63 Fogel esej

Překvapivá historie copyrightu a příslib post-copyrightového světa

Karl Fogel

Existuje jedna skupina lidí, kterou taktika nahrávacích společností žalovat namátkou vybrané lidi za sdílení dat nešokuje: historici autorského práva. Dávno vědí to, na co ostatní teprve pomalu přicházejí: totiž, že copyright nikdy nebyl v první řadě věcí odměňování umělců za jejich práci a že zdaleka nebyl navržen na podporu tvůrců, ale že ho navrhli distributoři – to jest vydavatelé, což dnes zahrnuje i nahrávací společnosti – pro sebe. Teď, když nám internet přinesl svět bez distribučních nákladů, už ale nedává smysl omezovat sdílení, aby se zaplatila centralizovaná distribuce. Opuštění copyrightu je nyní nejen možné, ale i žádoucí. Těžili by z toho jak umělci, tak publikum, a to po finanční i estetické stránce. Namísto korporátních strážců určujících, co se smí a nesmí distribuovat, by o šíření děl rozhodoval mnohem subtilnější filtrovací proces, a to čistě na základě jejich kvalit. Stali bychom se svědky návratu ke starší a bohatší kosmologii tvůrčího ducha, takové, v níž otevřená nápodoba a přejímání z děl jiných je jednoduše běžnou součástí tvůrčího procesu, způsobem, jak vyjádřit uznání svým předchůdcům a vylepšit to, co se objevilo v minulosti. A starý výmysl, že umělci potřebují copyright, aby si vydělali na živobytí, by se ukázal být pouhou záminkou, jíž také vždy byl.

První autorský zákon byl zákonem o cenzuře. Nešlo o ochranu práv autorů, ani o pobídnutí autorů k tvorbě nových děl. V Anglii šestnáctého století byla práva autorů v pouze zanedbatelném ohrožení a nedávný nástup knihtisku (první kopírky na světě) byl pro autory, pokud něčím, pak jen vzpruhou. Vzpruhou dokonce takovou, že anglická vláda začala mít obavy, že se bude produkovat příliš mnoho děl, spíš než příliš málo. Nová technologie poprvé činila podvratný materiál široce dostupným, takže stát naléhavě potřeboval dostat záplavu tiskovin pod kontrolu – a cenzura byla v té době stejně legitimní správní funkcí jako výstavba cest.

Postupem, který si stát zvolil, bylo založení cechu soukromých cenzorů, Londýnské společnosti nakladatelů, jejíž výnosy závisely na tom, jak dobře svou funkci plnila. Její zakládací listina jí udělovala výhradní právo nejen k tisku, ale také k vypátrání a konfiskaci neautorizovaných tiskařských lisů a knih, a dokonce i k pálení knih vytištěných nelegálně. Žádná kniha nesměla být vytištěna, dokud nebyla zanesena do rejstříku společnosti, a do rejstříku společnosti nesměla být zanesena, dokud neprošla přes panovníkova cenzora či nebyla ocenzurována přímo společností nakladatelů. Společnost se tak v podstatě stala soukromou ziskovou informační policií pracující pro stát.

Tento systém byl zcela otevřeně koncipován tak, aby sloužil prodejcům knih a státu, nikoliv autorům. Nové knihy se do rejstříku společnosti zanášely pod jménem toho kterého člena společnosti, ne autora. Bylo zvykem, že člen, který položku registroval, byl i držitelem „práva kopírovat“, tedy výhradního práva knihu vydávat přednostně před ostatními členy společnosti, a že spory o porušování práv řešila Rada zástupců společnosti.

