66 Norðdahl

Eiríkur Örn Norðdahl

Poezie a próza

Jaký je rozdíl mezi poezií a prózou?

Poezie zpívá, próza mluví. Poezie tančí, próza kráčí. Poezii tvoří málo slov s větším („hlubším“) významem. Poezie je otázkou formy, zatímco próza jde po obsahu. Poezie je paměť a próza vzpomíná. Poezie vzniká v řádcích, zatímco prózu tvoří odstavec. Tak vám nějak nevím, ale každopádně ten rozdíl poznám na první pohled.

Klišé o odlišnostech mezi poezií a prózou se najde víc než dost, možná až příliš. Co si budeme povídat, jsou na to hromady názorů. Jakmile se jimi člověk začne jednou zaobírat, zjistí, že úvah na dané téma existuje tolik, až si přeje, aby se nesetkal ani s jednou. Navíc všechna ta klišé bývají často pravdivá i nepravdivá zároveň. Poezie zpívá, ale i mluví – perské slovo pro „básnické dílo“ je „kalam“, v arabštině to doslova znamená „mluvit“. Poezie tančí, ale i chodí. Existují miliony chodeckých básní, od Wordswortha přes T. S. Eliota k Johnu Ashberymu a Frankovi O’Harovi. Sbírku Sarah Cullenové Mapy (Maps) tvoří série vizuálních básní vytvořených kyvadlovým zařízením – krabičkou, v níž bylo zavěšené pero, které psalo básně, zatímco se autorka procházela po Florencii.

Spousta konceptuálních básní je tvořena ze slov s nejasným významem – některé konceptuální básně jsou vytvářeny počítači, které produkují nekonečné množství textů bez zřejmého významu. Většina válečné nebo milostné poezie je zase spíš o obsahu než o formě a spousta tak zvaných prozaických děl, jako například Joyceův Odysseus nebo Jak se rodí Američané (The Making of Americans) Gertrude Steinové má víc společného s formou než obsahem.

Sbírky Hala Sirowitze Máma řekla (Mother Said) a Táta řekl (Father Said) tvoří vzpomínky, kdežto Proustův opus, Hledání ztraceného času (À la recherche du temps perdu), je pamětí. Nejsnáze rozpoznatelným rysem poezie, alespoň pro každého sazeče, je rozlámání textu do veršů. Poezie bývá nastříhaná do krátkých řádků. Francouzský básník Jacques Roubaud to nazval le vers libre international – mezinárodní volný verš, což nakonec není nic než rozlámaná próza a vůbec ne poezie. Samozřejmě nepotřebujete přečíst hodně básní ani se seznamovat s jakýmkoli radikálním avantgardním směrem, abyste zjistili, že spousta básní vypadá odlišně. Třeba Ginsbergovy, Whitmanovy nebo Rimbaudovy básně či poezie Octavia Paze. Takové texty bývají někdy zaškatulkovány jako „básně v próze“, ale většinou se ukáže, že podobné definice jsou velmi chabé.

Americký básník James Sherry si kdysi všiml toho, že list papíru má konkrétní ekonomickou hodnotu. Papír je zboží, které můžete prodat na trhu za účelem zisku. Výrobní náklady jsou nižší než cena, za kterou se prodává. Sherry ještě dodává, že jakmile papír potisknete básní, ztratí svou hodnotu. Sherryho kolega a přítel Charles Bernstein spočítal, že dvoutisícový náklad básnické sbírky v nakladatelství Sun & Moon Press, který je rozebrán do dvou let, je vlastně ztrátový.

V případě prózy tohle neplatí. Když jí potisknete papír, jeho ekonomická hodnota se zvýší. No není to paráda?

A to mě přivádí k jedinému zaručenému rozdílu mezi poezií a prózou, s nímž jsem se zatím – po letech pátrání – setkal: Pokud se text, který jste napsali, prodává za míň, než kolik stála jeho výroba, existuje určitá šance, že nejste prozaik, ale básník.

 

Z knihy Booby, be quiet! přeložil Ondřej Buddeus

Tento a další 2 eseje vyšly v PV 66.