59 60 Angazovana Piorecky

Angažovaná poezie: souřadnice pojmu

Karel Piorecký

Největším pozitivem současné diskuse o angažované poezii je to, že je. Po letech dobrovolné tabuizace vztahu poezie a společnosti (kterou plasticky popsal Miroslav Balaštík v knize Postgenerace) je to potěšující skutečnost. Diskuse probíhá v literárních časopisech, na veřejných debatách a na internetu s přestávkami od roku 2008 – stačila přinést vášně, nadšení, vize, obavy i nadávky. Nepřinesla však zatím to základní – kritickou analýzu pojmu, kterým diskutovaný jev označujeme. A to je potěšující už méně. Dovolte mi proto tento stručný pokus o nalezení aktuálního významu sousloví „angažovaná poezie“ v průniku jeho historických a teoretických souřadnic.

Teoretická osa

Nejsnazší by bylo sáhnout po slovníku literárněvědných termínů a tam si najít heslo „angažovaná poezie“. To bohužel nejde. Především proto, že žádný takový aktuální slovník v češtině nemáme. Z němčiny přeložený Lexikon teorie literatury a kultury (2006) takto „detailní“ pojmy bohužel nezahrnuje. Jedinou lexikografickou útěchou nám tedy zůstává Slovník literární teorie (red. Štěpán Vlašín), jehož poslední reedice pochází z roku 1984. Rok vydání pochopitelně signalizuje, že jde o past, do níž neradno spadnout, ale budeme-li našlapovat obezřetně, mohou nám hesla tohoto slovníku přesto leccos říct. Přinejmenším pomohou pochopit postoj zkušených, kteří slyší-li dnes o angažované poezii, neubrání se posměšku či zlobě.

Zmíněný slovník obsahuje heslo „angažovanost literatury“, které přináší tuto definici: „v podstatě totéž co stranickost či tendenčnost literatury; vědomý příklon tvůrce k určité ideologii a záměrná umělecká práce z jejího hlediska. Přes tuto příbuznost se stranickostí či tendenčností bývá pojem angažovanost odlišován a pociťován jako širší, volnější, někdy vágnější“. Nenechá přitom místo pro pochyby, že míněna je především „socialistická angažovanost“, která „znamená jak tendenci útoku proti všem antisocialistickým a antikomunistickým silám i tendenci oslavy revolučních sil, tak také tendenci upevnit tyto síly kritikou vlastních chyb a nedostatků“. Vyhledáme-li odkazované heslo „stranickost“, dozvíme se hned v úvodu, že podstatnou stranickosti je angažovanost. Význam hesel je definován kruhem: angažovanost je stranickost, stranickost je angažovanost a stranickost je zároveň tendenčnost, ovšem taková, u které „nejde o vyjadřování idejí jakékoli třídy, ale třídy nejpokrokovější, předvoje všeho pracujícího lidu“. Významy uvedený termínů jsou vzájemně konvergentní, slučují se do matně načrtnutých hierarchických trsů. Pomocí těchto definic ve výsledku není možné zachytit sémantickou extenzi pojmu angažovaná literatura, jeho význam uniká k dalším pojmům a pluje pyramidální stavbou ideologizovaného pojmosloví až se zcela rozplývá ve výšinách lidovosti a ideovosti. Jedno je však zřejmé – angažovanost literatury byla v letech pozdní normalizace ztotožňována s její služebností a prosazováním, či jen potvrzování jednoznačné ideje. Toto pojetí angažovanosti – jak zřetelně ukazují bibliografické apendixy hesel – bylo výsledkem transferu myšlenek sovětských literárních vědců. O tom, že tento pojem byl v poválečném období promýšlen i v západoevropském bloku, nepadne ani zmínka. A důsledky tohoto jednostranného pojmoslovného importu sklízíme dodnes.

V evropském měřítku sověti rozhodně neměli na tento termín monopol. Dokládá to například článek Theodora W. Adorna „Angažovanost“ z roku 1962, který byl v českém prostředí dostupný díky publikaci jeho překladu v časopise Divadlo v říjnu 1969. Před Adornem se pojmem angažované literatury zabýval zejména Jean-Paul Sartre – na diskusi s jeho „tvrdým“ pojetím angažovanosti ostatně Adorno zmíněnou esej postavil. Ovšem i Sartre jednoznačně deklaroval, že v „zaangažovanej literatúre zaangažovanie v nijakom prípade nesime potlačiť literatúru a naším úsilím musí byť slúžiť literatúre prílevom novej krvi, práve tak ako slúžiť kolektívu úsilím dať mu literatúru, ktorá mu vyhovuje“ (ze slovenského překladu „Manifestu revue Les Temps modernes“ (1948) vydaném v rámci knihy Štúdie o literatúre roku 1964).

