1
Myslím, že bylo úterý, deštivý, když mě Malej seznámil s filmovou a divadelní režisérkou Kateřinou. Účastnila se, stejně jako já, protestu při otevření nové pražské Kunsthalle, soukromé galerie jednoho z bývalých hráčů české uhelné lobby. Bývalého proto, že všechen ten špinavý uhelný byznys včas odprodal a do trhu s uměním vstoupil jako osvícený mecenáš, s čistýma rukama i prdelí. Přišla to natočit ona, její kamarád Michael a jejich smutná přítelkyně, bývalá filmová naděje v černých kožených rukavičkách.
Ten protest byla fraška a nakonec se ukázalo jako štěstí, že si ho náš kamarád Riot, profesionální umělec, ukradl tak trochu pro sebe. Totiž kdyby ne, byla by to nejen fraška, ale i ostuda, protože všichni ostatní sice uměli hezky vypadat na fotce do levičáckýho tisku, ale ono to na všechno asi nestačí. Chvíli jsme před galerií něco tak napůl neobratně performovali, Riot flirtoval s policajtkou a po necelé hodině jsme zabalili všechny krámy, co jsme tam nejdřív natahali, a rozprchli se do hospod. Většina jsme vyjeli na kopec a potom přes pláň a dozadu ke Stromovce, do budovy výtvarné akademie. Seděli jsme v chodbě a kouřili cigarety. Bylo tam narváno a Toya, fena, co mě všude doprovázela, jakoby náhodou ležela natažená uprostřed dveří tak, aby ji každý, kdo vcházel dovnitř nebo vycházel ven, musel překročit. Když už jsem byla dostatečně ožralá, sebrala jsem odvahu a došla se s Loly – jak si Kateřina nechávala říkat – seznámit. Taky nevypadala střízlivě. Barevné oční stíny se jí roztekly pod očima a drdol se sesunul na stranu hlavy. Sedla jsem si vedle ní a ona na mě hned zkraje a bez varování vyklopila příběh o svým klukovi, co se otrávil výparama z kanálu a teď ležel už několik let napojený na přístrojích, uvězněný někde mezi životem a neživotem. Ve dne měl prý otevřený oči. Říkala mi později, že když za ním přijde, tak se na ni kouká jak na svatej obrázek a ona pak nemůže spát. Představovala jsem si, jaký by to bylo, kdyby se tenkrát po našem předávkování Mesiáš na resuscitačním oddělení už neprobral, a sevřel se mi žaludek. Představovala jsem si jeho tělo, jak se cuká na podlaze, a jak z jeho pusy teče pěna a taky halucinace, co přicházely, než jsem se probrala. Viděla jsem v nich sebe samotnou, uzavřenou v malý kostce bez dveří a oken, kolem mě byl svět a já do něj nemohla, bušila jsem na hrany toho vězení, křičela, ale nikdo mě neslyšel. Chtěla jsem všem lidem kolem sebe říct, že musí zůstat ve spojení, že nejde jenom o ně, že jde o všechno, že jde o všechny, že všechno je jedno a nic neni jedno.
Možná byl ten její kluk taky v takový kostce, v krabičce od sirek. Představila jsem si ho, jak sedí v jejím rohu a pláče, ale věděla jsem, že tam uvnitř ve skutečnosti není pláč, ani smutek.
Loly spadla ze židle a nedlouho potom zmizela domů.
Vzbudila jsem se venku před klubem v Riotově dodávce, tak akorát včas, abych se stihla sbalit a dojet do Brna na přednášku. Zuby jsem si vyčistila ve vlaku.
2
To byla středa ráno a ve čtvrtek začala válka na Ukrajině. Večer jsme si zavolali – Malej, Loly, Anička a kluk, co jsem ho nikdy neviděla, ale zdálo se, podle toho, co říkal, že je taky anarchista. Mluvil hodně hlubokým hlasem a představil se jako Jan. Domluvili jsme se, že se další den odpoledne potkáme v Praze v Holešovicích, kde naši kamarádi provozovali prostor-sklep-bar, kde se scházeli levičáci na pivo.
Zuby zase ve vlaku zpátky do Prahy, sešlo se nás asi čtyřicet, znala jsem z toho tak půlku, snad ani to ne. Byli tam studenti uměleckých škol, levicoví aktivisti, squatteři, zástupci Food Not Bombs a pár volných radikálů, který někdo přidal do komunikačního vlákna. Jeden z nich seděl v rohu po mojí pravici, někdy zkraje schůzky roztřeseným hlasem přečetl dopis, který jeho matka poslala na ministerstvo vnitra a ve kterém požadovala okamžité odeslání vojenské podpory na Ukrajinu.
