65 Macura

Vyleštit sklo – Roztříštit poezii

Ondřej Macura: Sklo (Host, Brno 2013)

 

Třetí sbírku básníka a prozaika (román Netopýři; Kniha Zlín 2009) Ondřeje Macury vydalo letos na jaře brněnské nakladatelství Host. První dvě Macurovy sbírky, Indicie (vydal Klub přátel Tvaru jako přílohu dotyčného obtýdeníku, 2007) a starší texty z let 2000–2001 obsahující Žaltář (Literární salon, 2008) byly knihami odlišných poetik a založení; obě sbírky se také výrazně lišily stavbou. Zatímco Indicie tvořily dvě dlouhé poémy (z nichž pozoruhodnější se mi jevila první – Beethoven), Žaltář byl souborem dvaatřiceti kratších, ucelenějších básní. V Indiciích, především pak v Beethovenovi, pracoval Macura výsostně moderně, jeho texty byly kolážemi čerpající z mnoha zdrojů; souvislým neučesaným proudem řeči, jdoucím svou exaltovanou dikcí a vypjatou tělesnou metaforikou leckde až na hranici toho, co je možné učíst. Řadou aluzí a citací tu Macura odkazoval k básnictví 19. století – tyto zděděné básnické rekvizity však nejenže sám využíval, ale namnoze se jim i vysmíval, znevažoval je, tropil si z nich žerty. Žaltář do značné míry postrádal rozháranost a dynamiku Indicií, byl uměřenější, jaksi ukázněnější – ale zároveň podstatně méně okouzlující. I v něm však Macura zůstal bravurním ironikem, kterému není svaté nic, co by snad mohly předepisovat dobré poetické mravy.

Macurovu poetiku určovaly už v těchto prvních sbírkách především dva momenty: různorodě se projevující závislost na romantickém a symbolistně-dekadentním básnictví a mimořádně silná ironizující sebereflexe hraničící nezřídka s tím nejčernějším humorem (s tím pak souvisí i podobně iluzí prostý pohled na osobu básníka a na samotný proces psaní). Macura jako by ve svých básních neustále balancoval mezi textovou a metatextovou rovinou sdělení – na jednu na stranu je na mnoha místech poplatný své předloze (a zůstává tak na rovině textu); na straně druhé se rozhodně neštítí podívat na svou báseň se skeptickým odstupem a ironizující poznámkou shodit celou její velevážnou dikci. Právě tento neustále tušený podvratný hlásek je to, co dělá Macuru Macurou – a tím, co činí Macurovu poetiku živoucí.

Macurovu novou sbírku tvoří čtyři oddíly: „Utřít prach, vyleštit sklo…“, „Vybrat vhodné anekdoty…“, „Ukázat fotografie“ a „Brousit si drápy, sbírat střepy“. Ústřední motiv skla, ke kterému se celá sbírka vztahuje, se rozvíjící v podstatě analogicky k tomuto nastíněnému mikro-příběhu – zatímco prvnímu oddílu dominují artefakty ze skla vyrobené, nebo ke sklu volně odkazující (skleněná krusta, okenní tabulka, průhledná pryskyřice, okno autobusu, sklenice), v závěru sbírky sklo fascinuje především svou řezavou křehkostí: „Drastický je prožitek křehkosti, / která řeže a bodá nespatřena“ a dále: „Zatím ještě všechno v celku; / ale už cítím ostré // hrany střepů“ (s. 81). Ke sklu mimochodem upomíná i mimořádně povedený design sbírky, v níž je několik úvodních vakátů vyvedeno průhledným papírem, jejž ozvlášťňují pouze přímky a další jednoduché geometrické tvary („vlásečná jemnost prasklin“) – práce Martina C. Peciny.

Macurova poetika má i v jeho nové sbírce ambice rozpínat se mezi archaičností (motivické a formální odkazy k poezii 19. století) a moderností – ta tu však zdaleka nehraje tak klíčovou roli jako v IndiciíchŽaltáři. Ve Skle se Macura namnoze spokojil s texty plnými klišoidních omšelých symbolů („pach hořkosti a plísně“ – s. 27, „rozsvícené louče“ –s. 26 , „slavnost dušiček“ – s. 26, „bílé pláště mrtvých“ – s. 26), nevyhnul se popisnosti („Rozbité okno samo nekrvácí / leč jiné zraňuje svými střepy / a děsí obyvatele dírou do noci“ – s. 14) a nijak neozvláštněné symbolistně-dekadentní stylizaci („V temném oceánu tohoto světa / někde snd stojí majáky, / ne kvůli lodí, / které musí plout, / ne kvůli ptákům, již chtějí spočinout, / ale kvůli vlnám, které chtějí zhášet světla.“ – s. 19). Najdou se tu bohužel i básně prostě a jednoduše slabé: „Jsi-li opuštěn a tvé tělo potí stesk, / měl bys obehnat svůj dům vysokou zdí, / ať víš, proč k tobě nikdo nechodí.“ (s. 21, báseň Možná).

Nová Macurova sbírka je pro mě zklamáním. Je jí zcela cizí spontaneita a živoucnost Indicií, chybí jí i ironizující já, které dominovalo deníkově laděnému Žaltáři. Macura je ve Skle nepochybně způsobnější a vybranější než v předešlých sbírkách, avšak ve výsledku jsou jeho texty nepříjemně sterilní – opakují motivy a obrazy, ale většinou se k nim nepřidává nic, co by současnému čtenáři stálo za přečtení. Macura jako by do velké míry ztratil onen produktivní nadhled nad vlastním textem – zatímco ještě v IndicíchŽaltáři se nad tradičním básnickým arsenálem dokázal i pousmát („zeptal se hospodské, kdo je autorem toho / nápisu na záchodě nad umyvadlem. / Já, řekla. / Tak to jste básnická duše […] To je hexametr, řekls, takhle pěkných je / i u Homéra málo“ – Indicie, s. 49), ve Skle ho na mnoha místech mechanicky přejímá.

Nepříjemně tuhá básnická hmota Skla je jen na nemnoha místech odlehčena hravou ironií: „i podoby zcela bezpohlavní, sáhni“ (s. 28), jen sem tam je čtenář odměněn obrazem, který se dokáže zarýt: „křehcí jako sklenky na stole slepce“ (s. 30), „smutek tak bezstarostný, / jako když si koupíš černé trenýrky v supermarketu“ (s. 55). Od Macury se čekalo víc.

Jana Sieberová