Právo udělené nakladatelům bylo právem novým, i když založeným na dlouhé tradici udělování monopolů cechům coby nástroje kontroly. Do tohoto okamžiku autorské právo – to jest soukromé obecně platné právo bránit jiným v přetiskování – neexistovalo. Když k tomu měli příležitost, lidé běžně tiskli díla, která obdivovali, praxe, jíž vděčíme za zachování mnoha z těchto děl do současnosti. Samozřejmě bylo možné někomu zakázat distribuování určitého dokumentu s ohledem na jeho potenciálně nactiutrhačný dopad nebo protože šlo o soukromou komunikaci či protože ho stát shledal nebezpečným a podvratným. V některých případech také existovala speciální privilegia (tehdy zvaná patenty) povolující výhradní tisk některého typu knih. Před společností nakladatelů ale neexistoval žádný celoplošný zákaz, který by se vztahoval na tištění obecně, ani neexistovalo pojetí autorského práva jako právního vlastnictví, které by mohlo být majetkem soukromé osoby.

Po dobu zhruba sto třiceti let bylo toto partnerství funkční jak pro vládu, tak pro nakladatele. Na konci sedmnáctého století nicméně vláda v důsledku rozsáhlejších politických změn uvolnila svou cenzurní politiku a nechala monopol nakladatelů vypršet. To znamenalo, že se tištění knih mělo vrátit do stavu předchozí anarchie, což samozřejmě představovalo ekonomickou hrozbu pro členy společnosti nakladatelů. Zánik monopolu mohl být dobrou zprávou pro dlouhodobě upozaděné autory a nezávislé tiskaře, ale pro nakladatele byl předzvěstí katastrofy, a tak rychle vyvinuli strategii, jak si svou pozici v nově liberálním politickém klimatu udržet.

Nakladatelé založili svou strategii na klíčovém vhledu, který provází vydavatelské konglomeráty až dodnes: autoři nemají prostředky, aby si svá díla sami distribuovali. K napsání knihy je potřeba jen pero, papír a čas. Ale distribuce knih vyžaduje tiskařské lisy, přepravní síť a počáteční investici do materiálu a sazby. Jinak řečeno, uvažovali nakladatelé, lidé, kteří píší, se – aby své dílo mohli zpřístupnit veřejnosti – neobejdou bez spolupráce s nakladatelem. Předstoupili tedy před parlament s dosud neslýchaným argumentem, že autoři mají přirozené a nezadatelné právo na vlastnictví toho, co píší, a že toto vlastnictví navíc lze smluvně převést na další subjekty jako kterýkoli jiný druh majetku.

Následovaly soudní a politické tahanice o detaily, ale nakonec se obě části argumentu nakladatelů v zásadě v nedotčené formě staly součástí anglického statutárního práva. První zřetelně moderní zákon o autorském právu, Zákon královny Anny, byl schválen parlamentem roku 1709 a v platnost vešel roku 1710.

Zákon královny Anny je zastánci copyrightu často vyzdvihován jako okamžik, kdy se autorům konečně dostalo ochrany, kterou si tak dlouho zasloužili. Dokonce i v dnešní době se na něj stále objevují odkazy v právní literatuře a tiskových prohlášeních vydavatelského průmyslu. Ale interpretovat jej jako vítězství jde zcela proti zdravému rozumu i historickému faktu. Podle památného svědectví lorda Camdena nakladatelé „přišli do parlamentu jako prosebníci, se slzami v očích, zoufalí a zbědovaní; přivedli s sebou své manželky a děti, aby vzbudili lítost a přiměli parlament, aby jim zajistil statutární zabezpečení.“ Aby svou žádost učinili přijatelnější, navrhli, že copyright bude vznikat u autora, jako forma majetku, kterou je možné komukoli prodat – neboť správně předpokládali, že nejčastěji bude touto osobou tiskař. Tento návrh byl mazaným taktickým tahem, protože jednou ze starostí parlamentu bylo, jak zabránit znovuzavedení centralizovaného monopolu v obchodu s knihami a s tím souvisejícího možného obnovení cenzury panovníkem.

