65 Tomšů

Příběh v lyrice

Hana Tomšů

Jak ostré jsou hranice mezi lyrikou a epikou? Nezůstane někdy ze čtení lyrické poezie dojem načatého příběhu? Kognitivní vědci označují příběh za základní nástroj pro organizaci a uchovávání informací v lidském myšlení. Příběhové schéma pomáhá lidem porozumět novým informacím a vyvolat vzpomínky. Díky tomu můžeme nalézt stopy příběhů v nejrozmanitějších produktech lidského myšlení, tedy i v lyrické poezii.

Obvykle se lyrika charakterizuje především potlačením časovosti a absencí děje. Nicméně jako tvořivý produkt lidského myšlení lyrika obsahuje prvky narativity, tak zvaného příběhového schématu. Časovost a určitá forma děje jsou v lyrické poezii dokonce přítomny více, než by se mohlo zdát. Tento esej popisuje tři úrovně, na nichž můžeme prvky narativity v lyrice najít: v první řadě může vyprávět příběh samotný text, za druhé může text pracovat s metaforami vystavěnými na principu příběhu a třetí možností je odkaz obsažený v textu, který pracuje s obecnou znalostí čtenáře.

 Příběh přítomný v textu

První možnost, příběh přímo v lyrickém textu, popsali němečtí naratologové Peter Hühn, Jörg Schönert a Jens Kiefer. Ve studii Narratological Analysis of Lyrical Poetry (2005) analyzovali necelou dvacítku sebereflexivních anglických básní. Ukazují, že tyto básně obsahují důležitý prvek – tak zvanou sekvencialitu (časovost), a stejně jako tradičně narativní texty také zprostředkovávající perspektivu. Díky zřejmé časové posloupnosti zachycené v básni je pak možné tyto texty naratologicky analyzovat.

Podle autorů se události v těchto básních odvíjejí hlavně v psychice mluvčího básně. Autoři identifikují ještě jeden typ události: „událost v prezentaci“. Takovou událostí je například změna postoje mluvčího a změna úhlu jeho pohledu na děj. Hühn a jeho kolegové pracují s pojmy kognitivní psychologie, která jim umožňuje pochopit, jakým způsobem jsou události spojovány v příběh. Kognitivní psychologové pracují s předpokladem, že události mají kulturně a časově zakotvený obvyklý průběh. Pro něj se v lidském myšlení ustaví tak zvané kognitivní schéma, které tvoří modelový kontext situace (rámec) a očekávaný časový průběh události (skript). Například pro středověkou dvorskou lyriku je podle Hühna typický rámec nešťastné lásky k nedostupné ženě. Skript opakuje příběh zamilovaného muže, kde láska nemůže být naplněna, muž je odmítnut, uzavírá se do sebe a svou situaci reflektuje psaním básně. Kognitivní schémata vycházejí buď ze zkušenosti, nebo z obecné kulturní znalosti.

V poezii jsou schémata ovšem často postavena do neobvyklých kombinací. Tím se narušuje očekávaný průběh událostí a zvyšuje se „událostní potenciál“ textu. Vzhledem k tomu, že kognitivní schémata jsou vázána na kulturu čtenáře, celý text včetně jeho událostního potenciálu je interpretován v závislosti na čtenářově kulturním zázemí. Nechat se překvapit určitou kombinací schémat může jen ten čtenář, který zná konvenci, s níž schémata pracují.

Například v Kainarově básni „Stříhali dohola malého chlapečka“ název a první verš okamžitě uvedou čtenáře do známé situace: dohola bývají zpravidla ostříháni čerství rekruti. V básni je ale „zákazníkem“ dítě, a proto situace nesplňuje všechny náležité prvky předpokládaného rámce. A odtud už je jen krok k tomu, abychom si událost představenou v textu vysvětlili jako metaforu: například začátku dospívání či nedobrovolného zapojení do společnosti, která omezuje osobní volnost.

Události v lyrice jsou podle autorů zprostředkovány z různých úrovní: empirický autor (tedy básnířka či básník), abstraktní autor (implikovaný autor, jak si ho představíme podle textových signálů), mluvčí/vypravěč (tedy hlas, který text pronáší) a protagonista/hlavní postava. Znalosti o empirickém autorovi nám mohou pomoci vyvarovat se hledání zavádějících schémat, protože konvence a tedy kognitivní schémata se dobově a kulturně mění. Formální stránka textu je přisouzena abstraktnímu autorovi. V lyrice je ovšem většinou těžké odlišit abstraktního autora od mluvčího. V sebereflexivní poezii navíc mluvčí téměř splývá s protagonistou. Nicméně lze nalézt příklady básní, kde právě kontrast mezi nimi vytváří napětí v narativu.

