61 Bourdieu Koblížek

Uvnitř a vně světa literatury

Poznámka k metodě Pierra Bourdieua

Tomáš Koblížek

Zcela oprávněně komentuje Pierre Bourdieu výroky o „jedinečné zkušenosti“ v literatuře s jistou ironií. Pokud někdo tvrdí, že „číst znamená vytrhnout se sám sobě a svému světu“ nebo že „umělecké dílo představuje výzvu naší chápavosti“, pak se skutečně jedná o „nudné gnómy“, které se již staly běžnou součástí literárněvědného provozu. Konec konců, stejně dobře bychom mohli citovat autory z tábora sociologů či analytiků diskurzu. Mantra o jedinečném literárním díle tam nachází svůj protipól ve frázích o „konstrukci“ kulturních fenoménů, případně o nevědomých strukturách, které řídí jak tvorbu, tak vnímání literárního díla. Tváří v tvář těmto tvrzením pak skutečně nezbývá, než vyvracet předsudky a pátrat po motivacích, které vedou k tomu, že z podobných výroků někdo dokáže utkat celou knihu. Motivem zjevně není zájem o věc samu, ale snad jen snaha udržet se v akademickém světě.

Pokud ale Bourdieu ironizuje obecné povědomí o povaze literatury, pak je to příliš snadný cíl. Připomeňme banální fakt, že „diskurz“ literární vědy netvoří pouze zavedené formule. Vedle obecného mínění, jehož jazykem jsou klišé a jehož objektem jsou „samozřejmé danosti“, existuje také literární teorie, či jednoduše „myšlení o literatuře“, zaměřené na literární dílo jako jistou problematiku. Na tomto poli nikdo nic jednoduše netvrdí, dílem teoretiků nejsou samozřejmé teze, ale vyznačené okruhy problémů. Bourdieu však mezi oběma sférami nerozlišuje. Obětí či produktem „literárního pole“, které všem vnucuje jisté pojetí literatury, má být stejně dobře Proust, Heidegger, Strawson, ale i řada průměrných autorů a anonymních čtenářů. Místo toho, aby vedl rozhovor s těmi, kteří přemýšlejí o problémech literatury, se Bourdieu rozhodl zahrnout všechny do jednoho pole a zabývat se průměrnými názory a běžným kulturním provozem. Zde však žádný dialog není možný, lze pouze zkoumat podmínky možnosti poněkud banálních myšlenek a typických společenských funkcí.

Právě řečené jistě nijak nebrání tomu, abychom se zaměřili na některé Bourdieuovy úvahy podrobněji. Nikoli z hlediska těch, kdo chápou Bourdieua jako reprezentanta nějaké „předznačené pozice“ v rámci společenských věd, ale jako autora, který – nehledě na jistá zjednodušení – přednáší řadu důležitých tvrzení o fenoménu literatury.

V první řadě bychom mohli upozornit na nezanedbatelný postřeh, který tvoří jádro Bourdieuovy koncepce. Jak ve svém textu pěkně shrnuje Josef Šebek, podle Bourdieua není konání aktérů v rámci „literárního pole“ jednoznačně reflektované či bezprostředně vědomé: zákonitosti pole se vepsaly do habitu aktérů tak, že „se staly prakticky neviditelnými“. Bourdieu tu možná navazuje na tradici „mistrů podezírání“, podle kterých lze pochybovat nejen o tom, co si momentálně myslíme a čím je právě motivováno naše konání, ale o samotných principech našeho myšlení i praxe: neznáme dobře důvody, proč myslíme tím a ne jiným způsobem, nejsou nám přístupné důvody, proč jednáme tak a ne jinak. Bourdieu tuto myšlenku přenáší také na pole literatury. Pokud se omezíme na dva „úkony“ v rámci literárního pole, na akt čtení a psaní, můžeme přitakat, že nelze jednoznačně říci, proč čteme a proč píšeme, a proč čteme a píšeme tak a ne jinak. V daném případě nejde pouze o to, že máme co do činění s poněkud specifickými činnostmi, které nezapadají do ekonomie běžného života, a které tedy nelze z hlediska každodenního pragmatismu vyložit. Velmi nebourdieuovsky řečeno: Je to snad základní zkušenost s čtením i psaním, že podstatné důvody zůstávají v zákrytu. Oddanými čtenáři a spisovateli se stáváme dříve, než bychom se k tomu vědomě rozhodli.

