61 Bourdieu Sebek

Je literatura (pouhá) instituce?

Pierre Bourdieu o literárním poli

Josef Šebek

Jeden z pohledů na literaturu i další umění či média říká, že bychom se neměli zaměřovat jenom na samotné texty, ale spíše se snažit pochopit to, co je „okolo nich“, ale co vznik i vnímání literárních a jiných děl podmiňuje a určuje. Vcelku konsenzuálně se přijímá, že čtení ani interpretaci literárního díla si nelze představovat pouze jako zcela jedinečné setkání čtenáře a textu, ale že se v této komunikační situaci uplatňují nejrůznější kódy a kontexty (znalost jazyka, dosud napsané literatury a žánrových konvencí, ale pochopitelně také znalost aktuálního světa stejně jako některých fikčních světů apod.). Zmiňovaný pohled však chce jít ještě dál a zkoumat, co je literatura jako určitá činnost v rámci jiných lidských aktivit, v čem se jim podobá, resp. jaké je její místo v celém sociálním univerzu a jaké funkce v něm plní. Jinými slovy, chce „literaturu“ pojímat jako určitý rámec, v němž teprve jednotlivá díla i sociální role (autor, čtenář, kritik, literární vědec apod.) dostávají náplň a smysl, jsou performovány –: literaturu tedy chápe jako společenskou instituci svého druhu.

Pojem „instituce“ je však v jednotlivých teoriích naplňován různými obsahy a badatelé se institucionálním charakterem literatury a dalších médií zabývají z odlišných hledisek a důvodů. Staršího data je například tzv. institucionální teorie umění (svými počátky sahá do 60. let dvacátého století), jejíž proponenti, američtí filozofové Arthur Danto a zejména George Dickie, tvrdí, že určitý objekt se stává uměním tím, že jej za umění prohlásí osoba, která má ve „světě umění“ (artworldu, tj. okruhu umělců, kurátorů, kritiků apod., který má svá nepsaná pravidla i historii) pro tento výrok dostatečnou autoritu. Umění tedy vzniká performativně – tím, že je něco za umění prohlášeno, nikoli proto, že by dané výtvory měly požadované vlastnosti, díky kterým jsou uměním. Jiná forma institucionalismu se obrací ke zkoumání literární vědy a její akademické výuky jako prostoru, kde se formují koncepce a kánony literatury (od 80. let Jonathan Culler, John Guillory ad.). Institucionální aspekt je také součástí většiny výzkumů v rámci kulturních studií, ať už jde o genderová studia nebo postkolonialismus apod. Možná nejzajímavější je však z tohoto pohledu teorie francouzského sociologa a filozofa Pierra Bourdieua (1930‒2002), který se v rámci své kritické sociologie zaměřil na mikrosvět literatury a těch, kdo se jí zabývají. Označil jej termínem „literární pole“, který se v bádání o literatuře rychle rozšířil.

Literární tvorba a zvláště poezie byly od starověku předmětem teoretických úvah a v průběhu času se vyprofilovalo několik základních pojetí. Jedno z nich – a dosud velmi vlivné – staví do centra uvažování autora jako inspirovaného tvůrce, který produkuje jakoby „z ničeho“ nová díla. S trochou zjednodušení sem lze zařadit například Platónovo pojetí poezie jako božského šílení (z dialogu Ión), teorii tvůrčího génia, která vykrystalizovala ve druhé polovině 18. století a rozvinula se v romantismu, nebo avantgardní autorství motivované imperativem zkoumání a posouvání dosavadních hranic umění.Tvůrce pak své dílo předkládá čtenářům, aby jej zakoušeli stranou praktického kontextu a zájmů, ekonomických nebo morálních, a soustředili se přitom na jeho jedinečné kvality. Jedná se tedy o určitý specifický způsob vnímání nebo postoj, při němž se „mimoliterární“ kontext dostává za jakési izolující sklo.

Pierre Bourdieu přichází s kritikou obou těchto koncepcí – „čisté“ tvorby i „čistého“ vnímání – a snaží se ukázat, jak je oboje determinováno právě tím, co má být podle zastánců uvedených pojetí odfiltrováno. Prakticky všechny zásadní argumenty Bourdieuovy analýzy literárního pole jsou shrnuty a systematizovány v jeho knize Pravidla umění. Geneze a struktura literárního pole (1992, česky 2010), na které pracoval od sedmdesátých let. Některé další texty lze najít v anglickém výboru The Field of Cultural Production (Pole kulturní produkce, 1993) a pro stručnější přehled lze doporučit kapitolu „Za vědu o dílech“ z Teorie jednání (1994, česky 1998). Druhý pól sociální analýzy literatury a umění – recepce či kulturní spotřeba – je pak podrobně zpracován ve stěžejní Bourdieuově knize La Distinction. Critique sociale du jugement (Odlišení. Společenská kritika souzení, 1979).

