62 – Serhij Zadan

Serhij Žadan

přeložil Alexej Sevruk

Vojenská správa

Máma mi říká: běž na vojenskou správu,
promluv si s jejich velitelem.
Možná, že tě vezmou na vojnu.
Vojna z tebe udělá člověka.
Protože takhle už to dál nejde: ženské, drogy,
všechny tyhle vaše mládežnické barbituráty –
všechno má své meze!
Seber se, synáčku, a běž na vojenskou správu.

Ale já jí říkám – co je?! Jakápak
vojenská správa, mami? My už přeci dávno s nikým neválčíme,
a vůbec, nejsme členem NATO.
Dyť se podívej na našeho ministra obrany:
Celá naše obrana vypadá takhle. Naše obrana je horší než obrana
Chelsea. Zkrátka, mami, mě z toho vynech, já nikam nejdu.

Ale máma říká: synku, už jsem stará, brzy umřu,
kdo se o tebe, postará, o takovýho debila?
Vojna z tebe aspoň udělá muže.
Jen se podívej: v bytě je potřeba leccos opravit,
všechno lepidlo jsi vyčichal, doprdele práce!
Není ani čím přilepit tapety. Tak se seber, synku,
běž na vojenskou správu.

Proč – říká mi – proč tam nechceš zajít?
Proč si nepromluvíš s jejich velitelem?
Jak proč? Jak proč? Mami, jak se vůbec
můžeš takhle ptát?!
Prostě proto, že jsem debil!
Rozumíš tomu, co říkám:
d-e-b-i-l!
Debila ti do armády nikdo nevezme,
ani do tý naší, ukrajinský.

Co bych dělal, kdybych se náhodou dal k ženistům?
Vykopával bych nášlapné miny,
schovával bych si je pod postel
a v noci bych poslouchal,
jak rozbuška pouští kořeny,
jako kdyby to byla
cibule.

Nekomerční kino

Na jedné z fotek, kterou jsem našel
v pronajatém
bytě, je zachycena dívka asi tak
13-14 letá v dosti odvážném koupacím
úboru,
někde na nějaké pláži, je vidět kamenné
pobřeží,
dívka se vyzývavě dívá do kamery, jako by
říkala: „nazdar,
tupci, to jsem já“, dole je napsáno
„Bukurešť, rok 86“, teď
by jí mělo být zhruba třicet, jsme
přibližně stejně staří,
ovšem za předpokladu, že ještě v tý svý
Bukurešti nechcípla na alkoholizmus,
kterej se v Bukurešti snad ani neléčí,
ostatně, u nás to není jiný.

Je to zajímavý: teď vzpomínám na tamtu dobu a
myslím na to, jakou kaší
byly napěchovaný naše mozky! Všechny tyhle intelektuálský
žvásty ze sedmdesátejch let,
nějaký historky o beatu a levicovejch profesorech, o
svobodě svědomí a
o nu jazzu, co ho mají rehabilitovat bílý,
a jiný průsery,
teď, když minulo patnáct let a člověk může
sbírat jen
náhodná svědectví velkých otřesů,
a tví vrstevníci,
které neznáš, jsou rozházení po všech světadílech,
pokud ovšem nezemřeli na
komunizmus a syfilis, právě teď drží
pod krkem dějiny své země,
nechtěj ji odpustit její hanebnou
kapitulaci, správně,
andělé by si měli třikrát rozmyslet, před tím, než
si něco začnou s takovými
blázny, je to jejich vina, teď je musí
vytahovat z deprese
a kupovat modlitební knihy, nakonec, jen
opakujeme to,
co se děje na nebesích, vždyť co jinýho je
nebe, než soustava
zrcadel, rozmístěných, jen co je pravda, tak,
aby se nic
nedalo uvidět.

Vše zaleží na ročním období a na počasí
když žiješ ve starých
evropských metropolích, nacpaných čerstvým
emigrantským masem,
sám rozhoduješ o to, čím se máš zabývat, například,
navštěvuješ malá kina v postranních
uličkách, daleko od
centra, kde promítají skutečný starý filmy, kde
v sále
ve starých promáčklých křeslech sedí několik
důchodkyň
a deviantů a dívají se na tyhle věčně mladé
holky,
jejichž obličeje jsou zapamatovatelné na první
dětské okouknutí,
pak jdeš domu, vracíš se do bytu, kde
je s každým rokem stále míň vzduchu,
vyskytuje se tu
čím dál tím víc démonů, kteří se za nocí,
když už usínáš,
scházejí u tvé postele, dlouze si prohlížejí
tetování na tvých rukách,
a nejzajímavější obrázky pak komentují
citáty ze svatého Augustina.

Serhij Žadan (nar. 1974 ve Starobilsku) patří mezi nejčtenější současné ukrajinské autory. Básník, prozaik, překladatel a publicista, autor tuctu básnických sbírek a několika románů není úplně neznámý ani českému čtenáři: v roce 2011 mu ve vydavatelství Fra vyšla sbírka povídek Big Mac (přel. A. Sevruk, M. Tomek). Úryvky z prózy a některé básně byly zveřejněny v českých periodicích a na internetu. Otištěné básně pochází ze sbírky Historie kultury začátku století (Istorija kuľtury počatku stolittja).