67 Rudcenkova (Sieberova)

Období oranžové? Poetická šeď

Kateřina Rudčenková: Chůze po dunách, Fra 2013

 

Na novou poetickou knihu Kateřiny Rudčenkové se čekalo téměř deset let (sbírka Popel a slast vyšla v roce 2004, po ní následovala už jen kniha próz Noci, noci a drama Niekur). Dojmem opusu, který by vznikal a zrál celou dekádu, však Chůze po dunách nepůsobí.

Kateřina Rudčenková se do povědomí čtenářů poezie zapsala už vydáním své prvotiny Ludwig (1999). Její další sbírky (Není nutné, abyste mě navštěvovalPopel a slast) byly pak  laděny podobně jako debut: Rudčenková se v nich představovala jako uměřená, spíše úsporná lyrička; někde jí byla vlastní až dívčí nejistota, jinde měla sklony k lehké ironii, zámlce a pointě. Ani v knize čtvrté zásadní přeladění nepřišlo a vlastně ho ani nikdo nečekal – v české poezii se výraznější změny kurzu nenosí a málo u koho vídají. V Chůzi po dunách máme tedy znovu co dočinění s lyrikou. Je ale povedená?

V posledních letech se lyrika chápe – namnoze ve snaze vymezit ji proti tzv. angažované poezii – především jako žánr zprostředkující (intimní) prožitek subjektu; dostala punc jakéhosi ryzího básnění, které je víc než aktem vůle a rozumu (na rozdíl od konceptuální nebo experimentální poezie) výsledkem bytostné nutnosti básnit. Etablovala se také – znovu především v kontrastu k angažované poezii, která jako by se vždy částečně vyčerpávala okamžikem – jako žánr přinášející nadčasové, zásadní hodnoty. V tomto nasvětlení jsou pak vysoce hodnoceny texty, které se na malé ploše klenou mezi subjektivním, dílčím prožitkem a mezi nahlédnutím něčeho „vyššího“, existenciálního, metafyzického. Jinak řečeno, lyrika je vnímaná jako útvar, který má vždycky bilaterální povahu, obsahuje v sobě dílčí, jedinečné, subjektivní; ale zároveň se dotýká i něčeho podvědomě (intuitivně) sdíleného, něčeho, co se do čtenáře zatne v okamžiku svého pojmenování.

Poezie Kateřiny Rudčenkové si evidentně dává za cíl ono zásadnější sdělení přinášet – nespokojuje se s popisem prožitého, není vyznavačská, snaží se dotýkat spíše témat „obecně lidských“: měnících se životních fází, mateřství, rození, stáří; přítomny jsou i plytké, do hloubky nepříliš jdoucí ozvuky východních filozofií. Rudčenkové se však zoufale nedaří navodit zároveň alespoň dojem žitého, autentického. Vše se tu děje až nepříjemně samozřejmě a jednoduše: věci jsou prostě kladeny vedle sebe a tvrzeny: dítě je bledě bílé, krajina hřejivá. Jistá neproblematičnost (přesněji řečeno neochota věci problematizovat), která je Chůzi po dunách vlastní, ústí nezřídka až do stereotypu. Těžko si třeba představit něco méně objevného, než je bílá barva zastupující nevinnost dítěte, zelená přiřčená dětství, (jak jinak než vášnivě rudé) mládí spojené s erotičností a smyslností; v básni Nutnost karnevalu zase Rudčenková (zřejmě s nepříliš vytříbeným citem pro genderovou korektnost) píše: „Svlékají se a převlékají do druhého pohlaví, které se jim otevírá v klínech. Muži pláčou a líbají se, ženy se surově dávají“ (s. 37). Ve výsledku jako by se texty Chůze po dunách čtenáře nedotýkaly, neznepokojovaly ho, nevyzývaly.

