63 Hito

Osoi Hito

krkem cvak

až natáhnu se přes koleje
přes něž nejede vlak -
až stiskem vzduchu v hrsti neubude
až bude tuk a popel z mýdla v pakomářím sudě -
na tvaroh zmrzne mléko v baterkách -

 

přijdou mi moji věrní milí
udělat
krkem cvak

 

a nebude to bolet:
jen „salut!“ vrzne vypínač
oni mě uhasí
z praskání dřev a šlach
ještě mě pohoupou
v barevných záplatách
ještě mi ukážou
jak…
na tmu zraje sad
než pošlou jabka s hruškama
učit se tancovat

 

až natáhnu se přes koleje
přes něž nejede vlak -
přijdou mi moji zlatí svatí
vyprávět:
„klik – klik – klak“

 

zdravotní sestra

pojďte dál, a tiše a a opucujte boty,
radši i potom, a zasypte si uši,
tohle je rádoby
zapomenutá štola,
hlídač už tři dny
štěká do hlíny,
na plísni visí stěna,
na stěně, krytá náhubkem
vycpaného vlčáka,
upíjí z mokrého fleku lampa
taková chodba slouží až do rána,
šourá se všemi směry pod nohama:
střílna i kotelna,
sesterna,
prádelna -
sem chodím vymývat
v kyblíku s lyzolem
plynové masky samá šmíra
musím je udržet
těsnící a čisté
pro každý útok shora
a já jsem jejich nadřízená –
jsem tady zdravotní sestra!

 

má práce ? veledůležitá!
ucpávat nosy, leštit mokrá čela,
v sezóně tu a tam oškubat bažanta
…donekonečna líčit na toho,
kdo je tu velká ryba,
ročník 1914, stará dobrá škola
ten mi tu nechává posílat
po okraj ešusu vývar - 
a já ho mám ráda

 

že prý má pupek
jak objemný džbán
ve kterém žbluňká
jediná kyselá okurka
namísto moře piva?
tak tohle překročím jak mělkou řeku,
přes ni mi pomáhá
to, že je tak ohromně
veliká v ní ta ryba

 

že prý, když na vás dýchne,
myslíte, že vám rovnou do plic krká
na špatný žaludek umrlého
noční můra?
a koho tohleto, prosím vás, zajímá,
když se mi
plynové masky
samy vinou k rukám
jak potěr v lyzolových sádkách
pro denní příděl krmiva?

 

a že mu, říkáte,  pod cuckem vlasů
už vlastně nezbývá žádná hlava?
to že je, proboha, nějaká vada -
dokud mi na zdi svítí ta lampa,
to rybí veleoko
v rybníčku velrybího sádla?

 

jsem tady zdravotní sestra
nejsem tu přes nenarušená těla,
on je tu škola, stará dobrá, zrezavělá
a to si pište, mám ho ráda,
nechá mi posílat
masky a vývar  a svatá pravda,
dělá to bez řečí a bez vlčáka

 

no inu, v tom mém ešusu
(po okraj plném)
pořád jen malá ryba
(…navinulá)

 

Lykopen

tak jako v mém, i v tomhle městě
se všechny věci prvně hlásí u recepce:
jak strčíš nohu do dveří, hned protrhneš k zemi
práchnivou koženku na pohovce -
stejně to měla za málo
a na zvíře, které nikdy nežralo,
je celkem zbytečné volat správce rezervace
jdu zaplatit a utéct, hodit podzemní rajče,
jdu se slepicemi na vrabce -
s podlitýma  očima na zajíce -
navenek blýskám ostrými úhly,
uvnitř však drží všechno pohromadě
na jedné prorezlé kancelářské sponě
(jen dokud nepovolí)

 

jaký vůl by si křivil záda pro peníze!
platím červenou kartou, za kterou zaplatím
svým chováním a tím, kdo mě tu chce -
vším, co jsem dosud svíral
ve své pod zemí vychované ruce,
své za zády vychované peněžence,
vším, co teď schovávám do prokousnuté tváře
…a je to … červené

 

 možná, že právě teď usínáš
v půjčeném autě u kraje silnice
na úpatí hory
ústa plná chlupů
z kousavé deky
možná Ti právě teď vítr
odnáší vlasy z hlavy
hlavu z mlhy

 

neohýbám se pro bankovku pohozenou v koutě:
převracím ji plivancem, rub a líc a zase zpátky,
jak puky proháním její mrtvé papaláše
po rozpálené podlaze
dokud jim nevběhne krev do tváře
dokud jim není zase do zábavy -
vždycky to hlásali, teď to vědí,
že lykopen je zdravý!

 

zatímco úklidová četa žene zpátky
do narudlé skořápky tmavorudé vejce,
ptám se,
kde si tu můžu vyčistit zuby:
nechávám se odvést do sklepní umývárny,
kde mají místo umyvadel zpráchnivělé ponky,
dávím zub za zubem, plomby, prokousnuté mince
do díry po suku, dívám se,
jak všechno mizí pod povrch země -
„takhle jste tu dřív měli vysoké stromy?“
…rovnám si čelisti ve vstřícné půloblouky

 

nahoru se vracím poklusem nedělního střelce,
dávám si posílat zlé noviny v ruličce,
lícem drhnu dlažbu, množím ho na ní jak na kopírce,
rub obracím ve vtip a proti Tobě:
když jde o to, mít navrch a o jméno v povídačce -
někteří z nás se nemusí přibarvit

 

možná, že jednou kleknu před Tebou
na rozpálenou podlahu skrz díru v pohovce,
vykroutím hnát a kopyto
z pergamenu jemné ruky,
jenomže to už budeš daleko -
daleko na úpatí hory

 

možná, že právě teď vítr
odnáší vlasy z Tvé hlavy
do vlasů jiné hlavy
možná,že právě teď vítr
kutálí hlavu jinou
i hlavu Tvoji
přes cestu
do vysoké trávy