Diferencovanější vymezení pojmu angažovanost nabízí právě Adorno: „Angažované umělecké dílo ruší kouzlo projevu, jenž nechce nic, než tu být: dělá z něho pouhý fetiš, zbytečné hračkářství těch, kteří by rádi zaspali hrozící potopu; demaskuje ho jako nanejvýš politické apolitikum“. První opozicí, která vymezuje prostor angažovaného umění pro Adorna je tedy opozice umění apatického, lhostejného k mimoumělecké skutečnosti, ostentativně apolitického. V zápětí zpřesňuje pojem angažovanosti diferencí angažovanost X propaganda: „Je-li angažovanost myšlena politicky, zůstává jako taková politicky mnohoznačná, pokud se nezredukuje na propagandu, jejíž ohebnost se jakékoli angažovanosti subjektu vysmívá.“ Nutnou komponentou angažovanosti v umění je u Adorna tedy politická mnohoznačnost – a zde už nastává příkrý rozpor s vymezením, které jsme viděli u normalizačních teoretiků literatury. Má-li angažovaná poezie zůstat poezií, musí si zachovat politickou, řekl bych dokonce ideovou mnohoznačnost, neslužebnost. V opačném případě se scvrkne na propagandu a dostává se de facto za hranice umění, kde už není možné mluvit o poezii, ale snad jen o angažovaném psaní. „Teoreticky by bylo potřeba rozlišovat mezi angažovaností a tendencí. Angažovanému umění nejde v přesném slova smyslu o opatření, zákonodárné akty, praktické podněty, jež chtěla vyvolat starší tendenční díla v boji proti syfilidě, soubojům, potratovým zákonům nebo proti polepšovnám. Angažovanost chce pracovat na postoji“ (s. 5). Třetí opozicí, kterou si Adorno pomáhá, je angažovanost X tendenčnost, která angažované umění vyvazuje ze služebnosti konkrétním utilitárním cílům. Klíčové je myslím pojetí angažovanosti jako práce na postoji. Aktuální angažované umění a poezie v adornovském pojetí si zachovává významovou dynamiku, nehotovost, neomezuje se na sdělování či nabízení hotového postoje, ale chce spolu se čtenářem pracovat na jeho vytváření, inspirovat či provokovat k němu.

Toto dynamické pojetí angažované literatury je ostatně přítomno i v novějších konceptech, které už mají příležitost z odstupu reflektovat minulost i přítomný potenciál tohoto druhu literatury a hledat jeho místo v posttotalitní literární situaci. Mám na mysli zejména sborník Engagierte Literatur in Wendezeiten (2003), v jehož úvodní stati Willi Huntemann a Kei Henrik Patri zdůrazňují, že angažovaná literatura – na rozdíl od propagandistického nebo agitačního básnění – chce zůstat literaturou a být jako literatura vnímána. Napětí, které angažovaná literatura v sobě nutně nese, vidí především v kombinaci mnohoznačnosti, kterou si musí esteticky autonomní text uchovat, a jednoznačností, k níž apelativní texty obsahující nějaké politické poselství nutně tíhnou. Varují zároveň před zjednodušujícím chápáním angažované literatury jako projevu „politické estetiky“, která angažovanost daného díla odvozuje od autora a jeho světového názoru (v nejhorších případech se pak literatura redukuje na beletrizovanou publicistiku). Přidávají se tak k názoru Nikolause Wegmanna, že angažovanost v literatuře musí ležet hlouběji než na rovině tématu a už vůbec nemůže být odvozována od doktríny, k níž se daný autor hlásí. Angažovanost díla musí vyplývat z jeho hloubkových sémantických a formálních struktur. Tolik Wegmann ve své stati „Engagierte Literatur? Zur Poetik des Klartextes“ z roku 1996.

