59-60 rozhovor s P. Janackem – O. Hanus

„Jako by na Žižkově probíhala atomová válka, ale už na Vinohradech jsme o tom nic nevěděli.“

Rozhovor Ondřeje Hanuse s Pavlem Janáčkem
Vím, že o sobě tvrdíte, že znalcem současné české poezie nejste. Přesto: četl jste v několika posledních měsících nějakou knihu veršů, která vám utkvěla v paměti?

Z posledního roku si vzpomínám na Pavla Kolmačku (Moře), Lubora Kasala (Dvanáct), Jana. Jana Nováka (Z deníku po Celanovi), Josefa Hrubého (Otylé ach), Petra Štengla (3+1), Jana Těsnohlídka (Rakovina), Ondřeje Buddeuse (55 007 znaků včetně mezer), Adama Borziče (Rozevírání), Kamila Boušku (Oheň po slavnosti). S posledně jmenovaným jsem se i povrchně seznámil. A ke skladbě Jen třídit odpad nestačí jsem si zpětně dočetl Víta Janotu, za což jsem rád. Taky jsem si po smrti Ivana Jirouse koupil Magorovu summu s tím, že si v ní budu procházet, co neznám, ten svár vytříbeného intelektu a hrubého zacházení či sebezacházení mě dojímá.

Sledujete současnou zahraniční literaturu? Vnímáte nějaký vliv cizí tvorby na českou literaturu?

Ne, já jsem hrozně lokální člověk. Tedy pokud mezi zahraniční literatury nepočítáte i tu slovenskou, o níž se jednou za pár let ke svému potěšení něco dozvím na setkání s bratislavskými přáteli z Ústavu slovenskej literatúry. A pokud do literatury nepočítáte literární vědu, tam se naopak pokouším hledat venku inspiraci, jak mi síly stačí. Ale pokud jde o současnou beletrii, vyjma detektivek nečtu moc ani překlady, teď mám už třetí měsíc rozečtený Ekův Pražský hřbitov a ne a ne to dotáhnout. Na druhou stranu pociťuju upřímnou zvědavost na to, co píšou kolem mě čeští spisovatelé. Teď třeba má každým týdnem vyjít nový román Jiřího Hájíčka, toho mám rád, tak už jsem nedočkavý. Stokrát mi pak někdo může říct, že ten a ten český autor kopíruje Houellebecqa nebo některou další figuru podobné proslulosti, ale mě to stejně netáhne přečíst si „originál“, zůstávám u „kopie“. Už jsem si víckrát říkal, čím to je, ale prostě to tak je. Cítím se osudově, byť tak nějak introvertně zaklíněn v českém světě a tohle hledání společné zkušenosti a její reflexe k tomu patří. U poezie k mé izolovanosti, dlužno přiznat, přispívá nedostatečná znalost jazyků. Poezii jsem asi schopen vnímat jenom česky.

Co byste řekl k úrovni současné české literatury, potažmo samotné poezie? Identifikujete v ní nějaké distinktivní proudy? Pokud ano, jak je hodnotíte?

Jak se měří úroveň literatury? Mně ta současná potřebu vést dialog se světem naplňuje. Nemám v lásce takové to žehrání, jak je literatura čím dál horší. Tím si nepronikaví kritikové vypomáhají už sto padesát let. Kladou na své okolí jakási zdánlivě přísná, ale v zásadě bezobsažná kritéria, aby měli o literatuře nebo spíš o sobě vůbec co říct. Navíc česká literární kultura je mimořádně otevřená, což zahrnuje i sebekritičnost, v horší variantě sebepodceňování. Upřednostňovat hodnoty, které přicházejí z historické či kulturní dálky, před těmi nejbližšími je v tomto rámci mnohem větší konvence, než se může zdát. Takže krátce, úroveň současné české literatury pokládám za obvyklou, v porovnání s minimální investicí veřejných zdrojů a sociálního kapitálu možná až zázračnou. U poezie pak pozoruju přímo dramatický rozpor mezi tím, jak je diferencovaná a v jakém pohybu se nachází, a tím, jak je zaslepována na rovině kritického a společenského ohlasu. Jako by na Žižkově probíhala atomová válka, ale už na Vinohradech jsme o tom nic nevěděli. Co bych řekl, že je pro budoucnost české literatury neblahé a co nám v současných generacích chybí, je pojetí literární tvorby jako svobodné profese s vysokým společenským statusem. Postavení literatury jako instituce, která nás zavazuje svou minulostí i vahou ve společném životě, ale zároveň nám dává příležitost k existenci a k vyniknutí, je narušeno, nejspíš se ještě tak udržuje v oblasti řemeslné literární práce, všelijaké scenáristiky a publicistiky. Do takové literatury, kterou mám na mysli, chodí básník nejprve jako do školy, a když má dost nadání, vůle i štěstí, aby vystoupal na ramena obrů, co stejnou půdu vzdělávali po staletí před ním, napře do každého jednoho svého slova celý svůj život. Vzpomeňte takového Koláře. Podmínkou je, aby se to vyplácelo – nejen penězi, v tom jsou očekávání českého literáta historicky skromná, ale také společenským uznáním.

