63 Notley

Alice Notley

přeložil David Vichnar

Je-li skutečnost tak skutečná, proč tedy není

Chtěla jsem se naučit, jak být člověkem,

abych mohla být básnířkou. Nepodařilo se,

buď mou, nebo jejich vinou. Příliš mnoho

mých lidí zemřelo a já zůstala

prázdnější o ně a poté o osobní

reakci, kterou nás celé dlouhé věky

učili, a dokonce i o osobní

událost. Cítím, že mi to udělaly

neviděné síly, takže je možné,

že jsem pro tebe, čtenáři, právě taková.

Prostá toho, co bys očekával.

Já však miluji právě tebe, ne ostatní

básníky, ani ty, které mám nadohled. Proč?

Bylo mi určeno stát se tímto, pro tebe.

 

____________________________________

 

 

Smím k tobě promlouvat, jako bych nevěděla jak?

Mám tenhle. . . tenhle grál. Je bílý

světlem, bílý jako zvíře. Můžeš se

toho světla napít, jestli chceš. Proč

bych měl? Protože pak by ses nerozdrolil

z toho, jak sloužíš jiným, kteří si tě chytili

a ochočili. Jako já sloužím tobě. Píšu o překot,

protože se to těžko říká. A jestli si nepospíším,

tak tam všechno to světlo nedostanu. Snažím

se vynalézt nový jazyk; tak mi to uložil

kdosi, kdo není. Promiň, že jsem

taková, ale myslím, že taková být mám.

Je snad tohle ten nový jazyk? Jestli mu rozumíš

a líbí se ti; i když je starý; já ale vím, že někoho

jistě pohoršuju; a někdo řekne: „Co to má být?“

a někdo řekne: „Chápu, ale nechci to.“

 

_______________________________________

 

 

Víš, jaké to je, být průhledná?

Vlastně mi nejde o nic určitého,

jen řekni to první, co ti přijde na mysl.

Ty samozřejmě nejsi tady, jsi tam, kde jsi.

 

Zním jako cosi, co jsem už slyšela.

Odkud by se však ta slova brala? Věříme

tak dojemně v osvojení jazyka,

v jeho akulturaci, indoktrinaci a imitaci;

pamatuju se, jak usilovně chci být sama sebou. Teď mám pocit,

že mě do života vložili právě proto, abych tak nečinila.

Protože mě obrali o všechno, co ze mě dělalo

společenského tvora: o milence, jistou blízkou rodinu – a taky

jsem byla nemocná; myslím, že se usiluje o to, abych

neměla o moc víc než slova. K čemu by to bylo dobré?

 

Novým jazykem se tyto skutečnosti vysvětlují.

Zatím. Lidská zkušenost není, zač ji všich-

ni prohlašují. Nadvládu nad námi mají síly,

kterým dosud nikdo jméno nedal. Dám jim snad

jméno já? Dám jméno něčemu; a ono se to pak

stane skutečností. Vyslovitelnou a tobě známou.

 

_______________________________________

 

 

Chvíli si tu ještě posedím se

svým grálem, pak půjdu poslat dopis, abych

na tohle světlo obstarala peníze, třebaže

peníze jsou falešné a světlo je všudypřítomné,

i když klišovité jako. . . jako nějaké já. Snažím

se vzpomenout si na něco, co bych ti řekla;

rozvěsil maličký stroj, aby „mi pomohl

rozvrhnout všechny mé lety“, ve snu z minulé

noci. Doufám, že i tenhle je v jeho rozvrhu. . .

Zavěsil ho nad jednu z mých bývalých postelí.

Snad proto, že v ní někdo umřel; přestože

já se právě rodím,

jak se tak ve svém těle vracím

vstříc dětštějšímu já, kdy jsem mohla jen tak mluvit.

Doufám v lásku, neb jak bych mohla nedoufat, jsem-li

v lidském těle? Jsem však jedinečná a vítr

 

je jen to, co mi říká, mluv. Vše, co řeknu,

bude použito proti mně, a tak to musím zdokonalit.

Jsi žena, nebo dítě? Jsem chytřejší než

všichni, které znám, svým způsobem. Jakým způsobem? Op-

rostila jsem se od tebe a vidím, jak se podvoluješ

jednoduchým odpovědím a reakcím, jak znevažuješ ostatní.

Prší slova, v té poušti, kde procházím výcvikem,

 

totiž neprší nikdy. A jestli

ji uvidíš, vyřiď jí, že je to rozbité; vyřídím.

 

______________________________________

 

 

Řekni mi, jak nazvat svou obtíž, a ty říkáš:

nevím, jak se vypořádat se ztrátou; bojím se

smrti; a ostatní se ke mně chovají nehezky. Neboť

v sobě nemají dost soucitu – to vítr

ho z nich kdysi vyrval – horký pouštní vítr –

a zanechal v nich touhu mě mučit, jako bych

jim snad ubližovala tím, že prostě sálám

vlastní teplo do otevřeného prostoru. Copak nemůžeš

být jednou určitá? Určují pouze slova:

ten křehký pocit, že jsi zůstala v těle sama:

člověk nemůže být zranitelnější.