Ve skupině se ozvalo několik nesouhlasných zamručení a jeden z radikálnějších lidí v kruhu se zeptal, co že to přesně znamená ta vojenská podpora? Ten kluk přesně nevěděl. Říkal, že určitě zbraně, asi i vojáci, a několik lidí začalo nesouhlasně kroutit hlavou. Říkal, že bychom měli uspořádat demonstraci, ale nikomu dalšímu se to dělat nechtělo a tak se zvednul a odešel, přičemž se ukázalo, že roztřesený nebyl jenom jeho hlas, ale celé jeho tělo.
Domluvili jsme se, že budeme obléhat ambasádu Ruské federace. Mohlo se to zdát jako nesmysl, ale protože většina z nás se v tu chvíli zabývala uměním, nepovažovali jsme to za důvod k pochybnostem. Nesmysl podle nás existoval z vícero důvodů a jedním z nich bylo legitimizovat projevy emocí – neřízených, strhujících, vytvářejících nevypočitatelnou dynamiku a intenzitu, bez který jsme odmítali ráno vstávat.
Ne všichni ze skupiny sdíleli odhodlání vrhat se po hlavě do situací bez jasného záměru, ale nikdo vlastně s ničím lepším nepřišel. Většina lidí mlčela, někdo navrhoval obléhat ambasádu Německa, které odmítalo podepsat dohodu o odpojení Ruska od bankovní sítě SWIFT. To se ale v průběhu schůzky změnilo a tak jsme – potom, co debata opsala pomyslný kruh možností a nemožnosti – odhlasovali, že se přesuneme před velvyslanectví Ruské federace. Ještě než schůzka skončila, Loly s Malým se zvedli a odešli napřed s tím, že na ně na místě nejspíš čeká dalších padesát lidí, které už předem pozvali. Zůstala jsem ještě chvíli. Poslouchala jsem, co kdo říká, a snažila se zorientovat ve vlastních myšlenkách a pocitech. Neměla jsem s sebou bundu, ani spacák, jenom kartáček na zuby a ponožky navíc a nevyřčenou otázku, proč a pro koho vlastně děláme to, co děláme, a jestli je někdo včetně nás samotných vůbec s to porozumět podstatě našich za běhu artikulovaných výkřiků.
Pozorovala jsem místnost a přemýšlela jsem, co se stalo, že je nás tak málo a že ani nejsme žádní my, že nejsme skupina, ale shromáždění jednotlivců. Za mýma zádama se ozval Babetův hlas. Jestli už nepojedem a že mi dovezl spacák.
3
Když jsem přijela před ambasádu na kraj Stromovky, našla jsem tam Malýho a Loly, jak sedí na kusu dřeva vedle vrchovatě naplněnýho koše, z něhož pomalu a tiše s každým zafoukáním větru vypadávaly obaly od sušenek. Před ležením kus kartonu s nápisem hlásal, že stojí za Ukrajinou a na spadlým stromě byla položená modro-žlutá vlajka, nový symbol sounáležitosti i odporu proti válce. Pili pivo a říkali, že nikdo další nepřišel, což byla úplně zbytečná informace, vzhledem k tomu, že na místě kromě nich nikdo nebyl. Sedla jsem si vedle nich a otevřela flašku vína. Za chvíli přijel Babeta a potom ten kluk s hlubokým hlasem a kamarádem, kterého jsem si pamatovala ze schůzky v Holešovicích.
Objevilo se ještě několik dalších lidí, ale když začalo pršet, zavolali si tágo a zase odjeli. Očividně nepovažovali za nutné, vystavovat se tak nepohodlným situacím jenom proto, aby dali najevo, že mají emoce a dokážou je použít. Snad měli rádi svůj život, možná rádi spali v posteli s peřinou. Možná jim ten nesmysl nedával smysl.
Ten večer jsme se taky seznámili s drobnou a křehce působící dívkou z Charkova, která přišla (a podle všeho přicházela pravidelně) před ambasádu ze stejného důvodu jako my. Byla nadšená z toho, že nás vidí, a tak nějak okamžitě s námi splynula v jedno zmítající se klubko pocitů. A jako jsme my jí poskytovali pocit sounáležitosti, ona v našich očích legitimizovala bláhovost našeho jednání. Pili jsme víno a zatímco na nás dopadal studený déšť, debatovali jsme ve vší vážnosti o politice a umění a možná i o Bohu, ale rozhodně o smrti. Ani nevím, jak jsem usnula, ale vzbudila jsem se promrzlá někdy kolem poledne a cítila všude kolem sebe i na sobě vlhkost, protože plachta, kterou přese mě někdo v noci přehodil, se svezla na stranu a pršelo mi na hlavu.
