici, jak ji kdysi popsali Hiršal s Grögerovou: „reakce na zproblematizovanou linii především tzv. ‚občanské‛ poezie, která ztratila v průběhu let […] svou původnost a sdělnost“ (p. 254). Sborník tak může posloužit i jako průsvitka, přes kterou se lze dívat na současnou literární scénu, a snad i jako katalog toho, co již dosaženo bylo, odraziště a inspirace k další práci a prevence „znovuvynalézání kola“ a protáčení opakovaných argumentů v diskuzi.

V druhém plánu je kniha rozcestníkem vybízejícím k dohledávání materiálů, které v průběhu času ustoupily do pozadí. To se opět týká hlavně výsledků práce Hiršala a Grögerové, kteří sestavili překladový teoretický sborník Slovo, písmo, akce, hlas (1967), zasloužili se o vydání překladu Teorie textů (1967) Maxe Benseho, sestavili překladový výbor Experimentální poezie (1967) a svou vlastní tvorbu vydali v knize JOB:BOJ (1968). Vydání poslední antologie Vrh kostek zhatila normalizace a tak byla publikována až v roce 1993. Kniha je krom toho cenným zdrojem jmen českých tvůrců vizuální poezie i jejich zahraničních předobrazů, obsahuje odkazy na katalogy výstav českých i zahraničních a další texty. Poznámky pod čarou naznačují i novější genealogii tohoto směru (například výstava Víta Havránka z roku 2007). Nabízí se otázka, zda by nestálo za to antologii básnických i teoretických textů uspořádat i pro léta osmdesátá a devadesátá a zmapovat jak autory nastupující v další vlně (Michal Šanda), tak proměny v tvorbě těch, kteří pokračovali v nastoupeném programu (namátkou Ladislav Nebeský a jiní). Takový projekt by byl stejně přínosný jako bezpochyby náročný a snad by měl potenciál dokázat, že neviditelnost vizuálních a intermediálních odnoží poezie byla i v této době spíše jen zdánlivá. Editorka zároveň upozorňuje na další publikační mezery, například týkající se díla Vzorec řeči a řeč vzorce Karla Miloty nebo teoretických textů Vladimíra Burdy.

- teď!

Pro současnost zajímavým momentem je způsob, jakým kniha vypovídá o setkání československé literatury s teorií informace a konceptem kódu, který ve své době výrazně proměnil pojetí člověka a jeho projevů. Tato srážka zahýbala na přelomu 60. a 70. let celou světovou literaturou. V Americe například dala vzniknout hnutí „jazykové lyriky“, které podobně vyzdvihovalo asémantické užití jazyka na protest proti politickému jazyku doby a trvá podnes v podobě paradoxně kanonizované akademické avantgardy.

Klíčovým pojmem se v té době stává „informace“ – například v myšlení v knize tolikrát citovaného Maxe Benseho spolu s hmotou a vědomím tvoří tři základní způsoby bytí (p. 271). U jazyka se zdůrazňuje dichotomie kódu jako materiálního nosiče (který se tak zviditelňuje jako umělecký objekt sám o sobě, s poetikou sobě vlastní) oproti kódu jako „nehmotnému“ souboru abstraktních vztahů mezi prvky. Sémantický obsah tak lze vytvářet i přeskupováním prvků a hlavně je možné jej libovolně přehrávat mezi nosiči. Bense dokonce neváhá z tohoto předpokladu dosti odvážně vyvozovat i „základní“ transportabilitu vědomí (p. 271). Ke slovu se tak dostává poetika kybernetiky a permutace, mluví se o atomizaci jazyka, náhodě, entropii; tato „umělá“ poezie racionality je stavěna do protikladu k „přirozené“ poezii prožitku a pojmy jako depersonalizace nebo derealizace docházejí v programových textech autorů pozitivního ohodnocení.

Výše uvedené teorie samozřejmě mají své slabiny. V uvažování o jazyce a informaci za oněch padesát let nemohlo než dojít k posunu, stejně jako v oblasti technologií, které se dnes tvůrcům nabízejí (internet a biotechnologie spíše než magnetofonový pásek či psací stroj). Pokud se ale podle editorky „téma vizuální poezie“ do kulturního povědomí „periodicky vrací“ (p. 16), je to i proto, že jazyk v sobě aspekty dalších médií, jako jsou zvuk a obraz, už obsahuje. Česká vizuální poezie může sloužit jako připomenutí tohoto faktu a komplikace poněkud neproblematického vztahu k jazyku, který je v současnosti u většiny českých autorů stále ještě normou. Kniha přímo vybízí k ohledávání možností současných technologií písma, k zopakování a aktualizování pokusů z šedesátých let a přes jistou roztěkanost ji tak stojí za to nejen číst, ale i studovat a vracet se k ní.

Olga Peková