Nakladatelská společnost argumentovala, že vydavatelé si nemohou dovolit tisknout knihy, nebudou-li chráněni před konkurencí, a že se nadto nelze spoléhat, že budou knihy reprodukovat věrně, dostane-li se jim neomezené svobody k tisku. Důsledkem by bylo, jak naznačovali, že bez vyhlídky na spolehlivou distribuční síť by autoři produkovali méně nových děl.

Jejich argumenty nebyly neopodstatněné, vezmeme-li v úvahu dobovou technologii. Pořízení dokonalé kopie tištěného díla tak jako tak vyžadovalo přístup k původnímu tiskařskému lisu a spolupráci původního sazeče; pokud se mělo podpořit spolehlivé reprodukování, měl systém jediného držitele autorských práv jistou logiku. A vydavatelé by nově byli fakticky nuceni platit autorům výměnou za výhradní práva k tisku (přestože je pravdou, že nakladatelé občas platili autory už předtím, prostě proto, aby zajistili dokončení a dodání díla). Ustavení autorského práva pravděpodobně přispělo k ústupu patronátu jako zdroje příjmu pro spisovatele, a dokonce umožnilo několika autorům, přestože vždy jen drobné menšině, uživit se jen na základě výnosů, o které se s nimi vydavatelé dělili. Skutečnost, že daná autorská práva mohla být v určitém okamžiku v držení jen jedné strany, také napomáhala bránit nekontrolovanému bujení lišících se variant. Obecně ale historické záznamy mluví jasně: autorská práva byla navržena pro distributory, na podporu distributorů, nikoliv tvůrců.

A to zůstává pravidlem i dnes. Kdykoliv americký Kongres rozšíří časový nebo právní rozsah autorského práva, je to v důsledku tlaku ze strany vydavatelského průmyslu. Lobbisté se čas od času vytasí s příkladem autorské nebo hudební superstar coby exemplárního příkladu, lidské tváře pro něco, co je ve své podstatě snahou průmyslu, i když pokaždé je stejně jasné, co se ve skutečnosti děje. Stačí se podívat, kdo platí účty právníků a lobbistů a čí jména se objevují v přehledech soudních spisů – jsou to jména vydavatelů.

Staletí trvající kampaň vydavatelského průmyslu za silné autorské zákony nicméně není jen reflexivním záborem půdy. Je to přirozená ekonomická reakce na technologické podmínky. Důsledkem nástupu tiskařského lisu a později analogové technologie nahrávání zvuku bylo, že tvůrčí díla se stala neoddělitelnými od prostředku své distribuce. Autoři se neobešli bez distributorů stejně jako se elektřina neobejde bez drátů. Jedinou ekonomicky schůdnou metodou, jak dosáhnout až ke čtenáři (nebo posluchači), byl velkonákladový tisk. Dřív, než by se zavázal k takové investicí, by každý vydavatel přirozeně dal přednost koupi nebo pronájmu autorských práv od autora a stejně tak přirozeně by loboval u vlády za co možná nejsilnější autorské zákony, aby tak lépe ochránil svou investici.

Nejde nutně o vykořisťování. Z obchodního hlediska je velkonákladový tisk odrazující a riskantní projekt. Zahrnuje vysoké náklady na počáteční investici do fyzického nosiče, plus komplikované a drahé stroje, které obsah na médium natisknou. Kromě toho je tu neviditelná investice do detailního prověření originálu – protože pokažený originál může snížit hodnotu celého nákladu, vydavatelé a autoři překonávají značné obtíže, aby dali vzniknout vypilované, bezchybné verzi díla dříve, než půjde do tisku. Vydavatel také musí vyjednat ceny a naplánovat distribuční kanály, což není jen věc vedení účetnictví, ale také materiálních nákladů, jako jsou auta, vlaky a přepravní kontejnery. A konečně, jako by toho nebylo dost, vydavatel musí utratit další peníze za marketing a publicitu, aby zvýšil pravděpodobnost, že se mu všechna tato vydání vrátí.