Díky zmíněnému sborníku si leze také uvědomit prekérnost situace angažovaného literáta, která spočívá v tom, že je hráčem ve dvou odlišných diskurzech: v literárním diskurzu a v diskurzu politicko-publicistickém. Tato dvojkolejnost z něj ve výsledku dělá toho, kdo politizuje literaturu. Jeho texty v sobě pak nutně nesou dvojí kódování – jsou součástí literatury a jako takové jsou reflektovány literární kritikou, zároveň jsou ale (na základě společných témat) vnímány v kontextu publicistických a politických textů – přednostně těch, které zveřejnil sám autor inkriminovaného literárního textu. Neznamená to ale, že některý autor je angažovaný jen tehdy, když jeho angažovanost je artikulována také mimoliterárně. Kritičnost vepsaná do struktury literárních textů je skutečně vyslovitelná také prostřednictvím textů mimoliterárních – ale podstatný rozdíl spočívá v tom, že literární texty nelze zredukovat na angažovanost nebo kritičnost, protože jsou ze své podstaty texty esteticky a významově komplexními. (Mluvil bych proto raději o aspektu angažovanosti v poezii, než o angažované poezii jako hypoteticky čistém typu.) Angažovaná báseň může sdílet témata, jejichž reflexe je ve veřejném zájmu, ale může je také sama nastolovat a dávat prvotní podnět k jejich reflexi.

Možnost definovat angažovanou poezii výlučně na základě tematického zaměření k politicky citlivým námětů zpochybňuje také Dieter Lamping v knize „Wir leben in einer politischen Welt.“ Lyrik und Politik seit 1945 (2008): „Nikoli pouze svým tématem, ale také interpretací některého tématu se může stát báseň politickou. Při definování angažované poezie je tedy třeba vedle aspektu tematického uplatňovat ještě druhý, alternativní aspekt: lyrika je politická buď svým tématem, nebo perspektivou, z níž dané téma nahlíží.“ Ale ani tento Lampingův definiční rámec není pro uchopení pojmu angažovaná poezie dostatečný – což ostatně vyplývá i z toho, že autor nakonec na ucelenou definici termínu angažovaná poezie rezignuje a používá ho paralelně s poněkud významově užším pojmem politická lyrika.

Nejen téma, nejen perspektiva nahlížení tématu, ale stejně tak (nebo spíš především) specifická významová aktivita formy nesmí chybět mezi konstitutivními rysy angažované poezie. Angažovaná báseň absorbuje aspekt angažovanosti hluboko do své struktury a zpětně ho předává transformovaný v umělecký znak reflektující svoji jazykovou utvářenost a právě jejím prostřednictvím realizující svůj kritický záměr. Tento imperativ dobré angažované literatury precizně zformuloval Peter Bürger: „Angažované dílo se může zdařit jen tehdy, když se angažovanost stane jeho jednotícím principem, který ho určuje i po stránce formy. To se ovšem nestává často“ (Theorie der Avantgarde, 1974). Je mylné si myslet, že požadavkem angažovanosti vyzýváme k ústupu od umělecké náročnosti poezie. Právě naopak. Zřejmě jde o nejobtížnější nárok, s nímž se dnes kritika může k autorům obrátit.

Význam pojmu angažovaná poezie v pojetí normalizačního slovníku a v pojetí adornovském stojí tedy ve značném rozporu. S vědomím historických okolností je snadno pochopitelné, že v českém prostředí zdomácnělo ono sovětské, ideové pojetí angažovanosti, které nelze odlišit od propagandy a které si ve svém povědomí nese jako jediné možné hned několik (literárních) generací. Proto Pavlu Janouškovi sloveso angažovat se nutně přivolává nějaké „pro něco“ nebo „proti něčemu“ (viz polemika s Janem Kubíčkem v Tvaru 2012/1), proto Pavel Novotný křičí „básník není svazák“ (Tvar 2012/3) a Božena Správcová mluví rovnou o ideologii angažovanosti a předpokládá, že angažovaná poezie spočívá ve sdělování aktuálně palčivých společenských témat (Tvar 2012/1).

Pojem, který byl konstruován v podmínkách totalitní společnosti, nemohl ani získat jiné konotace – byl ideologicky z(de)formován i ve své morfologické struktuře. Stejně znějící pojem, jehož definice se rodila v pluralitní, demokratické kultuře, žádné jednoznačné „pro“ nebo „proti“ nepotřebuje – nechává svobodný prostor pro konkretizaci, kterou musí uskutečnit až adresát angažovaného díla. Takovouto angažovanost stalinističtí nebo normalizační teoretici pochopitelně nemohli potřebovat, a tak nám ji ve vědeckých textech ani ve školní výchově nenabídli. Česká poezie je konečně v situaci, kdy tento velmi potřebný pojem může redefinovat, přeznačit ho, resp. vrátit mu jeho významovou otevřenost, kterou měl ještě v meziválečném období.