Hühn formuluje specifika narativu ve zkoumaných básních v kontrastu k prototypickému narativu, za který považuje pohádku. Charakterizuje pohádku několika vlastnostmi: v pohádce stojí vypravěč mimo vyprávění, proces vyprávění není tématizován, abstraktní autor je shodný s vypravěčem a děj je vyprávěn retrospektivně. Události mají fyzický nebo sociální charakter.

Narativ v lyrické poezii se od pohádky samozřejmě v mnohém liší. Ve všech analyzovaných básních je mluvčí shodný s protagonistou. Některé analyzované texty jsou psané ve druhé osobě, což je podle Hühna „externí projekce psychiky mluvčího“. Nicméně lyrická výpověď může také využít postavy adresáta. Tak tomu je například v básni Violy Fischerové: „Nevěřila bych / když mi vyprávíš / co bylo před léty“.

Od prototypického vypravěče jako v pohádce se mluvčí v lyrice liší také tím, že vyvolává dojem bezprostředního vyjádření. Mluvčí v básni jako by vyjadřoval, co cítí, vidí či o čem přemýšlí právě teď. Iluze bezprostřednosti bývá navíc zvýrazněna maximálně úsporným vyjádřením jako v této básni Karla Kryla: „Předevčírem ještě pil jsem s Čerepkovou, / s Kaczmarskim včera baštil lanýže. / Dnes pařím s Jiřím, zítra s jeho vdovou, / pozítří sám. To letím z Paříže.“ Časový vývoj v tomto případě hraje klíčovou roli.

V této básni se setkáme také se zmíněnou „události v prezentaci“. Když dojde k rozvratu manželství nebo smrti přítele, pro mluvčího se nic nezmění. Nezastavuje se a jeho vyprávění ubíhá stejnou rychlostí. V myšlenkovém světě mluvčího ale neproběhne změna, kterou implikuje skript aktivovaný dějem, nenaplní se naše očekávání, že mluvčí bude emocionálně reagovat. Kontrast těchto dvou typů událostí působí dojem nepřerušitelného spěchu a citového odstupu.

V prototypickém narativu jsou události spojeny jedním konvenčním schématem. V lyrice se ovšem často objevuje kombinace dvou nebo více schémat. Podle Hühna jde vždy o aktivování jednoho schématu a následně jeho narušení jiným schématem. Odkazováním k několika kognitivním schématům pak vzniká pestrá škála významů. Pro lyrickou poezii je podle Hühna typická změna ve formálním schématu textu, která se nazývá „zprostředkovávací událost“. Jde např. o změnu veršového metra, která se využije ke zvýraznění dějové události. V poezii se tento typ události uplatňuje snáze než v próze, protože poezie není svázána strukturou věty a má větší možnosti při výběru rytmických a zvukových prostředků.

Tak například najdeme v úseku Halasovy básně „Poučení synovské“ zprostředkovávací události hned dvě: „Když probudí se hlína je to myš / Je-li sklu zima zaroste větvičkama / Ryba je hastrmaní lžička Víš / a slza Slza je voda co je sama“. První událost ve zprostředkování je oslovení fiktivního adresáta „Víš“. Pokud by ho mluvčí neoslovil, byla by jeho přítomnost naznačena pouze v názvu. Druhou zprostředkovávací událostí je opakování slova „slza“. Tím je navozeno schéma otázky a odpovědi, báseň vede čtenářovu pozornost do místa, které chce zdůraznit.

Jak Hühn a jeho kolegové dodávají, tato metoda odhaluje narativ v lyrické poezii, která splňuje dvě podmínky. Tou první je přítomnost série událostí, tedy sekvencialita. Druhou podmínkou je zprostředkovávací entita, tedy určitá jednotná perspektiva, která události spojuje. Jak bylo ale naznačeno na začátku, lyrická poezie může pracovat s příběhem i jinak.

Příběhové metafory

Druhou podobou narativu v lyrické poezii jsou drobné příběhy uvnitř textové struktury ustavené prostřednictvím metafor. Lingvista Mark Turner definuje příběh jako dynamickou akci nějakého prvku způsobenou činitelem a sledovanou z nějaké perspektivy. Turner uvádí příklady jako „vítr žene mraky po obloze, dítě hází kamenem“ apod. Tato širší definice příběhu umožňuje Marku Turnerovi a Georgi Lakoffovi rozpoznat příběhové schéma v pozadí metafor, které se nazývají konceptuální. To znamená, že přenášejí celé koncepty (příběhy), nejen vizuální podobu nějakého jevu. Jako příklad autoři uvádějí vnímání smrti jako cesty do jiného světa.

Tyto základní metafory pomáhají lidskému myšlení organizovat zkušenost se světem. Základní metaforu autoři nazývají „události jsou činy“. Čin zde znamená událost s činitelem, tedy zapojuje personifikaci jako například v metafoře smrti – kostlivce s kosou. Prostřednictvím této metafory získávají složité nevizuální jevy určité pasivní postavy nebo aktivní činitele v dynamické akci.