Jaké jsou tedy hlavní rysy Bourdieuovy koncepce literárního pole? Jak vyplývá ze samotného zastřešujícího pojmu, chápe Bourdieu literaturu, ty, kteří se jí zabývají, jejich vztahy atd. jako relativně autonomní svět, který má svébytné zákonitosti, témata, jimž se věnuje, a specifické typy „zisku“, jehož mohou jeho aktéři dosáhnout. Bourdieu totiž za hlavní motor společenského života považuje zápasy o získání kapitálu. To může znít jako návrat trivializované formy marxistického myšlení, ale není tomu tak: Bourdieu naopak zrovnoprávňuje „základnu“ a „nadstavbu“, ekonomiku a kulturu tím, že odstiňuje druhy kapitálu a za legitimní a ekonomickému kapitálu rovnocenný považuje kapitál kulturní. Právě kulturní kapitál je tím, o co v literárním poli primárně jde, respektive o jeho následnou transformaci v kapitál symbolický, který spočívá v ocenění a uznání aktéra (spisovatele, kritika…) ostatními činiteli v daném poli. Představa, že když autor nedostává za své texty vysoké honoráře (nebo nedostává žádné), nejde mu o sebeprosazení a rozmnožení vlastního kapitálu, je tedy omyl – literární pole totiž má své vlastní hodnoty a svůj vlastní typ kapitálu, o který spolu jeho aktéři bojují nebo hrají – jak je patrné, Bourdieuova koncepce pole má výrazné herní rysy. Literární pole jako celek je relativně autonomní, nezávislé na jiných polích a zápasí či hraje se v něm o specifické hodnoty vlastní jen jemu, nicméně logika tohoto zápolení je obdobná jako v jiných polích – jde o maximalizaci kapitálu, ovládnutí pole individuálními, popřípadě skupinovými strategiemi. Pole je proto zároveň autonomní ve vztahu k jiným polím a neautonomní, heteronomní ve smyslu motivací, které jeho aktéry vedou k aktivitám v jeho rámci.

Na základě výše řečeného by se mohlo zdát, že podle Bourdieua jsou autoři poněkud cynickými kariéristy, kalkulujícími svá díla tak, aby maximalizovala jejich zisky v literárním poli, přinesla jim co nejvíc „bodů“ (povídka nebo báseň v prestižním časopise rovná se tolik a tolik, vystoupení na festivalu spisovatelů tolik a tolik, vymyšlení nového směru nebo založení básnické skupiny tolik a tolik…). Podle Bourdieua je však takovéto soutěžení natolik součástí aktérů samých, že nemusí být vůbec uvědomované, a největších úspěchů pravidelně dosahují ne ti, kdo se hryžou ctižádostí a neustále vymýšlejí různé taktiky, ale ti, kdo jsou v daném poli „jako ryba ve vodě“, dokážou se v něm spolehlivě pohybovat, intuitivně chápou jeho zákonitosti a subjektivně pociťují motivaci samotným předmětem svého zájmu, tvorbou apod. Zákonitosti pole se totiž natolik vepsaly do jejich habitu (habitus podle Bourdieua tvoří – stručně řečeno – trvalé a přenositelné dispozice aktérů, které získali v průběhu celého svého života), že se staly prakticky neviditelnými; tito aktéři pracují na proměně pole stejnou měrou, jakou se pole podílí na jejich vlastním formování.

Literární pole není neměnné; Bourdieu sleduje genezi autonomního literárního pole, jak se podle něj konstituovalo ve Francii v 19. století a existuje dodnes. Flaubert a Baudelaire dovršili proces, jímž literární pole získalo autonomii, svou rezistencí vůči morálním a vzdělávacím požadavkům, kladeným v jejich době na literaturu, a především ignorováním výzvy trhu a peněz. V takto vzniklém literárním poli jsou nejvíce oceňováni ti autoři a díla, kteří se bez ohledu na společenské a ekonomické tlaky soustředí na „čistě“ literární stránku tvorby. Umění a literatura se tak stávají „ekonomickým světem naruby“, vymykají se trhu a tržní hodnotě – lépe řečeno, svou existenci zakládají na opozici k ní. V rámci samotného literárního pole pak existují další protiklady, zejména mezi „čistou tvorbou“(symbolický kapitál) a tvorbou masovou, jejíž hlavní cíl spočívá ve finančním zisku (kapitál ekonomický). Je zde i další opozice – mezi novou avantgardou a již posvěcenou a uznávanou avantgardou autorů, kteří v rámci pole dosáhli respektovaných pozic, přičemž první plynule nahrazují druhé a objevují se opět nové avantgardy. Důsledkem autonomizace literárního pole je také vzrůstající sebereflexivita literárních děl, resp. vázanost jejich chápání na nezbytnou znalost aktuálního stavu pole i jeho historie.