Když si člověk uvědomí, co všechno se musí odehrát, než dílo vygeneruje byť jen halíř zisku, není divu, že vydavatelé tvrdě argumentují ve prospěch copyrightu. Počáteční vklad vydavatele do každého jednotlivého díla – to jest jeho risk – je v ekonomickém měřítku větší než autorův. Autoři sami nutně netouží po kontrole kopírování, ale vydavatelé ano. A ve světě plném marketingových oddělení velkých vydavatelů, která jsou financována z výnosů autorských práv, potřebují autoři vydavatele samozřejmě o to víc. Koncentrace zisků z distribuce nevyhnutelně ústí v dobře známou logiku závodů ve zbrojení.

Nástup internetu tuto rovnici od základu proměnil. Médium, na němž se obsah přenáší, dnes vůbec nemusí souviset s médiem, na němž je nakonec „konzumován“. Data lze poslat po drátě v podstatě zadarmo a uživatel si na druhém konci může svou kopii vytisknout na vlastní náklady, v libovolné, jemu dostupné kvalitě.

Internet dokázal něco, co společnost nakladatelů nikdy nepředvídala: proměnil jejich argument v ověřitelnou hypotézu. Pokračovali by tvůrci nadále ve své činnosti i bez centralizovaných vydavatelství, která distribuují jejich díla? I minimální zkušenost s internetem stačí k poskytnutí odpovědi: samozřejmě, že v ní budou pokračovat. Už tak činí. Uživatelé počítačů si zvykli stahovat hudbu a vytvářet si svá CD v pohodlí domova a hudebníci si pomalu ale jistě zvykají nabízet písně k volnému stažení. Mnoho krátkých děl jak z oblasti beletrie, tak literatury faktu je už dostupných online. Tištění a vazba celých knih na zakázku je vzácnější, ale to jen proto, že potřebné zařízení je stále poměrně drahé.

Představte si ten nejjednodušší scénář: vejdete do nejbližšího copy centra a nadiktujete prodavači webovou adresu knihy, o kterou máte zájem. O několik minut později se prodavač vrátí s čerstvě vytištěnou a svázanou knihou, přímo z internetu. Namarkuje útratu. „To máme 160 Kč. Přejete si připočítat 20 Kč dobrovolného příspěvku autorovi?“ Řeknete ano? Možná ano, možná ne – ale nezapomínejte, že když muzea vybírají dobrovolné vstupné, lidé často platí. Většině lidí nevadí přihodit nějaký drobný obnos k větší sumě, když už jednou vytahují peněženku a mají pocit, že je to pro dobrou věc. Když lidé nepřispívají drobné částky na nějakou jim sympatickou věc, je to častěji kvůli práci s vypisováním a zadáváním příkazu apod. než kvůli penězům. Ale i kdyby takovým darem měla přispět jen polovina čtenářů, nebo ještě méně, autoři by si stále vydělali víc než při stávajícím tradičním rozložení honorářů a navíc by měli to potěšení konečně být v distribučním řetězci čtenářovým spojencem, nikoli jeho nepřítelem.

Koho nepřesvědčují dobrovolné příspěvky, měl by zvážit jiný postup: systém takzvaného crowdfundingu (známý také jako „Fund and Release“ nebo „Threshold Pledge“). V tomto systému budoucí tvůrce nového díla na počátku oznámí, kolik peněz bude třeba k vyprodukování díla – to je onen „práh“. Zprostředkovatelská organizace pak po libovolných částkách sesbírá záruky od veřejnosti. Když celková přislíbená suma dosáhne prahu (nebo ho přesáhne o jisté standardní procento, aby se započítalo i účetnictví a předpokládaný risk), prostředník podepíše smlouvu s tvůrcem a požádá o vyplacení záruk. Teprve v tomto stádiu, kdy je dost peněz k dosažení kýženého výsledku, jsou lidé požádáni, aby skutečně něco platili. Prostředník má peníze v držení na základě podmíněné smlouvy a vyplácí je tvůrci podle libovolného předem dohodnutého kalendáře. Poslední splátka je vyplacena, když je dílo dokončeno a zpřístupněno veřejnosti, nejen přispěvatelům, ale celému světu. Pokud tvůrce dílo nevyprodukuje, prostředník vrátí peníze zpět dárcům.