4
Strávili jsme tam týden.Během prvního dne, mokrého a nepohodlného, vyrostlo okolo nás několik stanů ověšených nápisy a ukrajinskými vlajkami. Neznámý lidé nám dávali peníze a kupovali jídlo, přinášeli spacáky a karimatky a děkovali za to, že děláme, co děláme, aniž by bylo jasný, co to vlastně je. V rohu před ambasádou se vytvořilo místo pro koncerty a už od sobotního odpoledne se tu střídaly kapely a řečníci, básnířky a tanečnice, performeři, videoprojekce… Někdy k večeru se objevil náš kamarád, politolog a anarchista Ondřej a vysypal z rukávu proslov o sounáležitosti neznající hranic národních států, který nám pomohl ukotvit naše pocity do myšlenek a ty zase do slov. To byla celkem úleva.
Před ambasádou celý víkend přibývalo bannerů, interpretů i zástupců nejrůznějších médií. Celý čas jsme trávili ve společnosti policajtů, kteří se s námi byli ochotní domluvit téměř na čemkoli, co jsme si přáli, skoro jako by nás nepoznávali. Jako by z nás blízkost války udělala „slušné lidi“, jako by slepá skvrna zakryla všechny okroužkovaný áčka a prázdný flašky, co jsme schovávali pod zelenou celtou. Po víkendu většina lidí odpadla a zůstalo nás plus mínus pět. Loly, Malej, Jan, Viktor a já. Ostatní podpora byla vnější a většinou přicházela s večerem, po práci, posdílet, popít. Pili jsme hodně, každá další flaška pomáhala oddalovat tíseň a taky zimu, která se vrátila společně se začátkem války a každé ráno zalézala pod nehty, když jsme kolem dokola našich stanů vysbírávali nedopalky z cigaret, pozůstatky předchozí noci.
Ve středu druhýho března, týden od vypuknutí války, už k našemu stanu ani před ambasádu skoro nikdo nechodil a uvnitř skupiny vládla nesnesitelná tenze. Nejdřív na mě Malej jenom tak vrčel, myslela jsem, že je to kvůli všeobecnýmu vyčerpání a chaosu, který se prodíral do našich duší a pohlcoval je v černém víru. Ale ve středu ráno na mě napřáhnul ruku se zaťatou pěstí, jakože mě praští, a já pochopila, že v tom je asi něco dalšího, něco víc osobního. Zvířeckýho, anebo hůř, lidskýho. Sbalila jsem se a odešla pryč. Až pozdějc mi došlo, že šlo o vášeň, o střet zájmů, o kluky, jako vždycky mezi náma. Měli jsme stejnej vkus.
Vrátila jsem se další den ráno, ve čtvrtek, nechtěla jsem je v tom nechat. Bylo nás míň a míň, a míň než pět je míň než málo. Ani protestující už tak často nechodili házet vajíčka na zeď domu naproti. Koncerty utichaly a kolem tábora se začalo objevovat pořád víc a víc bezcílně se toulajících mužů bez konkrétního záměru, lidi bez domova a ztracená těla, nedobrovolní samotáři, kteří nechtěli být sami. Ta Charkovanka taky přestala přicházet. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli to náhodou není tak, že přitahujeme to, co jsme; to mě moc neuklidnilo a protože někdo zvenčí přišel přespat a vystřídat nás, utekla jsem večer zase pryč. Opila jsem se s těma mladýma klukama, tentokrát jinde, v teple žižkovských hospod, ze kterých jsme se vypotáceli, když bylo už zase světlo. Vzala jsem jednoho z nich, Viktora, k sobě domů, ani nevím proč, asi že mi bylo smutno a jemu taky.
5
Doma, to bylo bývalé fotbalové hřiště, na kopci nad nemocnicí na kraji Prahy. Bylo z něj slyšet magistrálu namísto šumění stromů a dolů na metro se chodilo lesoparkem. Žilo tady asi třicet lidí, zhruba třetina z nich byla na perníku a ostatní se objevovali a zase mizeli v pravidelných vlnách sezónních prací. Několik psů, koček, tři husy, pár maringotek, obytných aut, dodávek, jedna chatrč stlučená ze všeho, co se dalo najít na zemi, a jeden pouťový strašidelný zámek. Se zrezivělými vozíčky. Přicházet sem z tábora před ambasádou bylo skoro doslova jako přejít z příslovečného bláta do louže, akorát místo vody a bahna bylo hřiště tu noc i následné ráno zastřené něžnou sněhovou záclonou.