Vezměme třeba jeden z důležitých momentů celé sbírky: po neproblematizujícím, bezstarostném mládí přichází uvědomění, že čas nezadržitelně plyne, což přirozeně vede k potřebě klást si otázky o jeho smyslu a směřování, ohlédnout se a bilancovat (ona otázka „Jak by měl člověk strávit život“, kterou můžeme číst na obálce sbírky, je vlastně ironická jen zdánlivě). V dnes už slavné a mnohými ceněné básni Petra Hrušky Prsa je toto vědomí určité nezvratnosti a nevratnosti uplynulého naléhavě (s notnou dávkou patosu – což je ovšem otázka zcela jiná) zhmotněno náhlým prozřením, že dcera dospěla a před svým otcem se stydí (to vše vyjádřeno v podstatě na ploše verše: „už nevídám prsa své dcery“). V Chůzi po dunách je situace zcela jiná, subjekt se dění neúčastní, pouze konstatuje stav věcí – nezřídka až formou určitých všeplatných a zároveň vyprázdněných výpovědí: „Neznatelné vytrácení / během usínání a probouzení, / úbytky vášně, / zato zvýšené nároky na dávky důvěry“ (b. Nepozorované vytrácení, s. 27). Tato na hranu jdoucí neúčast subjektu je třeba v básni (Dítě na houpačce) natolik šokující, až se stává funkční, sama o sobě tvoří významovou tresť celého textu:  „To dítě tu zapomněli, bude se houpat celou noc, / dokud mu krápník svítání z opačného břehu / nepropíchne srdce // Krásným souložením v písku na pobřeží, / s horoucím duněním vln v zádech, / udělá se nové dítě.“ (s. 63). Jinde jako by se v této specifické roli ústředního subjektu odrážela jen neochota autorky riskovat jakoukoliv vypjatější polohu nebo prostě jen zaujmout postoj ke světu kolem sebe. Těžko se tak ubránit pocitu, že je Rudčenková alespoň o něco přesvědčivější tam, kde se jí podaří vystavět text na konkrétní dílčí zkušenosti, tak jako třeba v básni „Jogínův pohled do budoucna“ (s. 61).

Iritující je i neochota autorky věci domýšlet, prozkoumávat, vydávat se na neznámou půdy za hranici již objeveného, odzkoušeného, naučeného až rutinního; Rudčenková jako by se zdráhala do svého psaní investovat víc, než je bezpodmínečně nutné. Tak třeba v básni O rok později (s. 72). Tu uvádí pozoruhodný, až šibalský a vpravdě mnohaslibný verš „Ukázalo se, že konec světa je zezadu obydlený“. Už další řádek však ukazuje, že změna poetického kurzu se nekoná: „rostou na něm brusinky, houby a vřes“. Myšlenka, která se zpočátku zdála být nosná, najednou ustupuje do pozadí, úvodní paradox se rozmělňuje – místo, aby ho Rudčenková rozvíjela, v poklidu ho přijme za svůj a dál si vystačí už jen s deskripcí. Třetí verš „zarostl loňský výhled z okna“ zkratovitost celé kompozice dotvrzuje, stejně jako následující nesourodé rekvizity: placatý pes (kterého sice známe už z předcházejícího textu, k čemu však odkazuje mimo text, není jasné), řasy na pobřeží, rackové. Nakonec tu nemůže chybět ani v poezii už stokrát napsaný a tisíckrát čtený „jantar“ a „mrouskající kočky“. Obdobných poetických banalit bychom v Chůzi po dunách napočítali mnohem víc, ostatně už báseň přetištěná na obálce prezentuje několik myšlenkových klišé spojených s psaním a poetičnem obecně: „Ve snu shlížím / na širokou čínskou řeku v časném rozednění, / pohupují se nad ní omamně zářící lampiony. / Musím o tom hned napsat báseň, říkám si, / než se probudím, / než bude světlo / – dokud to všechno bude pravda“.              Kromě výše načrtnutého Chůzi po dunách neprospívá ani její vnější a čistě účelové členění (jeden z oddílů knihy – Neviditelný ohnňostroj – vznikal na stipendijním pobytu v Lotyšsku, což je však jediné, co básně v něm sdružené spojuje), nedobrý dojem z celé sbírky nakonec umocňují texty, které jako by se sem dostaly jakýmsi fatálním nedopatřením, možná však jen z nedostatku jiných, nosnějších básní (b. Zlatá hvězda, Cizí akvária a mnohé další). Celá sbírka působí ve výsledku nastavovaně, roztříštěně a tak trochu bezradně. Chůze po dunách Kateřiny Rudčenkové je pro mě jedním z poetických zklamání poslední doby. Přestože se pokouší hýřit barvami, zůstává jen básnickou šedí.

 

Jana Sieberová

Text vyšel v PV 67 (duben 2014).