Ne všechny způsoby budou samozřejmě tak sympaticky šlechetné. Uznávaná autorka Fay Weldonová před několika lety proslula tím, že přijala peníze od šperkařské značky Bulgari za napsání románu, kde by výrazně figurovaly produkty jejich firmy. Román napsala a dala mu název The Bulgari Connection. Kniha byla původně zamýšlena jako limitovaná edice k rozdávání na firemních akcích, ale poté, co byla napsána, ji Weldonová přinesla k nakladateli, aby ji normálně publikoval. Znamená to, že v budoucnu budeme muset každé umělecké dílo pečlivě zkoumat, zda nevykazuje známky skrytého firemního sponzoringu? Možná, ale to není nic nového – product placement se zrodil v kontextu tradičních autorských práv, kde také vzkvétal, jako bude nejspíše i v kterémkoli jiném kontextu. Autorská práva nejsou ani příčinou firemního sponzoringu, ani protilátkou na něj a pohlížet na vydavatelský průmysl jako na určující sílu dekomercializace by jistě bylo dalece mimo realitu. Toto jsou jen některé příklady, jak financovat tvůrčí činnost bez autorských práv. Existují další způsoby; mnoho jich existovalo už předtím, než internet umožnil pohodlné přímé mikroplatby.

K tomu, abychom zachytili záblesk budoucnosti, možná nejlépe poslouží pohled nikoli na v internetu zběhlé hudebníky, ale na software. Vzkvétající hnutí za svobodný software („Free Software“) je v současnosti pravděpodobně nejlepším příkladem post-copyrightového světa. Svobodný software (někdy také otevřený software, „Open Source“) je duchovním dítětem Richarda Stallmana, programátora, který přišel s nápadem uvolnit do oběhu software pod záměrně inverzním copyrightem. Softwarová licence namísto jeho zákazu výslovně sdílení povoluje a vybízí k němu.

Svobodný software ve velkém využívají banky, společnosti a státní správy, stejně jako jednotliví uživatelé počítačů. Na volně dostupném webovém serveru Apache běží více webových stránek než na všech ostatních webových serverech dohromady. Svobodné operační systémy jsou nyní nejrychleji rostoucím segmentem na trhu s operačními systémy. Zatímco někteří autoři svobodného softwaru jsou za svou práci placeni, jiní věnují svůj čas dobrovolně.

Tito autoři se vzdali každého výhradního práva kromě práva být identifikováni jako autoři. Dobrovolně se vrátili do světa před zákony o autorském právu: nevymáhají autorské honoráře a nemají žádnou kontrolu nad distribucí a modifikací svých děl. Licence takového softwaru dává každému automatické právo na jeho užívání a redistribuci. Jiným častým modelem je vyzývat uživatele, aby software stahovali zadarmo, a místo toho prodávat služby jako je technická podpora, školení a zákaznické úpravy. Nejde ale jen o software: podívá-li se člověk pozorně, známky stejného vývoje se objevují všude. Hudebníci začínají vydávat své skladby online k volnému stažení a množství volně přístupných textů na internetu – od referenčních příruček přes literaturu faktu a nyní až po prózu a poezii – dávno přesáhlo hranici měřitelného. Opouštění copyrightu je nejvíce na postupu v oblasti softwaru, protože programátoři byli mezi prvními, kdo měli přístup na internet, ne kvůli specifikům softwaru jako takového.