Historická osa

Ale od kdy má vlastně smysl mluvit o angažované poezii – ať už ve smyslu zúženém na propagaci idejí, nebo ve smyslu širším, adornovském? Václav Černý ve stati „Stát a básník“ z roku 1946 vyzývá: „nedejme se splést tím, že mnozí z básníků těch věků, od trobadorů k válkám štvoucích přes Ronsarda až k tomu Moliérovi, byli básníky politicky a společensky angažovanými, že se nebáli stranického zasazení bojovného, že rozdávali rány hlava nehlava: i tam, kde tak činili z přesvědčení osobního, dál se jejich boj vždy pod ochranou, ne-li už na rozkaz, mocného patronátu.“ I letmý pohled do dějin českého písemnictví tento Černého názor potvrzuje: autor Dalimilovy kroniky toto dílo vytvořil jako politicky angažovanou epickou báseň formulující postoj soudobé šlechty; stará spirituální poezie pochopitelně nepostrádá klerikální angažmá ať už ve prospěch určitého křesťanského ideálu (např. středověká legendistika) či určité strany v církevním sporu (např. husitské duchovní písně); barokní poezie si tuto služebnou pozici uchovává a v Bridelově skladbě Co Bůh? Člověk? vyzývá k „práci na postoji“ tak, aby velikášství a namyšlenost bylo vystřídáno křesťanskou pokorou a vědomím lidské nicotnosti.

Václav Černý má nepochybně pravdu i v tvrzení, že „teprve osmnácté století přivádí na svět úplný typ tvůrčího intelektuála, jenž – popřípadě bez ochrany – troufá si srazit se jménem poznané pravdy s veřejnou mocí, a to ještě je Diderotovi pomocníkem lest a proslulost, Voltairovi proslulost a blízkost švýcarských hranic, za něž stačí odskočit a je v bezpečí, a Rousseau platí za otevřenou nezávislost osobního svědomí polovičním šílenstvím věčného štvance.“ Tato proměna živená duchem osvícenství znamená snad konec apriorní služebnosti spisovatele vůči politické či církevní moci, ovšem neznamená ani v nejmenším konec společenské a politické angažovanosti poezie – zvlášť ne v českém prostředí. Konec osmnáctého století k nám přináší ideu, pro kterou stojí za to několika generacím básníkům veřejně se angažovat – ideu národního obrození. Ta je explicitně i latentně přítomna v poezii po celé 19. století – nejsilněji (ovšem pro současníky pouze skrytě) v textech Rukopisů královédovrského a zelenohorského, jejichž angažovanost byla akcelerována mystifikační strategií. Národní angažovanost byla normou poezie 19. století, vůči níž se esteticky autonomní díla prosazovala velmi pomalu (viz peripetie s kritickou recepcí Máchova Máje). V druhé polovině 19. století k národně mytologizujícímu angažmá přistupuje angažmá sociálně kritické – patrné třeba na Nerudově pojetí žánru balady, v němž na místo (erbenovského) porušení nadosobního řádu rozhýbává soukolí tragického osudu sociální skutečnost. Tato tendence vrcholí v politické lyrice Svatopluka Čecha, zejména ve sbírce Písně otroka (1895), která ve své době zarezonovala tak, že během necelého roku vyšla ve 24 vydáních. Politicky angažované verše jako bestseller, jehož další a další vydání si neobjednává nějaký mocenský hegemon, ale publikum! Dnes k neuvěření…