Jako většinou, když z nebe cokoli padalo, vypadnul proud a u mě v obytňáku se vypnulo topení. Byla v něm neskutečná zima a mě bolely ledviny, ale Viktorovi to zas tolik nevadilo. Asi že to pro něj bylo všechno nový a taky protože bordel na zahradě nebyl pod sněhem vidět. Všechno pokrýval, bílý jako klid a asi mír, jako bychom ani nebyli v Praze, v Evropě, jako bychom nebyli součástí toho okolo, ale nějakých jiných světů, těch, co jsou prý možný, do kterých nedosahovala sdílená úzkost posledních dní. Měl svoje vlastní problémy, ale na těch teď leželo ticho. Viktor říkal, že to u mě vypadá jako u babičky na chalupě. Pustila jsem na projektoru koupeném za školní peníze Pohádky tisíce a jedné noci od Karla Zemana, lehla jsem si vedle něj. On mě objal a já usnula.
V pátek se před ambasádu už nikomu nechtělo a tak jsem vstala brzo, obula si pořád mokrý boty a jela zpátky sbalit tábor a zařídit odvoz všeho toho bordelu, co jsme tam nakramařili. Někdy v půlce balení přišel Viktor; vzbudila jsem ho telefonem, aby byl v tom mokru a zmaru se mnou. Společně jsme naložili jednu z těch hromad do dodávky, ta odjela na Žižkov a nám se trochu ulevilo. Mezitím přijel Malej a já mu řekla, že je sráč, že mě v tom nechal a vzala Viktora na večeři do pizzerie u Strossmayerova náměstí. Seděli jsme tam skoro pět hodin, u stolu vedle prosklený výlohy, tak aby nás viděli lidi, co chodí okolo, a my abychom viděli na ně. Vyprávěl mi o svém otci, o tom jak to vypadalo u nich doma, když byli malí, něco o pečení kuřat a já mluvila převážně o mužích, které jsem milovala. Byli jsme špinaví a pili jsme drahý pití. Mělo oranžovou barvu a plaval v něm pomeranč. Snažila jsem se nemyslet na všechno, co se stalo za poslední týden. Na válku, ani na feťácky přehnanou intenzitu prožívání, kterou přineslo posledních pár propitých nocí, mrazivá rána, únava a všechna ta divoce tlukoucí srdce pod jednou tenkou plastovou střechou zapůjčenýho stanu.
6
Válka, její blízkost a představy nevinných lidských životů pohřbených pod troskami panelových domů, stejně jako představy vojáků, co ještě donedávna byli třeba prodavačem, myšlenky na děti bez otců, bez domovů nebo bez dechu, to všechno pohlcovalo většinu radosti kolem. Zároveň tahle nečekaná agrese vytvořila spoustu prostoru pro drobné hrdinství, u kterého se dalo jen stěží rozpoznat, jestli vzniká z potřeby naplnit svůj život vyšším smyslem, anebo ze strachu. Co kdyby totiž válka neskončila na Ukrajině. Mohla by skončit u nás a pak bychom přece taky chtěli, aby se někdo další staral. Podle zkušeností z nedávných historií se dalo očekávat, že to potrvá tak pár týdnů. Dejme tomu šest, než se někdo začne podivovat nad tím, jak je to možný, že ti Ukrajinci, co sem přicházejí v tísni a spěchu, si stihli sbalit chytrý telefony.
Ale o co šlo nám? A kdo jsme vlastně byli, my, co jsme se sešli v táboře? To pro mě pořád nebylo tak úplně dobře srozumitelný a nikdo se o tom nechtěl moc bavit, že jsem prej upjatá. Přišlo mi, že nejvíc ze všeho jsme pořád jenom děti svých rodičů, ať už jdeme v jejich stopách, anebo naopak vyčkáváme na každou sebemenší příležitost z jimi vyšlapaných cest uhnout. Naše vlastní identity jako by se ztrácely v záplavě informací a zmatení těl i duší, v zoufalých snahách být svůj a ve stejnou chvíli někam patřit. Spousta z nás nechtěla pracovat, ale ani živořit, a tak jsme se tvářili, že jsme někomu prospěšní, a mezitím performovali životy rozdrásaných psanců, obětavých mladých lidí s posláním. Svět nás bolel, z části proto, že takový byl a nedalo se to nevědět, a z části proto, že jsme si to tak přáli. Jako by žít v bolesti znamenalo nemuset se tolik snažit, a navíc žít mimo ni, to byla maloměšťácká nuda. A copak my jsme hloupí, abychom pracovali? Copak jsme průměrní? Možná jsem nám křivdila; snad v tom všem bylo i nějaký dobro z podstaty, nejenom z potřeby.
