62 Hruska Darmata

„Mělo tady být víc, / po tolika letech […]“

Petr Hruška: Darmata (Host, Brno 2012)

Petr Hruška Darmata

Darmata Petra Hrušky pro mě jsou – více než čím jiným – dokumentem zásadního básnického uvíznutí. Vnímám je jako sbírku nesoucí se v duchu základního paradoxu: na jedné straně ohledávání doposud ne(z)mapovaného prostoru – na straně druhé neustálé zpochybňování a popírání smyslu tohoto hledání.

 

Hruškova kniha chce být zřejmě souborem bilančním – napovídá to alespoň její závěrečný (meta-)text Škrt: „Chtěl jsem dokončit. / Chtěl jsem to všechno nějak mít, / nezůstat dlužen, / dobře uzavřít věci. / Projít to všechno znovu, / kde zůstaly chyby, prázdná a neúplná místa […]“. To s sebou však nenese jen předpoklad básnického dozrání, ale i nebezpečí jakéhosi zaseknutí se v minulosti: Jako by všechno podstatné bylo řečeno už dříve a jako by přítomné texty – byť některé v kontextu Hruškovy tvorby nové – měly být nakonec jen jakousi drobnou korekcí, kritickým nahlédnutím již napsaného.

Hruškova poezie vždycky vyrůstala z autorova „bytování“ ve světě, z prožitého. Je proto přirozené, že v Darmatech došlo k citelnému přeladění – to však jen málokde překračuje rámec změn v autorově životním nakročení. Ne už tedy výchova dětí, ale vzájemné odcizení se s nimi, ne už navazování vztahů, ale spíše jejich rozklížení a rozpad. Především z tohoto životního obratu pramení sémantická tíže, která je v Darmatech zřetelně čitelná a vlastně i stěžejní. Nezestárl však jen svět, který se do textů Darmat promítá, ale také Hruškův básnický výraz. Dynamičnost a dychtivost objevování nahradila jakási zadřenost, zatuhlost, strnulost; výrazové opotřebení. Zatímco úvodním textem (b. Pořádného tuňáka: „Pořádného tuňáka / aby s námi otřáslo / to nehasnoucí stříbro ryby…“) Hruška zřetelně vyslovuje  touhu  po zásadním sdělení, texty uvnitř sbírky souzní spíše s rozmytými konturami abstraktně laděných ilustrací ke knize (jejich autorkou je Katarína Szanyi). Mnoha textům Darmat je tak vlastní právě určitá nezřetelnost, zastřenost – tak např. Škrábnutí, Přebytek otce, Ubikace.

Dikce několika Hruškových textů má navíc nebezpečně blízko i k sentimentalitě a kýči. To je především případ básní Prsa a Bota – naneštěstí právě těch textů, které spolu s cyklem Chlapče utvářejí tematické jádro Darmat, jímž je – tak trochu kainarovsky tíživě chápané – dospívání, prožírání se do světa dospělých. Oběma básním je společná zcela zřetelná, tradičně sdílená symbolika (první večerní šaty a s nimi spojený rituál jejich oblékání, v druhé básni pak „poslední dětské číslo boty“), v podstatě banální sdělení (neříká se tu vlastně nic víc, než co je na první pohled evidentní) a překvapivě laciný apel na čtenářovy emoce, jako třeba ve verších: „Uvědom si, / že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku / pradávných hvězd. / Dalekých, osamocených hvězd. / Mluvíš o mamince […]“ (b. Bota). Podobně na několika dalších místech sbírky: „Musíme teď zůstat přítomní. / Neztratit ruce. / Věřím, / že stébla z váz osamělých / skláněl stejný vítr“ (b. …se svěřují do péče matky), „A přece dost na to, / aby bylo poznat, / že je tady i láska. / Tedy odvaha vyměnit Boha za modlitbu“ (b. I). Středobodem jako by tu už nebyla poezie, ale společné dojímání se, mnohdy nejen nad tématem básně, ale i nad vlastním dojímáním se.

Snad vůbec nejnápadnějšími texty Hruškovy sbírky jsou dvě básně tvořené textem spamových e-mailů, přepsaným do veršů. S podobnými texty, které nejsou s to tradičním způsobem komunikovat, pracovalo v poslední době hned několik autorů – pasáže šumu (tj. sledu na první pohled neuspořádaných znaků) jsou součástí experimentální prózy Impromptu Romana Haisela, automaticky generované (avšak sdělení spíše šifrující než zprostředkující) textové pasáže využívá ve své próze Spam i Petr Štengl. Zatímco však například Štengl dává vlastní text všanc internetovému překladači (aby se pak nad vzniklými novotexty bavil), Google využívá vlastně jako stroj na výrobu bezděčné poezie a je mu v podstatě tvůrčím poetickým principem, Hruškův tradičně poetický svět se vůči cizím, automaticky vygenerovaným textům vymezuje. Zdůrazněna (a umělecky využita) tedy není jejich potenciální poetičnost, ale naopak jejich nesrozumitelnost, neosmyslněnost, slouží tu za negativ poezie, konkrétní manifestaci ne-poezie, mutismu (o němž je – tentokrát už v ryze poetickém jazyce – řeč na jiném místě sbírky). Vyhroceně řečeno: zatímco u Štengla se skrze absurdní neautorské texty oblast poetična rozlévá, Hruška svou představu poetična definuje skrze vymezení se vůči cizím kontextům, ostře ho ohraničuje.

Jmenované básně vyjadřují paradox, o němž hovořím v úvodu recenze, nejzřetelnějši – skrze netradiční texty jsme odkazování zpět k poetice, která je Hruškovi vlastní – a kterou se etabloval už v 90. letech. Hledání podnětů a básnické energie končí v Darmatech ve slepé uličce.

Jana Sieberová