Právě jsme si dostavěli obrovský stroj na kopírování, který kromě toho slouží i jako nástroj komunikace a shodou náhod lidem umožňuje snadno mezi sebou převádět malé částky. Sdílení je nyní nejpřirozenější věcí na světě. Myšlenku, že to umělce nějak poškozuje, denně ukazují jako nepravdivou tisícovky děl, které se za plného vědomí autorů objevují online, opatřené jejich jmény a přece volně k dispozici. Kdyby někdo argumentoval, že tvořivost brzy vyschne, jestliže okamžitě nezavedeme systém přísných omezení nařizujících, kdo může kopírovat a co, mohli bychom na něj odůvodněně pohlížet jako na šílence. Přesně to, jen v o něco diplomatičtějším jazyce, je ale v kostce argument, který copyrightová lobby používá v nátlaku na neustálé přitvrzování zákona.

Americká asociace nahrávacího průmyslu si také libuje v jedné z nejoblíbenějších taktik moderní copyrightové lobby: ztotožňování nelegálního kopírování s nesouvisejícím a mnohem vážnějším přečinem plagiátorství. Například Hilary Rosenová, (nyní už bývalá) šéfka asociace, měla ve zvyku promlouvat na školách a univerzitách a nabádat studenty, aby přejali názory průmyslu na informační vlastnictví. Zde je její vlastní popis toho, jak případ prezentuje:

„Analogie skutečně fungují nejlíp. Zeptám se jich, ‚Co jste dělali minulý týden?‘ Odpoví třeba, že psali práci o něčem. Tak jim řeknu, ‚Aha, takže vy jste psali práci a dostali jste za jedna? Nevadilo by vám, kdyby si tu práci jen tak někdo vzal a taky dostal za jedna? Neštvalo by vás to?‘ Takže tahle idea osobní investice zní lidem přesvědčivě.“

Protože lidé, kteří kopírují CD, obvykle nepřepisují jméno umělce svým, položme raději otázku, kterou měla položit i Hilary Rosenová: „Nevadilo by vám, kdyby někdo jen tak mohl vaši práci ukazovat všem okolo, takže ostatní lidé by mohli mít prospěch z toho, co jste napsali, a viděli by, že jste dostali za jedna?“ Studenti by samozřejmě odpověděli, „Ne, to by nám vůbec nevadilo“, což není to, co Hilary Rosenová chtěla slyšet.

Stále vstřícné naladění veřejnosti v kombinaci s tím, jak hluboko je do kapes, naneštěstí dovolilo copyrightovému průmyslu uplatňovat nebezpečný vliv na legislativní rovině. Výsledkem je znepokojující trend: vzájemně se posilující fyzické a legislativní překážky, které, zatímco zdánlivě slouží k boji s nelegálním kopírováním, mají ten nevyhnutelný efekt, že zasahují do kopírování obecně. Zakoupili jste si počítač Sony? Co takhle CD z hudební sekce Sony? Je to ta samá společnost a její levá ruka moc dobře ví, co dělá pravá. Ve Spojených státech nyní existuje zákon s názvem „Digital Millennium Copyright Act“, který říká, že je nelegální obcházet mechanismy na ochranu digitálního obsahu a dokonce i vyrábět software, který obcházení těchto mechanismů umožňuje. Naneštěstí velké množství hardwaru a softwaru za sebou takové ochranné mechanismy nechává automaticky na všech nosičích, které produkuje, a tak tento zákon fakticky přiškrcuje autorizované kopírování i mnoho dalších aktivit, které by podle současného zákona o autorském právu jinak spadaly do kategorie patřičného užití („fair use“).

Je důležité pochopit, že tyto vedlejší důsledky nejsou nahodilé. Cílem této trojí snahy průmyslu – propagační kampaně, zákonodárné kampaně a hardwarových „ochran“ – je jednoduše následující: zamezit tomu, aby byl internetový experiment doveden do konce. Žádná organizace hluboce zainteresovaná v konceptu kontroly kopírování nemůže být potěšena při pohledu na vzestup systému, který zjednodušuje kopírování na jediné kliknutí myši.