7
Asi týden potom, co jsme odešli z parku před ambasádou, kolem půlky března, jsme si domluvili setkání, abychom vymysleli co dál. S tou válkou a tak vůbec. Byla sobota kolem půl šesté a já přišla podle dohody do bytu, kde bydlela Kateřina společně s Malým. Ten sice neplatil nájem, ale asi měl něco, těžko říct, co to mohlo být, co chtěla, tak ho tam nechávala.
V bytě byl bordel, věci, nádobí, štěkající psi. V pokoji spoustu mně neznámých lidí. Na židli u okna seděla Káčina smutná přítelkyně, útlá a přesto nenasytná jako černá díra, s očima podlitýma litrem vodky, kouřila nekonečnou cigaretu a mluvila chraplavým hlasem. Snažila jsem se neposlouchat, měla jsem pocit, že se mi snaží ukrást duši.
Přišla za mnou nějaká krásná vysoká žena, snažila se se mnou mluvit, ale já nedokázala vnímat obsah jejích slov. Na gauči ležel kluk. Podle všeho patřil k ní a kreslil po dřevěných parketách nějakou nekontrolovanou abstrakci. Naproti oknu na ohnuté matraci seděl starší muž, který celou dobu nepromluvil, a až později mi někdo řekl, že ho ten den propustili z protialkoholního oddělení pražských Bohnic. Došlo mi, že dneska nejspíš nebudeme mluvit o ničem, co by se týkalo Ukrajiny, a už vůbec ne budoucnosti, že o tom se v téhle společnosti přízraků ze slušnosti mlčí.
Káča i Malej byli neskutečně ožralí. Loly se očividně necítila v mojí přítomnosti dobře; připadala jsem si jako její externalizované svědomí, ten otravný a nežádoucí vnitřní hlas, co se člověk snaží utišit a co nadává na morálku, aniž by si uvědomoval, že mluví sám se sebou. Malej mě obejmul, navzdory mým protestům, a potom mě jakoby z legrace plácnul po zadku. Bylo mi z toho hnusně.
Přišli sem ještě dva kluci, co s námi občas trávili čas před ambasádou. Jeden z nich donesl v dobré víře v naši sebekázeň salát z kuskusu, který okamžitě začal ze země bez stolu (ten se odnesl pryč, protože na něm bylo moc mokro a lepkavo z převržených skleniček) ožírat Káčin starý hrubosrstý jezevčík Čup.
Posadili jsme se do kolečka na zem kolem vázy s květinou. Připadalo mi, že hranice divadla a reality, toho co je umělý a co je doopravdy, se tak nějak nepříjemně překryly. Někdo to režíroval, ale kdo, to jsem ještě chvíli nechápala. Chvíli se o to snažil Malej, ale netrvalo to ani deset minut a začal na mě ječet: „Ty na to nemáš!“ Když jsem se ho zeptala na co že, podíval se na mě očima plovoucíma teskným oceánem a volal ještě hlasitěji na celý pokoj i byt: „Na to bejt ve válce v první linii!“
Odešla jsem pryč.
Cítila jsem se být v pasti, vklíněná mezi příslibem dobrodružství za cenu flašky fernetu a nekonečností čekání na to, až se ten život všechen stane. A on se mezitím děl tak nějak napůl, tak nějak, aby se neřeklo, že se nic neděje, ale abychom se nepředřeli. Jeho narativ jsme netvořili my, ale alkohol a drogy, prášky na spaní a na nespaní, náhody a nehody ústící v bolestivé osobní tragédie, z nichž se stávala kouzelná zaříkávadla, kterými bylo možné se zaklít a zůstat navždy za zrcadlem.