Vzhledem k dalším tvrzením bychom však měli být opatrnější. To, co zaráží na Bourdieuově výkladu, je jednak samozřejmost, s jakou skryté důvody čtení a psaní odkrývá, jednak cíl, jehož se prostřednictvím svých analýz pokouší dosáhnout (odkazujeme na knihu Pravidla umění). Bourdieu rozmanité úkony intelektuálů a umělců vysvětluje nevědomou touhou po zisku „symbolického kapitálu“. Například jistý typ literatury se podle něj prosazuje nikoli přirozeně, jako odpověď na dané estetické nároky či jako přirozený výraz nitra, nýbrž jako odpověď na určitou poptávku v rámci pole. Jak již bylo naznačeno, účastníci zahrnutí v poli mylně chápou formy a způsoby vnímání jako objektivně dané, tedy nereflektují mechanismus (ono skryté puzení k nabytí kapitálu), který jisté formy a způsoby produkuje. Všimněme si přitom, že Bourdieu tuto nevědomou sféru zachycuje z vnějšího pohledu. Na jedné straně existují partikulární hlediska uvnitř pole, která nevědomě podléhají jeho zákonitostem. Na druhé straně nacházíme hledisko sociologa, které součást pole netvoří a které z odstupu všechna ostatní hlediska vysvětluje. V souladu s tím Bourdieu poznamenává, „že myšlenka pole je nástrojem, jak se rozejít se všemi částečnými pohledy. Tato myšlenka, nebo přesněji konstrukce objektu zkoumání a strategie, která je tím podmíněna, skýtá reálnou možnost zaujmout určitý pohled na celek konstituovaných hledisek“.

Bylo by příliš laciné vytýkat Bourdieuovi, že si neoprávněně připisuje privilegium vůči těm, kdo se bezprostředně účastní života v literárním světě – privilegium, že jeho tvrzení nezabarvují nereflektované předsudky. Toto stanovisko, podle něhož je možné jednak nebýt poznamenán „bojem v poli“, jednak „chápat chápání“ všech ostatních, je problematické samo o sobě. Zaměřme se spíše na zmíněný cíl, kterého se touto operací Bourdieu snaží dosáhnout. Zdá se totiž, že teprve tím, že se postavíme vně pole, získáváme možnost toto pole účinně měnit. Jakoby skutečným cílem Bourdieuova podniku nebylo nic jiného než dospět k místu, z něhož lze pole skutečně reformovat. Pravidla umění tak přirozeně završuje manifest toho, kdo klade jisté požadavky na pole jako celek. Jsme upozorněni, že závěrečná kapitola, které předchází poznání kulturního světa, vyjadřuje „normativní stanovisko založené na přesvědčení, že z pochopení zákonitostí chodu polí kulturní produkce je možno vyvodit poučení pro pospolitou aktivitu a vystoupení intelektuálů“. Při tomto „vystoupení“ zjevně nejde pouze o jisté přesuny či redefinici pozic v rámci zavedeného kulturního provozu, nýbrž o proměnu logiky či rytmu pole jako celku.

V případě takového nároku je důležitý především Bourdieuův postoj k historicitě pole či k otázce proměny pole. Klíčová otázka zní: za jakých podmínek dochází ke změnám v rámci pole literatury jako celku? Vede samo dění uvnitř literárního světa k zásadním proměnám? Anebo se musíme, jak zřejmě předpokládá Bourdieu, postavit mimo pole a provést reflexi, jestliže chceme podstatně změnit jeho směřování. Tato otázka by se skutečně dotýkala všech pozic v rámci světa literatury: literárních vědců, kritiků, tvůrců i čtenářů. Jejich pozice se z Bourdieuova hlediska podstatně změní, teprve pokud dobře poznají motivace a předpoklady, které vedou k dosavadnímu způsobu tvorby a vnímání.

Předestřený postoj nechceme jednoduše problematizovat, mohli bychom však alespoň načrtnout a zvážit poněkud odlišnou hypotézu týkající se historicity pole, jiný výklad „podmínek možnosti“ změny. Bourdieu zřejmě předpokládá, že nevědomí či nereflektovanost je důvodem zachování jistého statusu quo. Formulováno jazykem osvícenců: skutečné změně musí předcházet poznání skutečnosti. Vedle toho bychom se však mohli zabývat otázkou, zda skutečná změna neprobíhá právě nevědomě. Zda se tomu nemá tak, že se intelektuálové, spisovatelé i čtenáři podstatně mění i bez toho, že by dokonale znali veškeré podmínky, za nichž čtou a tvoří, resp. bez toho, že by tyto podmínky či „celkovou situaci“ měnili záměrně. Pak bychom mohli říci, že postupně čteme jinak, aniž bychom byli ve čtení poučenější, a také psaní možná dosahuje podstatných změn, aniž by autor jedinkrát zkoumal důvody své tvorby. Nabízelo by se vysvětlení, že samotným setkáváním různých způsobů psaní a vnímání dochází ke změnám těchto způsobů, že zažité formy kritiky i tvorby vstupují do prostředí, které není homogenní a které je nutí k tomu, aby se neustále uzpůsobovaly či vzájemně adaptovaly. Pokud toto platí, pak ovšem nemusíme vystupovat ze světa literatury a popisovat ho za jeho hranicemi, aby došlo k zásadní proměně. Naopak, proměna je vlastností pole samého – děje se v něm proto, že jednotliví „činitelé“ jsou uvnitř literárního prostoru v neustálém kontaktu. Pokud bychom, jak zřejmě žádá Pierre Bourdieu, vystoupili mimo svět literatury a oddělili se od všech částečných pohledů, zbavili bychom se možnosti měnit pole i sebe samotné. Snad to není příliš vysoký nárok: možná stačí nepopisovat ostatní jako nesvéprávné objekty, ale účastnit se dialogu s druhými. Snad jediným způsobem, jak pole skutečně měnit a poznávat, je účast na jeho dění – ať už to znamená třeba jen číst a mluvit o dílech druhých.