Podle Lakoffa a Turnera leží v podloží lyrické poezie stejné konceptuální metafory jako v jakémkoliv jiném jazykovém vyjádření. V poezii jsou tyto metafory lépe patrné, protože jsou použity nekonvenčně a jsou zapojeny v nečekaném kontextu (Lakoff – Turner 1989). Argumentem pro toto tvrzení je, že pokud by básník používal vlastní, vědomě vytvořené konceptuální metafory, čtenář by těžko mohl pochopit, co je metaforizováno. Podle autorů má básník tři možnosti, jak s konceptuální metaforou tvořivě naložit. Může použít její konvenční podobu a pouze ji zveršovat. Může zkombinovat několik konceptů dohromady a rozšířit je. Může také metaforu překonat, nalézt novou a poukázat na nepřesnost té původní. Poslední přístup je podle autorů typický pro básníky avantgardy.

V básni Jaroslava Seiferta „Listopadový déšť“ jsou personifikovány sny a tma: „Jak je spáč v noci bezbranný! / Když ho přepadnou / kruté a nesmyslné sny, [...] Nemám rád tyto noční příběhy / když tma počne vyprávět / včerejší dobrodružství.“ Personifikace snů jako postav přepadávajících v noci spáče je konceptuální metaforou pro vysvětlení původu snových představ. V každodenní řeči jsou jako přepadávající postavy popisovány negativní emoce: „přepadl ho smutek“, „přepadla ho špatná nálada“. Seifertova báseň pracuje s již existující metaforou, využívá ji ovšem v novém kontextu. Personifikace snů a tmy jako vypravěče vytvářejí ze situace v básni příběh. Stejná situace je vyjádřena dvěma způsoby. Snění je nejprve metaforizováno jako přepadení, posléze jako vyprávění tmy. Díky takovému vrstvení konceptuálních metafor vznikají dynamicky prezentované události.

Narativní představy

Třetí popisovanou možností je odkaz k příběhu v referenčním rámci textu. Lyrický text může využívat intertextualitu, ale zároveň nemusí být závislý na již existujícím příběhu. Texty také vyvolávají narativní představy uložené v lidské paměti. Všechny způsoby spojuje jeden výsledný efekt, děj příběhu není explicitně vyjádřen v textu, ale objevuje se až v mysli čtenáře.

V rámci intertextuality mohou lyrické texty obsahovat část konkrétního narativu. Ten může mít různé podoby od převyprávění části příběhu až po krátký odkaz jako je například jméno postavy. V tom případě text spoléhá na čtenářovu obecnou znalost („common knowledge“ Schank – Abelson 1995), která vyvolává narativní představu. Často se v této roli nachází příběhy z antické mytologie, biblické a shakespearovské příběhy: například v básni Václava Hraběte „Zase jeden zimní sonet“ vystupuje postava Romea: „zahrajte pánové ať pláčou její oči / zatímco na nebi nastydlé slunce kašle! / Romeo přichází Neví co je to drama“. Báseň spoléhá na čtenářovu předchozí kulturní znalost. Romeo zůstává stejný jako ve svém původním světě ve všem, co není změněno básní. Kromě toho, že je mladý, krásný, nešťastně zamilovaný a čtenář předvídá jeho tragickou smrt, získává Romeo v básni civilnost a naivitu nebo nezkušenost. Použitím Romeova jména přenáší autor do básně bohatou škálu významů a zároveň zachovává maximální stručnost.

Nicméně pro vyvolání narativní představy má text i jiné prostředky než intertextualitu. Naratolog Werner Wolf si všímá stejné vlastnosti u vizuálního umění (Wolf 2005). Obraz sice nemůže vyprávět příběh, ale může z něho zobrazovat jednu nebo více scén. Využijeme-li jeho tezi pro lyriku, znamená to, že příběh nemusí být zapojen pouze v podobě odkazu k jinému textu, ale lyrika sama může obsahovat impulzy pro vyvolání narativní představy.

Literatura, stejně jako vizuální umění, využívá zobrazení klíčových okamžiků v příběhu, aby přiměla čtenáře přemýšlet o příčinách a následcích situace. Tím lyrika vytváří představu narativu. Neobvyklost situace, která podněcuje čtenářovu zvědavost a potřebu domyslet si příběh v pozadí, může být podtržena metaforami, oslovením, otázkami nebo například časovými údaji. Lyrika může také pracovat s příběhy uloženými ve čtenářově mysli. Použití pojmů a situačních schémat, se kterými má čtenář osobní zkušenost, vyvolává příběh z jeho paměti (Schank – Abelson 1995).