I ta fena kojota poblíž té akácie je svobodnější nežli já;

může si běžet a starat se jen o sebe, nemusí

skoro nic jíst a léčit může jen vlastní rány.

 

Kojot říká auuuu uuuu uuuu uuuuuuuu!

slýchala jsem je celé dětství. Dítětem nikdy.

Tato slova:

 

Povím vám, kdo jste, duše schované

po způsobu tygrů a patolízalů,

tužeb, které kdosi kdysi pojmenoval a takové vám je předepsal.

Žádný způsob mít nechci. Stále tě

miluju, vždyť vidím tvou duši, bílou jako grál

ve tvaru tučňáka: z chladného místa.

Já totiž chladu schopna jsem, co ty? chlad mám ráda. Občas

tě sleduju ledovýma očima, takže to

vidím. Měla bys popřemýšlet, co jsi opravdu zač.

Sama. Abys mohla dojít naplnění tím, že

nečiníš. Nečiň: činy jsou marné

ve větru, či v nejchladnějším ledu, v němž . . .

v němž nemůžeš než vytesat grál; to ty sama

jsi ho vyrobila, víš? Ty, tys to byla.

 

_______________________________________

 

 

Ti, kteří potajmu utvářejí čáru mého života

nebo tvého,

takže jsem schopna říct „tvého“ – a to jsem si myslela,

jaký nejsem sobec. Umístili mě do mé zkušenosti, abych

k tobě takhle promlouvala. Jsme něco jako stařešinové,

říkají; něco jako mrtví; něco

jako vítr; a jsme taky tebou. To se

snažíš pomoct? Jsme, kdo jsme. Avšak

básnířkou jsi tu ty; nebo snad čtenářkou;

 

ten jazyk, ten předchozí, tě zabije.

Mluv prostě, nebo buď podivná, podle potřeby.

Všechen jazyk pochází z nás, z toho, kým jsi.

Mluvit je na tobě, a myslet; mrtví jsou

naživu, mluví. Mezi akáciemi. Grálem

je tvá schopnost žít poeticky. Všech.

Tolik se do svých životů vkládáme, proč?

Je to grál. Uzdravíš se z utrpení, když se

z něho napiješ; je čistým duchem, jak jsme i my,

jednotlivě a spolu. Vybrali jsme tě, abys to vyslovila,

ale co řekneš, jsme nevěděli.

 

______________________________________

 

 

Vždycky mě posouvali k tomuto místu.

Nebo odsouvali od něj. Vsedě tam v písku; vítr,

trochu. Pověz. Grál se teď rozhořel.

(Řeka je ledová.) Předávám ti jej,

aby byl spálen. Přiviň si ho k hrudi.

Je to tvé starosvětské srdce, a také

tvé vědomí, že jména se nedostalo ničemu.

Snad jen těm akáciím. Ten jazyk přijde pokaždé.

Abys živ byl navždy, ty, můj čtenáři.

Hovoříme ve smrti, hovoříme ve snech,

a také v nehmotné minulosti a budoucnosti naše hlasivky

jsou hbité jak ptáci. Volám tě. Musím;

nutí mě. Či snad nutím sama sebe.

Dokud je grál, není nic, co by bylo mrtvo.

Nech si ho. Nech si ho pro sebe. Nechám.

 

________________________________________

 

 

Slyším, jak někdo říká, Měla bys to říct tak,

aby se mi to líbilo. A tak to říkám dnes. Jsem

velmi mladá, příliš mladá, abych to řekla jinak.

Jsou mi asi čtyři; mluvím velmi dobře. Vane tu

vítr, ale nepomáhá. I tak ho mám ráda, protože

se hýbe. Vlastní jazyk mají i akácie

a taky písek. Myslím, že mu rozumím. Vše,

čím jsem, dávám všemu tomuhle. Je to tvé.

Jsme z těch, kdo jsou a vždy budou.

Věříš tomu? říkáš. Jsem příliš mladá,

než abych věřila, já vím. To je prazvláštní, říkáš

mi. Prazvláštní je celý vesmír, já na to.

A to je to nejlepší slovo. Je z těch nových.

Vklouznu do řeky a zchladím se.

 

Alice Notley (*1945) je americká básnířka. Narodila se v Arizoně, vyrůstala v Kalifornii a za svůj život vystřídala mnoho různých míst; nyní žije v Paříži. Její tvorba někdy bývá řazena k druhé generaci newyorské básnické školy. Je autorkou dvaceti básnických sbírek, mezi nimi Hrob světla: Nové a vybrané básně, za niž v roce 2007 obdržela od Akademie amerických básníků Cenu Lenore Marshallové za poezii, a knihy esejí Coming After. Je finalistkou Pulitzerovy ceny a držitelkou dalších ocenění. Texty vyšly v PV 63.