Jen na okraj zde můžeme zmínit dva problémy, které s sebou přináší fakt, že Bourdieuova teorie literárního pole je teorií jistého jeho vývojového stadia. Bourdieu se jako zastánce empirického a historického výzkumu zaměřil na konkrétní prostor a období – Francii druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století – a možnost přenést výsledky jeho výzkumu do jiných prostředí je samostatným problémem; například v různých formách autoritativních režimů, které v minulém století existovaly ve velké části Evropy, do literárního pole intervenovala státní moc v podobě cenzurních zásahů, perzekuce některých autorů, a naopak politická rezistence se stávala integrální funkcí tvorby mnoha spisovatelů, čímž bezpochyby docházelo k narušení postulované autonomie pole. Nabízí se rovněž otázka, jak se literární pole proměnilo v současnosti: jsme v literárním světě svědky podobné komercializace a komoditizace, k jaké došlo v umění s Warholem a v daleko méně subverzivní podobě s Hirstem a „novými britskými umělci“ v devadesátých letech 20. století (ve smyslu: kdo neprodává, nemůže být respektovaným umělcem)? Podle Bourdieua stav literárního pole, tak jak jej popisuje, kontinuálně trvá, ale vlivem masové kultury, postmoderny a globalizace se i v něm pravděpodobně mnohé změnilo…

Zásadnější otázka, která se v souvislosti s Bourdieuovou teorií literárního pole nabízí, zní, co z takto dekonstruovaného fenoménu literatury nakonec zbude. Je skutečně jeho záměrem literaturu definitivně „odkouzlit“, demaskovat, a v její dosavadní podobě tak svým způsobem zničit? Čteme-li jeho brilantní interpretaci Flaubertovy Citové výchovy, je z ní sice patrné jeho velké zaujetí tímto románem; to však vychází hlavně z premisy, že v Citové výchově Flaubert provedl „socioanalýzu“ své společnosti, a zejména soudobého literárního a uměleckého světa – hodnota knihy tedy spočívá hlavně v tom, že se jedná o pozoruhodnou autoanalýzu literárního pole. Musíme přijmout radikální důsledky, které Bourdieu z existence literárního pole vyvozuje? Je kapitál a snaha získávat a upevňovat pozice v poli skutečně hlavním, ne-li jediným cílem, proč jsou díla tvořena? Neměli bychom jim tedy vůbec „slepě“ důvěřovat, ale spíše se vždy snažit pochopit, jak se do nich s neochvějnou logikou promítá aktuální stav pole?

Autor těchto řádků nemůže odpovědět zcela kladně. Bourdieuova teorie literárního pole však nepochybně poskytuje promyšlený a využitelný model fungování společenského kontextu, který texty obklopuje a utváří. Zásadní a průkazný korektiv spočívá v poznání, že literární autor při promýšlení a tvorbě textu bere ohled také na svou pozici v poli a usiluje o získání kapitálu a upevnění vlastního statusu. Stejně jako umělci běžně tvoří nová díla pro konkrétní výstavu a ne naopak, také autoři přihlížejí k možnostem budoucího uplatnění svých textů v literárním a širším sociálním prostoru. Představa, že literární a umělecká tvorba je v jistém smyslu stejná jako jiné lidské činnosti, ostatně není nijak nová; stačí – opět s určitou mírou zjednodušení – připomenout některé historické koncepce autora (anonymní skriptor středověku, oslavovatel mecenáše v humanismu, dokonalý stylista respektující vyžadované konvence v klasicismu) i umělce (renesanční „ušlechtilý řemeslník“).

 

Text vznikl v rámci grantového projektu Kritické koncepty současné literární teorie podpořeného GA AV, identifikační kód KJB900560903, řešitel Jan Matonoha.

 

Výběrová bibliografie

Bourdieu, Pierre (1979). La Distinction. Critique sociale du jugement [Odlišení. Společenská kritika soudnosti]. Paris: Minuit.
týž (1986). „The Forms of Capital“ [Formy kapitálu]. In Richardson, John G. (ed.). Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. New York: Greenwood.
týž (1993). The Field of Cultural Production [Pole kulturní produkce]. Cambridge – Oxford: Polity Press – Blackwell.
týž (1998). Teorie jednání. Praha: Karolinum. [Bourdieu, Pierre (1994). Raisonspratiques. Paris: Seuil.]
týž (2010). Pravidla umění. Brno: Host. [Bourdieu, Pierre (1992). Les Règles de l’art. Paris: Seuil.]
Culler, Jonathan (1988). Framing the Sign.Criticism and Its Institutions. Oklahoma: University of Oklahoma Press.
Danto, Arthur (2010). „Svět umění.“ In Kulka, Tomáš – Ciporanov, Denis (eds). Co je umění? Červený Kostelec: Pavel Mervart. [Danto, Arthur (1964). „The Artworld“, The Journal of Philosophy 61, s. 571–584.]
Dickie, George (2010). „Co je umění? Institucionální analýza.“ In Kulka, Tomáš – Ciporanov, Denis (eds). Co je umění? Červený Kostelec: Pavel Mervart. [Dickie, George (1974). „What Is Art? An Institutional Analysis.“ In týž. Art and the Aesthetic. An Institutional Analysis. Ithaca, NY – London: Cornell University Press. ]
Dubois, Jacques (2000). „Pierre Bourdieu and Literature“, SubStance 29, č. 3, s. 84–102.
Grenfell, Michael (2008) (ed.). Pierre Bourdieu. Key Concepts. Durham: Acumen.
Guillory, John (1993). Cultural Capital. The Problem of Literary Canon Formation. Chicago: University of Chicago Press.