Situace, která navozuje narativní představu, se objevuje například v básni Ivana Blatného „Jitro v září“: „Skořápky vajec, slupky jablek, zvadlé chryzantémy, / aeroplány obletují zemi / pes v boudě spí a léto ztrácí se. [...] zahradnické nůžky, zvonky, kroky, svět. / Jak se mi dýchá! Ještě mnoho let.“ Explicitně je v textu vyjádřený spíše obraz než událost. Představa události evokovaná textem se ale nachází mimo něj. Jako prvky aktivující narativní představy tu stojí obrazy statických jevů, kterým ale nutně předcházela nějaká akce, mimo ně je v básni motiv nástroje a kroků, které implikují manipulaci a pohyb. Na tyto obrazy navazují drobné příběhy přímo v textu ve druhém a třetím verši.

Blokace příběhu

I když prvky narativity nese mnoho lyrických textů, nelze tvrdit, že bychom příběh našli v každém textu, budeme-li dostatečně usilovně hledat. Především experimentální poezie na hranici slovesného, vizuálního a zvukového umění blokuje jak narativ v textu, tak i případné narativní představy z textu vycházející.

Podívejme se například na báseň Jaroslava Chobota: „Náporový sešlý měkan odepnutý od průtahů / na záchranných hrudních shlucích za násobným / tělem fazón valících své vlastní lemy do nástavby / živých zlomů nabubřelých plátováním objemného / trupu oblic (měkna)… [...]“ (původní zvýraznění). Text si uchovává pevnou syntax, a tak naznačuje vztahy mezi větnými členy. Objevují se tu ale neologismy, jejichž význam není čtenář schopen odvodit. Existující slova v novém kontextu ztrácejí původní význam. Těmito prostředky text zabraňuje rozvíjení narativu a soustřeďuje čtenářovu pozornost na zvukovou stránku básně.

Jiným příkladem může být báseň Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, v níž autoři pracují s dvěma existujícími příslovími: „hlas lidu hlas boží / jména hloupých na všech sloupích / jména lidu na všech boží / hlas hloupých hlas sloupích / hlas lidu na všech sloupích / jména hloupých hlas boží“. Náznak příběhu lze nalézt v prvních dvou verších, tedy v „zadání“ básně. Mezi náhodnými kombinacemi se občas objevuje syntakticky smysluplné spojení, to pak funguje jako nová, aktualizovaná podoba „zadání“. I ostatní verše jsou víc než jen množství „nepovedených“ kombinací. Zabraňují použití narativní představivosti a díky tomu soustřeďují čtenářovu pozornost na jiné stránky básně.

Absence základní skladební dvojice v uvedených dvou příkladech znamená, že v potenciálním příběhu chybí postava a také její činnost. Zabráněno je i narativní představě mimo text, protože v básních není vytvořen vizuální obraz situace, která by implikovala událost. Díky tomu, že texty blokují narativitu, zvýrazňují jiné vlastnosti textu, jako je např. zvuková stránka, popis fikčního prostředí, nebo vyzdvihují netradiční metodu tvorby.

Příběh v lyrice se v mnohém liší od příběhu v epických žánrech. V mnoha případech nemůžeme ani mluvit o přítomnosti příběhu, ale spíše o přítomnosti narativních prvků. Úkolem těchto prvků, stejně jako dalších motivů v lyrice, je konstruovat vnitřní svět mluvčího. Tento svět je pomocí příběhového schématu uspořádán do tvaru srozumitelného pro lidskou mysl. Díky tvůrčí práci s příběhem může autor lyrické básně obsáhnout širokou řadu významů na úsporném prostoru básně. Jak čtenáři rozpoznávají jednotlivé příběhové prvky krok za krokem, otevírá se před nimi významová mnohovrstevnatost celého textu.

(Studie vychází z autorčiny diplomové práce Příběh v lyrice, Masarykova univerzita 2010.)

 

Literatura:

HÜHN, Peter (2005): Narratological Analysis of Lyric Poetry: studies in English poetry from the 16th to the 20th century. Peter Hühn – Jens Kiefer. Z němčiny do angličtiny přel. Alastair Matthews. 1. vyd. Berlin: Walter de Gruyter, 259 s.

LAKOFF, George − TURNER, Mark (1989): More than Cool Reason: A Field Guide to Poetic Metaphor. 1. vyd. Chicago: The University of Chicago Press, 230 s.

SCHANK, Roger C. − ABELSON, Robert P. (1995): Knowledge and Memory: The Real Story. In Advances in Social Cognition. č. 8. ed. Robert S. Wyer. New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates.

TURNER, Mark (2005): Literární mysl. přel. Olga Trávníčková. 1. vyd. Brno: Host, 278 s.

WOLF, Werner (2005): Pictorial Narrativity. In Routledge Encyclopedia of Narrative Theory. ed. David Herman − Manfred Jahn − Marie-Laure Ryanová. New York: Routledge. s. 431−435.