Ale to už se dostáváme na přelom 19. a 20. století, což je doba, kdy se rodí podmínky pro vznik angažované poezie v dnešním slova smyslu. Angažovaná poezie tehdy i dnes je totiž v prvé řadě opozicí literární – opozicí vůči programnímu uzavření básníka do věže ze slonoviny a poezie do bludného kruhu umění pro umění. Tyto vynálezy (jistě že ne českých) symbolistů a dekadentů vyvolaly poměrně brzy protiakci – vysmál se jim třeba František Gellner svým syrovým, bohémským gestem, jímž se ovšem zároveň angažoval proti povrchní morálce spořádaných měšťanů. Ještě pozoruhodnější jsou případy, kdy se z někdejšího dekadenta stal angažovaný zastánce národních práv nebo anarchistický bojovník proti kořistnickému systému. Prvním míním pravicového kozervativce Viktora Dyka, druhým krajně levicového S. K. Neumanna – tvorbu obou jmenovaných označovala meziválečná žurnalistika za angažovanou a pod pojem společenská angažovanost se tehdy vešlo i leccos z tvorby masarykovské klidné síly Karla Čapka. Není proto divu, že byl pojem angažovanost avantgardistům dvacátých a třicátých let málo – mluvili raději hned o poezii proletářské, socialistické, revoluční… Byly k ní provokováni soudobou společenskou situací, ale i situací literatury, která není nepodobná té dnešní: „lartpourlartistické umění vzdálilo se širokého komplexu obecenstva a nechtělo se k němu znát“ (Karel Teige: „Nové umění proletářské“, 1922). Poezie se měla stát aktivní silou v procesu revoluční proměny světa, ale zároveň neskloznout mezi „čítankové komunistické říkánky, které svou formovou impotencí a naivností daly nám vzpomenouti podobných tendenčních a diletantských povídaček vlasteneckých z dob obrození“.

S nástupem fašismu a počátkem druhé světové války se kontext angažované básnické tvorby pochopitelně zásadně změnil. Situace národního ohrožení inspirovala k uměleckému vyjadřování společensky angažovaných postojů i autory, kteří dosud inklinovali spíše k hermetickým polohám lyriky jako třeba Vladimír Holan, do jehož poezie pronikala během třicátých let konkrétní časová témata jen velmi pozvolna, zlom ovšem přinesl rok 1938. Situace okupovaného státu, situace státu právě osvobozeného od okupantů, ani situace nového státního teroru po roce 1948 neotvírala možnost přirozeného rozvoje angažované poezie. Stavěla ji buď do pozice jednoznačného proti- (nacismu), nebo jásavého pro- (osvobození) – tím došlo de facto k historicky podmíněné redukci angažovanosti na tendenčnost. A nebo ji učinila oficiálním požadavkem politicky řízené literatury, čím popřela její smysl. Moderní angažovaná poezie nemůže vznikat na politickou objednávku, tak vzniká pouze její imitace, která s osobním zaujetím, vášní a skutečnou angažovaností tvůrce nemusím mít (a často nemá) nic společného.
Ovšem paralelně se politicky služebnou poezií vznikala i díla autenticky angažovaná, která svojí uměleckou komplexností mohou být inspirativní i dnes – mám na mysli zejména tvorbu Egona Bondyho a Iva Vodseďálka z 50. let. Trapná poezie a totální realismus stojí velmi blízko ideálu angažované tvorby, jak ho zformuloval Bürger – angažovanost se v této tvorbě zdaleka neomezuje na tematickou stránku děl, je skutečným jednotícím principem, který autorům dovoluje podrývat řeč a jazykovou manipulaci dobové propagandy a oficiálního umění. A navíc obsahuje osvobozující dávku humoru a ironie, která význam textu relativizuje a vytváří prostor pro onu adornovskou práci na postoji. Bondy s Vodseďálkem pochopitelně nebyli jediní, komu se v poválečné české poezii dařilo smysluplně a umělecky hodnotně naplňovat princip angažované poezie – všichni ostatní ovšem spolu s nimi sdíleli omezený komunikační prostor ineditní literatury. S krátkou přestávkou v šedesátých letech, kdy mohl např. Vratislav Effenberger v knize Realita a poesie (1969) veřejně představit aktuální postoj soudobých surrealistů k otázce angažovanosti, resp. k otázce ideologických základů surrealistické tvorby, zejména pak iracionality, která je v jejich pojetí „kriticky angažovaná“.