Sledujete literární periodika a jejich situaci? Máte nějaký svůj oblíbený časopis?

Časopisy jsou už dvě stě let páteří literární kultury. Nemůžu je tím pádem nesledovat, naopak, téměř všechno, co vím o současné literatuře, vím z nich, něco málo ještě z novin, odkud ale kritika mizí. S oblíbeným časopisem vás ale zklamu, tedy s výjimkou naší České literatury, jedině s tou se ztotožňuju i citově. Sleduju všechny hlavní literární časopisy, mezi které počítám i servery iLiteratura a Portál české literatury, k žádnému ale nepatřím. Když jsem si teď před zasedáním grantové komise na Ministerstvu kultury nakoupil loňské ročníky těch periodik, která nečtu průběžně, objevil jsem si pro sebe Psí víno. Zaujalo mě svou čistou koncepcí – jen současná poezie a kritika poezie – i kvalitou recenzí. Pokud to zní, že se vám chci vlichotit, tak to škrtněte.

Chodíte na autorská čtení? Myslíte, že mají takové akce význam?

Pro někoho určitě, i mně kdysi dveře do literárního světa pomohlo otevřít Zelené peří. Dnes na čtení, autogramiády nebo vernisáže nechodím, přímo hrůzu mám z knižních veletrhů. Jako novinář jsem si toho užil dost. Trávím tolik času s literaturou a mezi lidmi, kteří si povídají o psaní, byť většinou odborném, že jsem rád, když tomu můžu uniknout. Jsem rád sám se čtením napínavých románů, ale ještě radši s monotónními rukodělnými činnostmi, jako je stavba modelů nebo zednické a další řemeslné práce.

Zajímá vás spíše současná, dosud kriticky a historicky nezmapovaná tvorba, nebo dáváte přednost „osvědčeným hodnotám“ a velkým jménům české literatury?

Svou odbornou práci jsem založil na tezi, že literatura není jen umění, tedy na rozšiřování kánonu o sféry zábavného a komerčního psaní. Zabývám se tolika periferními až pitoreskními postavami či postavičkami, že mě pak naopak inspiruje, když si přečtu některého „osvědčeného“ klasika a zjistím, že se „neosvědčil“ náhodou, tedy že jeho psaní má skutečně onu sílu obnovovat se v čase. Velkým jménům tedy nedávám přednost, ale necítím potřebu shazovat je z piedestalu školních učebnic. Pokud jde o zmapovaná a nezmapovaná teritoria, jako literární historik se rád vydávám na neznámá území, jako čtenář současné prózy a poezie si ale vybírám jen z toho, o čem nejvíc píše kritika, co už bylo takto zmapováno.

Jak byste hodnotil úroveň současné české literární kritiky? Má nějaké osobnosti, jejichž činnost se vyplatí soustavně sledovat?

Recenze jsou patrně tím žánrem, který sleduji nejsoustavněji a možná dokonce nejradši. Kritika podléhá dnes stejnému procesu amaterizace jako psaní beletristické. Pokud jde o úroveň, mám za to, že jako celek stále funguje – cedí aktuální tvorbu a vytváří nad jednotlivými díly určité vědomí celku. Jsou autoři, jejichž recenze či kritické úvahy si přečtu vždy, když na ně narazím. Mezi novináři k nim patří Jiří Peňás a Josef Chuchma, mezi revuálními kritiky Jan Štolba, Marta Ljubková, Marek Vajchr, Petr Hrtánek, Pavel Janoušek, Jiří Trávníček, Karel Piorecký, Eva Klíčová. Určitě jsem teď na spoustu svých oblíbených kritiků zapomněl, ti pražští ale často navštěvují můj Kritický klub na stanici Český rozhlas 3 – Vltava, takže obrázek si lze udělat i tam.

