65 Ljubka

Andrij Ljubka

přeložil Alexej Sevruk

 

Žena, která si holí nohy ve tvé koupelně,

zítra oslaví 24. narozeniny.

Ačkoliv „oslaví“ je asi příliš silné slovo,

prostě jen zavolá domů rodičům

a večer se bude modlit.

Ty nerozumíš jejím modlitbám, jejím záhadným pohledům,

jazyku menu v jejím telefonu.

Vaším osudem není být spolu, je to tak lepší,

říkáš si, je to tak lepší.

Ve chvílích zvláštní něhy říkáš,

že věříš, že nemají jaderné zbraně,

žádné jaderné zbraně a cítíš se jako blbec.

Pak se ti zdává, že její tělo

voní jadernými zbraněmi, pouští a cikánskými písněmi.

Proč cikánskými? – ptáš se ráno,

ale na to neexistuje odpověď, nevíš,

jak míjelo její dětství a kde se naučila anglicky,

proč si vybrala zrovna tebe.

Jste spolu tři týdny. Občas si prohlížíš mapu světa,

měříš pohledem polohu Íránu, jeho sousedů,

přírodní a lidské zdroje.

Zdá se ti, že jí rozumíš stále líp.

Občas se jí vyptáváš na Írán, slibuješ, že tam s ní pojedeš,

a ona stále voní cikánským létem a jadernými zbraněmi,

a její poušť leží mezi vámi, a blíží se večer,

a ona si holí nohy ve tvé koupelně.

 

 

 

Již téměř na odchodu, když už se se všemi loučila,

vtiskla mi do dlaně nějaký papírek.

Spiklenecky jsem na ni mrknul,

ona mě štípla do zadku.

Vyprovodil jsem ji zasněným pohledem,

vyndal z kapsy její „dárek“,

jak se ukázalo, byla to účtenka z baru, z jedné strany

na ní byl ještě teplý otisk rtů a telefonní číslo.

„Yes!“ – řekl jsem si a pokračoval v pití.

 

Za týden ten papírek našla moje dívka,

když se chystala prát prádlo.

Dál vše probíhalo podle klasického scénáře:

díval jsem se na fotbal, zápas spěl ke konci,

naši tehdy skvěle přehráli Rusy

(nebo ne-Rusy, nebo reprezentaci nějaké země, přátelsky nakloněné Rusku,

už si to vůbec nepamatuju, abych řekl pravdu,

ale lepší by bylo, kdyby to byli Rusové),

něco jsem hlasitě pokřikoval

a ona vešla do pokoje, s tím papírkem a s otázkou:

„Tohle má znamenat jako co?!“

 

Hned jsem všechno pochopil

(s ženami je to tak pokaždé: pokaždé hned

chápeš kritický stupeň nebezpečí,

seismologická, tak říkajíc, rizika)

proto jsem suše odpověděl: „Vidím to poprvé“,

políbil jsem ji na krk a dál civěl do televizní obrazovky.

 

Jen jsem si ještě pomyslel:

promiň, nedokázal jsem s tebou sdílet lásku,

odpusť, zřekl jsem se tě rychleji, než by to udělal Petr,

ale dej mi ještě jednu šanci,

slibuju, že se polepším.

Našprtám se nazpaměť všechny

údaje o tobě, včetně telefonního čísla,

jako kdyby to byla

báseň.

 

 

 

Máš vytříbený vkus –

vždyť sis vybrala mě.

Máš vytříbený vkus –

to je bez debat.

Máš hnědé oči –

to je bez debat.

Máš hnědé oči –

vždyť sis vybrala mě.

Zvoní ti telefon –

vždyť sis vybrala mě.

Když ses rozhodla, že někoho opustíš –

znovu sis vybrala mě.

Vždyť máš vytříbený vkus –

to je bez debat.

 

Andrij Ljubka (*1987, Riga). Autor knih Visim misjaciv šyzofreniji (Osm měsíců schizofrenie, 2007), Terroryzm (Terorizmus, 2008), Kiler. Zbirka istorij (Killer. Sbírka příběhů, 2012) a Notaufname (německy, Rakousko, 2012). Jeho básně byly přeloženy do víc než deseti jazyků. V roce 2010 navštívil Prahu na pozvání o.s. Skutečnost, kde vystoupil na tvůrčím večeru. Předložené básně pochází ze sbírky Sorok baksiv pljus čajovi (Čtyřicet dolarů plus spropitné, 2012). Texty vyšly v PV 65.