Monopol na užívání pojmu angažovaná poezie měla ovšem literatura v oficiálním oběhu a využívala ho takovou měrou, že proskribovaní autoři, kteří svojí tvorbou naplňovaly význam tohoto pojmu mnohem lépe a autentičtěji, nechtěli mít s označením angažovanost nic společného. Svědčí o tom například pasáž z halasovské stati „Poezie a politika“ Jindřicha Chalupeckého publikované roku 1985 v exilovém časopise Rozmluvy: „Umění přece vždy bylo nějakým způsobem ‚angažované’, a pokud se dnes umělec brání tomu, je to leda proto, že se nechce přiznat k jiné ‚angažovanosti’: je to jen maska, úkolem kritiky je demystifikovat toto pojetí umělce.“ Ineditní a exilová kritika mohla při svých omezených možnostech tento úkol těžko splnit. Není proto divu, že pojem angažovaná poezie byl na sklonku osmdesátých let jako vyprázdněný reflektován už i v oficiálně vydávaném literárním tisku: „Bylo by jako soli znovu potřeba termínů realismus, angažovanost, poezie všedního dne, společenská funkce literatury. Byly však zprofanovány, nikdo by jim nevěřil, nikdo by nevěděl, o čem novém se chce mluvit.“ Tato slova napsal Zbyněk Vybíral v článku „Dvě mladé poezie české“, který otiskla Tvorba v červnu 1989.

Za několik měsíců bylo ale všechno jinak. Během překotných změn po pádu komunistického režimu v listopadu téhož roku nikoho ani nenapadlo pokoušet se o redefinici pojmu angažovaná poezie. Celá devadesátá léta by tento pojem pro česká literární periodika tabu – při dotazu „angažovanost“ bibliografická databáze dostupná na http://isis.ucl.cas.cz „zaznamenává“ po roce 1989 pouze dlouhé mlčení, které končí až rokem 2008. (Čestnou výjimkou je rozhovor, který Tomáš Kafka, básník a tehdy též kulturní atašé v Německu, poskytl v roce 1994 deníku Lidová demokracie. Popsal nesrovnatelně vstřícnější naladění k angažované poezii, s nímž se setkává v německém kontextu a na adresu toho českého pronesl: „trošku mi smrdí představa, že by právě dnes všichni básníci byli estetičtí a hermetičtí. Je tu potřeba najít jakousi míru.“) Většinový postoj k angažované poezii po roce 1989 je s ohledem na živou historickou zkušenost snadno pochopitelný – pojem „angažovanost“ do devadesátých let vstoupil jako bezobsažné (resp. naruby obrácené) slovo, které donedávna sloužilo zejména v amorální komunikační hře k efektivnímu dorozumění s oficiálními strukturami, v jejichž moci bylo rozhodovat o vydání či nevydání díla.
Básníci se tedy dobrovolně rozhodli rezignovat na společenskou funkci své tvorby, což detailně analyzuje už v úvodu zmíněná Balaštíkova práce. Důsledkem mělo být osvobození se od jakýchkoli mimoliterární úkolů a nároků. Takto dosažená svoboda má však paradoxní povahu svobody uvnitř ghetta, do něhož se poezie zajímající se pouze o samu sebe musela nutně dostat.

Neznamená to však, že by z poezie v devadesátých letech aspekt kritické angažovanosti vymizel úplně nebo byl výhradní doménou aktuální tvorby někdejších prorežimních básníků znechucených polistopadovými změnami (Miroslav Florian, Karel Sýs, Josef Jelen ad.). Je například přítomen kontinuálně po celá devadesátá léta až do současnosti v mimořádně umělecky hodnotné  poezii Lubora Kasala, u surrealistů mladších i starších nebo v tvorbě básníků bývalého undergroundu (sbírka Cizrna Víta Kremličky, básně Milana Kozelky ad.). Ocitl se však mimo horizont kritického a teoretického uvažování o současné poezii. A právě až s rokem 2008, v němž rovněž proběhla diskuse o krizi české literatury, se začínají objevovat postoje osvobozené od povinné spokojenosti s možnostmi posttotalitní kultury a generace, která tzv. reálný socialismus zažila pouze v nejútlejším dětství, se začíná ptát po tom, kam se poděl kontakt poezie a společnosti, poezie a politiky, poezie a sociální kritiky…

