65 Urianek

Vyseru báseň za 3 minuty

Karel Urianek: Beránek (Fra, 2013)

 

Nakladatelství Fra vydalo sbírku básní Karla Urianka, které jsou svým laděním poetice autorů tohoto pražského nakladatelství poněkud vzdálené. V tomto ohledu jde o velmi příjemné překvapení. V Karlu Uriankovi získává česká poezie další exemplář literárního archetypu básníka-outsidera. Jeho dílo je již bohužel uzavřeno, neboť zemřel v roce 2010. Péčí editorů Michala Rydvala a Jakuba Řeháka však máme určitý výsek z tohoto díla k dispozici. O životních osudech tohoto muže se rozepisovat nehodlám, čtenář si je snadno dohledá na internetu nebo v knize samé.

Urianek byl básníkem kolísavých výkonů. Ve svých nejsilnějších momentech je tím, čím by chtěl být Jan Těsnohlídek ml. – „punkovým“ básníkem nekompromisního výrazu, bez patosu a pocitu vlastní ublíženecké výjimečnosti („už druhý měsíc / v roztrhaném triku / a jedněch rozpadajících se botách / bez vjemů / bez počitků / bez vzrušení“, b. Krize, s. 83). V momentech nejslabších je Urianek jednoduše trapný („zkouším kreslit klikyháky / po ulicích sázím máky / pouliční ventilátor // odpustíme trochu vody / pak možná zdoláme schody / zaseknutý depilátor“, b. Skelnomat, s. 19) nebo – v lepším případě – nepříjemně patetický („bude to jako vždy / Černého / Petra mám v rukou / já“, b. Z, s. 64). Obecně ovšem platí jednoduché pravidlo, že čím starší Urianek byl, tím lepší básně psal: nejhorším místem knihy je proto první oddíl Kolibřík. S přibývajícími roky se však jeho vidění zostřuje, zbavuje se nešvarů, které najdeme v ranějších textech: prefabrikovaných gnómických povzdechů („tomuto světu / nerozumím / a nikdy ani / porozumět / nemůžu“, b. O iluzích atd., s. 24), abstraktních psychedelických obrazů („rozdrobil jsem solí polí / děti v dolech sáňkovaly / na kostech zkostnělých kostí // není v obci více páry / běží koník a Kováry / soudek si svůj valí rov“, b. Obecní koník, s. 16) i nesmyslně konstruovaných metafor („rozvařená milosrdnost / chutná hůř / než flambovaná nenávist“, b. Daň z otcovy nemovitosti, s. 14).

Zápisy prožitého a viděného jsou v oddílech Beránek, LhářKapitulace čím dál strožejší („vyklopí 1/2 konzervy / hovězího / do misek / pro kočky / a / tluče špačky / do dvou / pak si pustí / forbíny života / a / umře“ (b. Forbíny života, s. 38), všeobecná nasranost se promítá i do vztahu autora k sobě samému („nenalézám slov / pro svou vlastní tupost / vylízanost papírové / figurky“, b. Radost k smíchu, s. 47), ušetřen není ani tvůrčí proces a jeho faktická nesmyslnost („vyseru báseň za 3 / minuty / a oba víme / že mne to nezbavuje tíhy / břemene / hříchu“, b. Zpropadená filosofie, s. 46). I v pozdějších básních však najdeme texty, které se hemží jalovým filozofováním („všichni jsme se / narodili / determinováni / předurčeni k daným osudům / osudem / a přestože nevíme / dne / ani hodiny / známe důvody / a příčiny“, b. Beránek, s. 43), naštěstí jich ale není tolik. Ke konci knihy, zejména v oddílu Kapitulace, nalézáme texty vysloveně skvělé, pro které má cenu se Uriánkovou sbírkou prokousat; patří mezi ně např. Básně předtím básně potom („všechno šlo do hajzlu / když mu látka na uvolnění svalu / vystříkla ze stříkačky / zpátky do ksichtu protože / neprošla mým svalem“, s. 93), báseň Událost, vlastně: nic („smrt se nepřibližuje / přichází denně / ale ne vždycky odchází“, s. 86) a zejména báseň Čerti („a za tebou se otevírá / škvíra / a roztahuje se v / díru / a z ní vyskakují / čerti / jeden po / druhém“, s. 105).

Texty samy o sobě tedy celkem obstojí. Horší je to ale se vším ostatním. I když si uvědomuji, že ediční příprava knihy musela být velmi náročná, jen těžko se smiřuji s konstatováním: „Některé texty jsme krátili“ (Ediční poznámka, s. 111). Krátili jak? Krátili co? Krátili o kolik? Podobně nejasná je i věta: „Po úvaze jsme se až na výjimky rozhodli vypustit interpunkci, kterou Urianek používal v básních spíše nahodile“ (ibid.). Výsledek vypadá přesně tak, jak věta zní: nejednotně a chaoticky. Sem tam, bez zjevné logiky, se vyskytne nějaká ta čárka. Proč? Proč právě zde? Problém vidím i v obálce knihy, reprodukci symbolického obrazu A. F. Schencka, v němž se havrani slétají k ovci stojící nad mrtvým jehnětem. Tato reprodukce úplně zbytečně akcentuje Uriankovu občasnou patetickou autostylizaci do oběti agresivní společnosti. Ano, je v souladu s názvem knihy, ale nikoli s knihou samotnou. I když ji údajně schválil ještě zaživa sám autor, k jeho textům se až komicky nehodí. Problém vidím i v doslovu Jakuba Řeháka, který se pro svůj poklidný, esejistický styl nedostane příliš daleko za povrchní kulisy Uriankova poetického světa – a když přijde se skutečně původní myšlenkou, která čtenáři ukáže novou cestu k textu, jako kdyby se jí sám zalekl a dále ji nerozvíjí: „v jádru jeho psaní leží hluboký spor s materiální realitou a její duchovní nebo transcendentní složkou. (…) Jako by Urianek na veškerou filosofii a duchovní vědy dostával vztek kvůli tomu, že jejich axiomy jej nedokáží spojit s okolním životem.“ (s. 109–110). Této podnětné interpretaci se však Řehák věnuje asi jen ve třech větách, což je škoda.

Karel Urianek není (nebyl) prokletý básník. Byl to nevyrovnaný člověk stíhaný silným vnitřním neklidem, který jej zjevně nakonec přemohl. V jeho textech se spojuje konfesijní bolestínství s tvrdě řezanými pozorováními. Je to poezie divoká, surová a chaotická, což je zároveň její přednost i nevýhoda. Škoda nedotažené ediční přípravy a nevyrovnanosti jednotlivých básní. Nebýt těchto vad, mohla to být ještě větší událost.

 Ondřej Hanus