Odešla jsem společně s tím klukem s kuskusem. Vyběhla jsem ze dveří a on za mnou, taky to celý nechápal. Napsala jsem Marii, která se motala tak nějak opodál naší skupiny. Založila spolu s několika dalšími lidmi pod hlavičkou našeho tábora školku pro ukrajinský děti a trochu nám tím dala smysl. Byla jsem jí za to vděčná. Přijeli jsme za ní k ohni na zahradu AVU. Dole ve Stromovce se rozjížděla Matějská pouť a od ohniště bylo vidět blikající, točící se atrakce. Ucítila jsem na patře ulepenost cukrový vaty. Ačkoli někde na povrchu jsem pocítila téměř instantní úlevu hned jak jsem vypadla z bytu, uvnitř mi bylo pořád odporně. Nemohla jsem se zbavit pachuti vulgarity, se kterou moje okolí zacházelo se svým vlastním i s naším kolektivním tělem. Vyřešila jsem to tím, že jsem namísto pití alkoholu celou noc šňupala speed a něco, co měl být kokain, ale nejspíš nebyl. Podle očekávání to nijak zvlášť nepomohlo.
8
Znovu jsme se potkali hned v pondělí, v družstevní kavárně ROH – Loly, Viktor, Jan (to byl ten s hlubokým hlasem) a já. Malýho jsme nepozvali. Všichni se zdáli být odhodlaní nepolevit v našem úsilí, ať už to znamenalo cokoli. Údajně se to týkalo pomoci Ukrajincům. Měla jsem hodně pochybností, ale byla jsem neschopná vzdorovat nekontrolovatelnému víru života, který člověka vhodil do závratných hlubin, aby ho následně vyplivnul bez dechu na břeh, mokrého a obmotaného odporně slizkými chaluhami. Nedokázala jsem rozpoznat, jestli je v tom všem něco skutečně potentního, jestli máme nějakou hybnou sílu posouvat realitu, anebo jestli jde jenom o těkavou výbušninu, která může v libovolnou chvíli odpálit všechny mosty, co nás pojí s okolním světem a zanechá nás utopené v láhvi rumu s příchutí slaných vzteklých slz.
Stejně tak jsem neuměla odhadnout, jestli to všechno má pořád ještě co dělat s válkou, a jestli vůbec kdy mělo, ale dala jsem si panáka a zůstala jsem. Obrazili jsme několik hospod a skončili v baru na Žižkově, kde jsem jednou viděla psa i s jeho páníčkem chcát doprostřed místnosti na podlahu. Složení se trochu proměnilo, Jan odešel a místo něj přišel jiný kluk, taky nějaký dítě svých rodičů. Měl na hlavě baret a divoce gestikuloval rukama, zatímco vyprávěl o tom, jak byl o víkendu na „cigánský oslavě narozenin“ ve Varnsdorfu. Měla jsem toho už docela dost a chystala se zmizet, ale ve dveřích se najednou objevil Malej a tvářil se nevinně a ublíženě a zase mě objímal, tak tíživě, lepivě, a do ucha mi šeptal promiň. Nestála jsem o nic z toho, bylo mi ho sice líto, ale všechno se dělo v až moc rychlým sledu a až moc bokem na to, aby to mohlo mít nějakou váhu. Viktor seděl naproti mně a posunkem naznačoval, že můžeme klidně odejít. Vypadli jsme pryč.
Přespala jsem u něj, byla jsem unavená a nechtělo se mi jezdit na hřiště. Bydlel ve studeným bytě, co nebyl byt, ale ateliér. Měl jednu místnost a koupelnu sdílenou s několika dalšími lidmi, co žili na stejným patře. Vypadalo to tam jako na house-projektech v Berlíně. Betonové podlahy, ze kterých šel chlad, odhalené mosazné trubky vodovodního potrubí, všude čisto a uklizeno. Toya si lehla vedle mě na postel a já měla pocit, že mě ochraňuje, že je to asi potřeba, že jsem si sama nebezpečná a jemu nejspíš taky. Koukali jsme se na můj oblíbený seriál Žena za pultem. Usnula jsem u druhýho dílu. Tentokrát mě neobejmul.
9
Ráno jsem odjela na přednášku do Brna, zuby a vlasy jako už obvykle ve vlaku, pes zůstal u Viktora. Potkali jsme se potom až úplně večer, když už byla zase tma a venku pršelo. Viktor něco nahrával v ateliéru u nich ve škole a jenom v rychlosti seběhnul dolů, předal fenu a pak jsme se chvíli objímali ve dveřích, asi místo tý noci, těžko říct.
Objímal mě tak pevně, důvěrně, byla v tom nějaká tíha a závažnost, taky teplo, hodně tepla, možná mi chtěl doopravdy pomoct. Šla jsem pěšky dolů na výstaviště a pořád ještě pršelo. Myslela jsem na to objetí, hřálo mě po cestě domů. Na zastávce seděl úplně opilý muž a snažil se se mnou mluvit, anebo možná s Toyou, nebyla jsem si jistá. To bylo úterý.