Navštěvujete antikvariáty? Pokud ano, ve kterých se cítíte nejlépe? Jaký je váš největší antikvariátní „úlovek“?

Dnes už možná víc internetové, zejména prostřednictvím vyhledávače Můj-antikvariát.cz. Hádám tak dvakrát do měsíce zavítám i do některého z kamenných obchodů v centru Prahy. Z těch se mi nejvíc líbí prostory 1. podzemního antikvariátu tady u nás kousek v Hybernské. Můj největší úlovek se datuje do doby, kdy vznikal Svět rodokapsu, a představovala ho celá jedna sběratelská pozůstalost se sešity Románů do kapsy. Po zpracování bibliografie jsem ji věnoval k nám do knihovny ÚČL, aby jednou další badatelé mohli mé vývody zkontrolovat. Bohužel mi tehdy nezbyly peníze na několik banánovek Rozruchů, které se ve Valentinské prodávaly zároveň. V důsledku toho dnes úpěnlivě sháním Crosnyho Boha vichrů. Kdyby ho někdo měl… anebo věděl, kdo ho má… Budu vděčný i jen za kopii, jde mi o text románu, ale musím ho mít v prvním, protektorátním vydání.

Jak hodnotíte české literární ceny? Mají podle vás vliv na něco jiného než na prodejnost oceněných knih? Nesuplují funkci jakýchsi „událostí“, kterých je jinak v literatuře poskrovnu?

První české národní ceny navrhl udělovat farář Pešina už v roce 1821. Kdyby dneska Pavel Mandys jeho devět bodů drobně oprášil, mohl by si je nechat schválit jako statut Liter. Součástí návrhu byla už i úvaha o tom, jak se symbolická prestiž spojená s cenou bude směňovat na finanční zisk spisovatelů i obchodníků s knihami, respektive naopak, jak se ekonomický zisk autorů a nakladatelů projeví na vzestupu národní literatury. Když konečně došlo na to, že byla první národní cena udělena, získal ji Tyl za román Poslední Čech. Prodával se asi dobře, ale hlavně to z něj pomohlo udělat událost do učebnic, protože si na něm nabrousil své kritické pero Karel Havlíček. Tím chci říct, že ceny sice stále vyvolávají otázky, které jsou pociťovány jako nové, ale ve skutečnosti jsou tu s námi tak dlouho, jak existuje moderní literární trh a literární pole. Tohle mi na nich připadá nejzajímavější: dokážu si představit celou knížku o tom, jak se čeští spisovatelé učili s cenami žít, udělovat je, hádat se o ně, vystupovat z porot, vstupovat do porot, dostávat ceny i vracet je, popírat význam cen i emfaticky jejich význam přeceňovat. V dnešních cenách pak vidím především tohle: celé zapomenuté dějiny jedné literární instituce.

Neplánuje ÚČL zavést vlastní, akademickou literární cenu? Její podstata by nespočívala ve finančním ohodnocení, ale spíše v tom, že by ji zaštiťovali výhradně odborníci, tj. zaměstnanci Ústavu. Taková cena by jistě byla velmi prestižní. Co by pro to bylo zapotřebí udělat?

Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR je nejsilnějším pracovištěm svého oboru, tedy vědeckého studia české literatury v jejím jazykovém i teritoriálním vymezení, doma i ve světě. S tímhle postavením se u nás traduje etika služby. Ta velí nedominovat, necpat se do popředí, ale pomáhat. Především literárněvědné bohemistice, zprostředkovaně i české literatuře. Pavel Janoušek jako předchozí ředitel ústavu pomohl založit občanské sdružení pro Litery, ale nikdy jsme si myslím nenárokovali mít v nich vlastní porotu nebo něco podobného. Jsme zkrátka velmi obezřetní vůči tomu, abychom své síly využívali k uzurpaci prostoru, v němž dochází ke kanonizaci hodnot, vědeckých i těch literárních. Nemyslím tedy, že bychom my měli udělovat nějakou národní cenu nebo si činit nárok na to, že nesmrtelnost od nás trvá déle než nesmrtelnost od jiných. Ostatně s tímhle Akademie koketovala ve svých prvopočátcích, ještě za mecenáše Hlávky – a nikdo nebyl za své ceny zpráskán tak jako tehdejší Česká akademie! Takže my udělujeme jedinou cenu, nejlepším pracím ze studentské vědecké konference, která u nás probíhá vždy v dubnu. Je pojmenována po Vladimíru Macurovi a leckterý z nositelů se po čase stal naším kolegou.