Průnik

Kruhem se dostávám zase na začátek: Největším pozitivem současné diskuse o angažované poezii je to, že je. Zbývá se pokusit zahlédnou pojem angažovaná poezie v průniku teoretických a historických souřadnic, o jejichž načrtnutí jsem se pokusil.
Předně je potřeba odpovědět na otázku, zda je vůbec poezie s angažovaností slučitelná. Jean-Paul Sartre v eseji Co je literatura? (1948) odpovídá negativně, protože podle jeho názoru básníci jsou lidé, kteří se zdráhají jazyk používat. Ve světle novějších koncepcí angažované literatury (počínaje tou adornovskou) – jazyk si i v angažované poezii může zachovat svůj neinstrumentální, umělecký charakter. Angažovaná poezie se neredukuje na sdělování idejí, ale inspiruje k jejich vytváření nebo k zaujímání postojů k sociálním skutečnostem, na které ukazuje. Ostatně už slovutný F. X. Šalda ve své stati „Několik myšlenek na thema básník a politika“ v roce 1933 říká: „Politiku není možno jen tak beze všeho vylučovat z poesie, jako z ní není možno vylučovat nic, co vzrušuje a vybuřuje lidi v životě. Každý kvas životní má právo znepokojit i poesii, každá vlna prudce a vášnivě vzedmutá má právo bít na bránu poesie a žádat o vstup. Ale ovšem: tento životný apel je příliš kalný, příliš vášnivý, příliš přírodní, příliš vnějškový. Nebude, aspoň u básníků velikých, připuštěn ve své brutálné vitalitě bez dlouhého procesu čistivého. Svody naturalismu životného jsou tu největší a jejich brutalitě musí čelit veliká organisační a krystalisační síla básníkova, která je vynese do vyšší roviny nazírací.“

Angažovaná poezie je v současnosti především jevem literárním – je něčím proti něčemu především v literárním kontextu. Je zároveň součástí nepřehlédnutelných pohybů v širších kontextech kulturních a sociálních motivovaných rostoucí nespokojeností a vedoucích k hledáním systémových alternativ. O šíři těchto procesů a jejich extenzí do oblasti kultury dávají leccos tušit i projevy politické a sociální angažovanosti v populární kultuře, např. v tvorbě písničkáře Tomáše Kluse nebo skupiny Neightwork. Je to situace nikoli nepodobná situaci historických avantgard.

Z teoretických i historických souvislostí vyplývá, že pojem angažovaná poezie v dějinách byl a i nyní může být chápán ve dvojím smyslu. První varietu lze nazvat ideovou angažovaností, která předpokládá jasné zaujímání a sdělování postojů či idejí pro a proti a pojmově splývá s propagandou či tendenčností. Druhou varietou je angažovanost kritická, která naopak si zachovává významovou dynamiku a uměleckými prostředky podrývá myšlenkové stereotypy a zejména mocensky manipulované způsoby řeči.

Současné pojetí angažované poezie musí být projektováno s ohledem na postmoderní situaci kultury, v níž nadále vězíme. Angažovaná poezie jako propagace nějakého nového velkého příběhu změny má sotva šanci být akceptována publikem uvyklým na pocit svobody při výběru z plurality možností. Naděje angažované poezie v současnosti spočívá tedy v její kritické varietě. Tím ovšem nechci brát legitimitu příležitostnému ideovému básnění – jeho ideálním prostorem by byly stránky denního tisku, kde by se touto formou komentovalo aktuální dění. Ale to je, jak víme, čirá utopie.

Zbývá ještě otázka, zda by nebylo vhodnější najít nové, negativními konotacemi nezatížené označení a pojem „angažovaná poezie“ nechat spát. Byla by to předně škoda s ohledem na bohatou tradici, k níž se lze právě prostřednictvím tohoto pojmu hlásit a čerpat z ní inspiraci. Ale hlavně je už vcelku jasné, že tato otázka se vyřešila sama tím, kolik už bylo k tomuto tématu v poslední době napsáno – jazyk si už vybral. Označení angažovaná poezie je pozoruhodně životaschopné. Možná až příliš. Jeho četnost totiž předbíhá samu básnickou praxi, která by zhmotňovala jeho význam. Až se zdá, že současná diskuse o angažované poezii je kompenzačním mechanismem kolektivního literárního vědomí, které v sobě nese zátěž nevyřešené obecnější otázky po vztahu literatury a politiky v posttotalitní společnosti.

Aktuální diskuse o angažované poezii má v neposlední řadě svoji vysokou mravní hodnotu, jíž se dotýkají tato stále platná Adornova slova: „Větu o tom, že psát po Osvětimi lyriku je barbarství, nemohu zmírnit. Je tu negativně vysloven impuls, jenž oduševňuje angažované básnictví.“