10
Když jsem přišla domů, pořád ještě pršelo, jako obvykle vypadla elektrika a někdo se ji pokusil několikrát po sobě nahodit; v obytňáku se rozsvítilo, zhaslo, rozsvítilo… Samozřejmě to nefungovalo, zhaslo se úplně, topení se nezaplo a já strávila další noc v zimě. Začínala jsem pomalu snižovat svoje nároky na pohodlí a čistotu. Elektřina vypadávala často, do koupelny to bylo přes hřiště a topení tam nebylo pro jistotu vůbec. Ostatní svět se ale pomalu vzdaloval víc a víc a nebylo v něm nic, po čem bych toužila.
V hlavě se mi pořád dokola honily myšlenky na všeobecný zmatek, Malýho vztek, Kateřinin smutek, můj strach. Z čeho? To nebylo úplně zřejmé ani mně; asi z toho, že zase znova neodhadneme svoje možnosti a pak někdo odejde a už se nikdy nevrátí.
Malej odjel na hraniční přechod do Ubľe, pomáhat s humanitární pomocí, co se odtamtud posílala dál do ukrajinskýho vnitrozemí, odkud před pár dny přijel Babeta s naší kamarádkou Janicí. Vyprávěli, že v Ubľe všechno docela skvěle funguje, lidi tam vymysleli systém převážení nejrůznější techniky, potravin a výbavy do válečných zón. Byli to partyzáni v pozadí; posílali na Ukrajinu čelovky a neprůstřelné vesty, pevné boty, krabice léků a svačiny do každé bitvy. Peníze sháněli, kde se dalo. Bylo to s podivem, kde se najednou vzaly všechny ty peníze navíc, protože válka i z povzdálí byla drahá věc. Rohlíky zdražily na tři koruny a benzín stál skoro dvakrát tolik co dřív, nevěděla jsem, kolik to je, ale asi to bylo dost. I přesto pořád někdo jezdil na hranice a vozil tam věci a zpátky ženy a děti. Muže ne, ti zůstávali. Někdy dokonce jezdili opačným směrem. Dva dokonce odjížděli od nás ze hřiště, s autem, co vezlo humanitární pomoc. Než odjeli, šla jsem se na ně podívat. Na lidi, co brzo budou vojáci, budou mít v ruce zbraně a budou střílet po nepříteli, nikdy předtím jsem takový lidi neviděla.
Stáli před skleníkem, mezi ohništěm a husím bazénem, což byla díra v zemi s odporně špinavou vodou. Koukala jsem na ně a oni vypadali úplně normálně, jeden měl na hlavě mlynářskou čepici a laskavý oči.
„Jedete do války?“ zeptala jsem se, jakoby to nebylo jasný.
„Musíme… teda, nemusíme, ale máme tam rodinu.“
„Chceme bojovat.“
Měla jsem o ně strach. Než nasedli do auta, objali jsme se, tak, jako bychom vůbec nebyli cizí lidi. Chtěla jsem jim říct, ať zůstanou, že nikdo nemusí umírat ve válce, že nikdo nemusí zabíjet, ale neřekla. Místo toho jsem řekla: „Opatrujte se.“ A oni nastoupili a mávali, dokud nevyjeli přes rozbahněné hřiště z brány ven.
Vrátila jsem se zpátky k sobě do auta a proležela v posteli několik dalších dní, střídavě usínala a zase se budila. Někdy jsem vyšla ven a tam svítilo slunce a foukal vítr a to bylo krásný. Zase znovu jsem trávila čas bdělým sněním a pozorovala Hurvínka, kluka co bydlel vedle mě v chatrči ze dveří a plastu, jak štípe dříví do kamen. Koukala jsem na jeho špinavý ruce se ztvrdlou kůží, na to, jak na něm visely vytahaný svetry, na jeho ušlechtilou tvář, podobnou tvářím řeckých hrdinů.
11
V pátek jsem musela opustit svůj úkryt a odjet do města na pracovní schůzku. Docela jsem se těšila ven, což se ukázalo jako blbost, protože jsem se dozvěděla, že nedostaneme peníze, o který jsme žádali pro náš sociálně-umělecký projekt. Asi jsem ještě úplně neporozumněla, jak funguje rozdělování státních dotací, pro koho jsou a pro koho ne. Začínalo mi ale pomalu docházet, že pro mě nejspíš nejsou, že nemluvím tím správným jazykem. Napadlo mě, že bych si měla najít nějakou normální práci, chodit zase uklízet, tak jako jsem to dělala dřív.