Vystudoval jste VŠE, obor Automatizované systémy řízení. Pomáhá vám tato zkušenost s řízením ÚČL? Jakými způsoby je oblast ekonomie či techniky slučitelná s literaturou?

V řízení ústavu mi můj inženýrský titul nepomáhá myslím nijak. Pokud jde o slučitelnost těch různých světů, kterými jsem prošel, vědu, techniku i umění nebo práci v novinách spojuje princip kreativity. Věda a umění jsou také těmi nejjemnějšími, nejméně samozřejmými formami vysoké kultury. Pokud jde konkrétně o ekonomii a literární vědu, obě jsou společenskými vědami, byť ta literární jen v jedné své složce, navíc literární trh, dějiny publikování i spisovatelské profese mají svá zřejmá ekonomická východiska i literární konsekvence. Právě tohle téma by mě bavilo, když jsem ale do něj před pár lety nakoukl, zjistil jsem, že než se do něj pustím, musím se základům mikroekonomie teprve naučit, škola mi v tomhle směru moc nedala.

Zabýval jste se populární literaturou a brakem, detektivkami nebo třeba socialistickým realismem. Chystáte nějakou novou monografii na některé z těchto (nebo i jiných) témat?

Dovolte mi o tom pomlčet. Jsem dostatečně frustrován všemi sliby, které jsem už dříve stačil na téma svých budoucích knih veřejně pronést, nechci k nim přidávat další. Až to bude, něco bude.

Sledujete situaci kolem připravovaných reforem vysokého školství? Jak tyto snahy hodnotíte? Co říkáte na angažovanost studentů?

V posledních několika letech narazilo neoliberální paradigma, na němž jsme od listopadu 1989 stavěli českou společnost, na své meze. Přestože jde o ideologii, u nás byla dlouho vnímána jako přírodní zákon či zjevená pravda. V současnosti už tuto svoji naturalizující sílu ztrácí, její hegemonie je prolamována soustavnou kritikou ze strany intelektuální levice a v sociálním životě zájmy otřesené střední třídy. Jenže ve chvíli, kdy přestáváme věřit, dochází zároveň k tomu, že jsou neoliberální představy vepisovány cestou takzvaných reforem, jež se staly cílem samy sobě, do podoby společenských institucí. Stojíme myslím na nové historické křižovatce a já se nechci dožít světa, kde fanatismu ideologů padne za oběť celý veřejný sektor, zprivatizovaný od univerzit přes Akademii věd až po věznice a policii, i všechny politické, kulturní a státní instituce, které nelze zredukovat na stroječek trhu. Moje generace se probrala v listopadu 1989 k vědomí, že náš svět bude takový, jaký si ho uděláme. Studentům z dnešních univerzit přeju, že jim doba opět přihrála velké téma, a jsem jim vděčný, že se ho chopili. Některé ze studentů, které vidím na fotkách z demonstrací v první řadě, potkávám předtím u nás v ústavu na vědeckých debatách, jiné jsem měl tu čest mít ve svých seminářích. Takže vím, jak pracovití, vzdělaní a nadaní lidé to jsou. Jsou pro mě nejlepším důkazem toho, že české univerzity svou roli ve výchově ke kritickému myšlení plní. Význam univerzity pro společnost stojí a padá s akademickými svobodami, student není zákazník svého profesora. Není triviální tyto dvě zásady pochopit, pro budoucnost je však důležité je ubránit.

Jak byste obecně charakterizoval současnou situaci ÚČL? S jakými největšími problémy se potýká? Plánuje do budoucna nějaké zásadní změny či události?