K žádné dramatické bitvě mezi vydavatelským průmyslem a kopírující veřejností, s vyvrcholením, rozuzlením a jasným vítězem, který se na konci vynoří z oblaků prachu, nedojde. Čeho místo toho budeme svědky – čeho jsme svědky už teď – je zformování dvou paralelních proudů tvůrčí činnosti: proprietárního proudu a svobodného proudu. Den ode dne se ke svobodnému proudu z vlastní vůle připojuje více lidí, a to z různých důvodů. Někteří si užívají skutečnosti, že v něm nejsou žádní strážci, žádné umělé bariéry. Jiní vstupují do svobodného proudu, aby jej kombinovali s proprietárním proudem, a uvolňují část své tvorby do veřejného prostoru jako reklamu nebo experiment. Někteří si jednoduše uvědomují, že v proprietárním proudu tak jako tak nemají šanci na úspěch a řeknou si, že stejně dobře můžou, co mají, zpřístupnit veřejnosti.

S tím, jak proud volně dostupného materiálu narůstá, bude jeho stigma pozvolna mizet. Brzy to, že jste byli publikováni, nebude znamenat nic víc, než že se nějakému editorovi vaše dílo zdálo hodné velkonákladového tisku a případně marketingové kampaně. To může ovlivnit popularitu díla, ale zásadně to neovlivní jeho dostupnost; zároveň bude existovat tolik „nepublikovaných“, ale hodnotných děl, že chybějící publikační rodokmen nebude nadále platit za automatický hendikep autora. A přestože svobodný proud neuplatňuje tradiční autorské právo, řídí se „právem na autorství“, které si neoficiálně vynucuje. Kopírování a citování děl při uvedení jména autora je časté – pokusy odcizit autorství jsou ale obvykle obratem detekovány a veřejně odsouzeny. Stejné mechanismy, které zjednodušují kopírování, plagiátorství velice komplikují. Je těžké tajně použít práci někoho jiného, když hledání v Googlu rychle najde originál.

Tváří v tvář takové konkurenci nemůže proprietární proud přežít navěky. Zrušení autorských práv je nepovinné; skutečnou hybnou silou jsou zde tvůrci, kteří se svobodně rozhodují uvolnit svá díla k neomezenému kopírování, protože je v jejich zájmu tak učinit. V jistou chvíli bude zjevné, že všechno zajímavé se odehrává ve svobodném proudu a lidé se jednoduše přestanou nořit do toho proprietárního. Autorské právo může nadále formálně platit u knih, ale v praxi postupně vymizí, zakrní jako neužívané.

Samozřejmě můžeme sedět se založenýma rukama a nechat tento proces oddalovat tím, že dovolíme výrobcům zabudovávat hardwarové „ochrany“, které zasahují do naší schopnosti legitimně kopírovat; tím, že dovolíme copyrightové lobby získávat si zákonodárce tak dlouho, dokud se každou chvíli nemusíme ohlížet přes rameno po copyrightové policii; a tím, že váháme využít plný potenciál svobodného proudu, protože nám naočkovali falešný příběh o tom, co vlastně copyright je. Když ale budeme chtít, můžeme mít svět, v němž koncepty jako „rozebráno“ či „vzácný tisk“ jsou nejen zastaralé, ale vůbec nemají smysl. Můžeme žít v plodné a životem přetékající zahradě neustále se vyvíjejících děl, vytvořených lidmi, kteří si je hluboce přáli učinit dostupnými, ne na poptávku nakladatelských průzkumů trhu. Jedním ze způsobů, jak k tomu dospět, je zpochybňovat mýtus copyrightu. Kopírování není krádeží a není ani pirátstvím. Je to něco, co jsme dělali po tisíce let až do vynálezu autorských práv a můžeme to dělat opět, pokud se nebudeme omezovat zastaralými zbytky cenzurního systému ze šestnáctého století.

přeložila Olga Peková

Originál článku v nezkrácené podobě a včetně původních poznámek pod čarou je volně přístupný, pod svobodným copyrightem, na http://questioncopyright.org/promise.