61 Peková

Olga Peková

Inspekce

Jeskyně. Aby voda zatvrdla na kámen a na balvan,

těžítko v brance bránice. Ne šífy, ne kola,

ne bažiny – ale pemza v plíci, o kterou

se odíráš. Čtverylky kolem výlevky,

krácení cibule až na střed. Vysoká pec,

vysoké příděly, uhlí k večeři. Tady je to

otevřená skála, tudy se nedoptáš, tudy se mluví

po rukou a po žaludku a po klůccích.

Řeč jako lítý ocet. Tak vejdi, pojď si. Do žíly.

-

Jde za ním, aby doručila dojem, mamutí

dilema, lidové tance a škrobené rukávy,

je celá v krokvičkách zmatením. Smrčky pění,

potlačené májoví, jak jen se tomu

nadává, když se přichází z posledních sil.

Nad stoly žertovně dýmají žestě, odmílají

ji pomalu ale ještě. Panenky se kroutily

silnicí, cestáři bývali svižníci, ve stopách

kočáru do Vídně už na válu řeky plavené

třísky volají, už troubějí, tou bílou álejí,

jak by ji chtěly.

-

Nakonec dojdu jenom toho: jak jsou nesouměrní!

Snad už nesvedu přát ani růžkem štěstí,

bílá kytice do splavu, bio oko v oku,

mezi tělem a duší promenáda v plavkách,

Möbiův chodník. Je to divné a divné

to má být. Vymítám svou víru v tácky,

v tenký papír, oddělování. Tiché,

zafúkané emblémy, které nikde nevisí,

visí nikde.

-

Studna: ten, jehož střed je hluboko za temenem,

nesplývá se stejnou otázkou vícekrát.

Objímá, co není jeho

a je jím. Jediný jazyk drží v ústech. Dlouhým

jasnozřivým řezem vyvrhnutý ze smyslu,

stává se svalem v pohybu.

 

Olga Peková studuje anglistiku na FF UK, je redaktorkou časopisu Psí víno a podílí se na přípravě Pražského Micro-Festivalu. Příležitostně píše, překládá.