To je na dlouhý rozhovor. Vynechám klesající institucionální rozpočet nebo organizační problémy, které vyplývají z rostoucího podílu účelového financování, granty dnes v případě našeho ústavu zajišťují již čtvrtinu všech aktivit. To už je za rozumnou hranicí, nicméně i když nás to vysiluje, dokážeme se s tím vyrovnávat. Vážnější otázku do budoucna představuje proměna našeho předmětu. Co je literatura? Co je česká literatura? Nejde jen o rozšíření předmětu o dříve opomíjené oblasti populární či triviální literatury, tím jsme z bohemistických pracovišť prošli jako první. Jsou tu další vážné otázky. Od devadesátých let 20. století ztratil i v našem kulturním prostředí svou samozřejmou vysvětlující sílu historismus, což se projevuje mimo jiné ve známé diskusi o psaní literárních dějin, kde nezaujatý pozorovatel může nabýt dojmu, že hluší mluví s němými. Ztratil ji ale také rámec národní literatury, konstituované národním jazykem, tedy rámec, který se ještě třeba Felixi Vodičkovi jevil jako přirozený. To otevírá literární studium problematice jazykově heterogenních celků, konstituovaných spíše prostorově, na půdorysu města a tak podobně. O tom jsme tu vloni měli přednáškový cyklus, pozoruhodná přednáška Marka Nekuly z něj vyšla nedávno v České literatuře. Vrcholí také konflikt mezi národními filologiemi a Teorií, takovou tou konstruktivistickou, psanou s velkým T. Jestliže cílem filologie bylo poznávat do nejmenšího detailu hodnoty jednotlivých národních kultur v jejich jedinečnosti, předmět srovnávacích kulturních studií založených na Teorii je konstituován vždy až přiložením konceptu – ale na co, když historická realita musí být tímto konceptem teprve konstruována? Teoretikové se pak smějí historikům, že jsou pozitivisté, historikové teoretikům, že nepřinášejí nic nového. Takové kolize disparátních modelů literatury a poznání tu nebyly snad sto let. Dnešní Ústav pro českou literaturu hledá svoji cestu mezi těmito útesy. Přesněji řečeno, cesty si hledají jednotliví pracovníci, oddělení či autorské týmy, ústav je tu od toho, aby jejich kreativitu podporoval, ne aby tvořil místo nich.

 Jaký máte názor na vliv internetu, nových médií a technologických novinek na literaturu? Domníváte se, že žijeme ve věku revoluce, nebo jde spíše o přechodné období? A jaký máte názor na porušování autorských práv v souvislosti s rozšířením elektronických knih?
Mám ten názor, že autorské právo tak, jak se vyvinulo do začátku 19. století, se pod náporem digitálních médií otřásá v základech. V jejich světě lze kopii textu vytvořit s nulovými náklady a doslova každý ji může z kteréhokoli místa sítě velmi efektivně distribuovat s náklady, které se opět limitně blíží nule. Nahrávací průmysl už to položilo, až se teď ujmou e-knihy, změní to i průmysl nakladatelský. Ne ale tak rychle, možná ho to nepoloží ani tak důkladně, papírová kniha je mimořádně robustní médium s dlouhou historií. Odolává zubu času s mnohem nižšími náklady než digitální text a váže k sobě mnohovrstevnaté kulturní sentimenty. Nicméně i my se možná ještě dožijeme doby, kdy si spisovatel bude většinu svého živobytí obstarávat z příjmů z daně z internetu. Takové právní, legislativní a ekonomické instituty již ostatně kolem nás fungují. Ale jak se bude taková daň rozdělovat? To už asi nebude podle počtu výtisků, když výtisky přestanou existovat. Budou tedy jednoho dne rozhodovat kritici, kdo dostane víc a kdo míň – podle hodnoty? Budou se příjmy z digitální autorské daně rozúčtovávat podle literárních cen? Nebo jako dnes podle plochy papíru, kterou autor svými písmenky popíše? Jaké žánry a jaké způsoby psaní se tím pádem dostanou do popředí? Žijeme v době velké mediální změny, srovnatelné s rozšířením knihtisku na přelomu 15. a 16. století, možná s utvořením moderní literární kultury a čtenářské veřejnosti v 18. století. Literatura je obecně vždy v interakci s médii, média potencují a modifikují literární komunikaci, velmi pomalu, ne v její podstatě, ale nakonec viditelně. Problematika vztahu literatury a médií patří asi i proto k těm nejzajímavějším, jimiž se dnešní literární věda zabývá.