Odcházela jsem zpátky domů naštvaná a v neklidu. Večer jsme se měli zase potkat – Jan, Viktor, Loly a já s Marií –, abychom strategicky naplánovali, co bude s tou školkou pro uprchlíky, jak a jestli vůbec můžeme pomoct.
12
Byl lví úplněk. Dělali jsme oheň v altánu u nás na hřišti a pili jsme u toho kouzelnou vodu s kapkou lsd. Slíbili jsme Marii, že si vezmeme na starost peníze, kterých byl vždycky a pořád nedostatek. Viktor odešel někdy v noci a zatímco Káča s Janem ještě pořád dokola a dokola rozebírali Malýho, já mluvila s Marií o školce pro děti uprchlíků, její rodině, literatuře, o lásce. Znělo to šíleně, to co vyprávěla, rodinná anamnéza. Další den dopoledne jsme Jan, Loly a já leželi pořád ještě opilý u mě v autě. Někdy odpoledne jsem uvařila jídlo, a najednou to nebylo všechno tak hrozný, jenom únavný. Chtěla jsem je obejmout, ztracený děti, položit jim hlavu k sobě do klína, hladit je po vlasech, pustit jim pohádku. Ošetřit jejich zranění, aby už nemuseli tak hrozně chlastat. Donesla jsem misku i Hurvínkovi do chatrče a pak jsem u něj zůstala. Kouřil perník ze žárovky, pouštěl filmy, pak asi hudbu a pak zase filmy, zatopil v kamnech a i když říkal, že bude dělat hluk, já cítila ticho. Nevím, kolik bylo hodin, ale v nějakou chvíli si lehnul vedle mě, objal mě a podal mi ruku. Propletl svoje prsty těmi mými a bylo stejně tak paradoxní jako smysluplný, že skrze všechen ten nepořádek uvnitř chatrče, zatuchlé nepraným oblečením, kde bylo slyšet myši pobíhající po podlaze sem a tam, prostupovala něha. Že jeho obhroublé dlaně mě objímaly nanejvýš měkce, že jeho hluboký hlas byl křehký, jako uschlý křídla hmyzu. Nejspíš to nebyla ničí vina, jenom soubor chyb, co nikdo nenapravil. Nebyl čas, ani vůle, jenom zběsilé tempo, pandemie, válka, útěky, věčné útěky a neochota se vypořádat se skutečností.
Ráno jsme došly s Káčou pro psí žrádlo a taky něco málo pro lidi. Na verandě u baráku bývalých fotbalových šaten, na okraji hřiště, stály dvě kozy a okusovaly kytky na parapetu. Po cestě k brance na nás vyběhly ty dvě husy s houserem, co sem jednou někdo přivez a sám zmizel někam na jih. Přišlo mi to celý najednou k smíchu, kam nejdál dokážeme natáhnout paže a kolik světů jima obejmout.
Káča neměla na zaplacení, protože svojí kartu nechala, stejně jako všechno ostatní, válet někde u ohniště v altánu. Zaplatila jsem za ni a šly jsme zpátky. Mluvily jsme o jejím Honzovi, neživým nemrtvým, bolelo to. Později večer jsem se koukala na jeho profil někde na stránkách četky, na věci co režíroval, na to jak mluvil o svojí tvorbě. Říkal: „Většinou se to týká všechno života a smrti. No fakt.“ Udělalo se mi zle při představě, že se zrovna on životu i smrti vysmýknul a zůstal uvězněný někde na půl cesty. Zavřenej v tý kostce, krabičce, v těle jako ve vězení. Napadlo mě dojít k jeho posteli a odpojit přístroje, co za něj žijou. Nejspíš by mě zavřeli, protože to se nesmí, brát život neživým. Střílet do živých, to se ale smělo. Jak to bylo všechno zamotaný.
Odešli někdy brzo odpoledne, byla totiž neděle a taky došly peníze. Vyprala jsem povlečení a nechala peřiny vyvětrat v chladivým větru končící zimy. Někdo mi ukradl moji zelenou deku. Večer jsem chtěla odejít na Kačenovo představení Stojím ve tmě, abych viděl světlo, dělám zlo, aby dobro kvetlo, ale nakonec jsem zůstala doma, v tý tmě. Jenom světlo jsem skrze ni neviděla.
13
Ráno jsem se vzbudila a bylo mi nanic. Na Ukrajině přitom pořád byla válka, nebylo jasný, jestli to nějak souviselo. Přestala jsem číst zprávy, poslouchat podcasty, přednášky, rozhovory. Zdálo se mi podezřelý, jak se lidi najednou tak intenzivně starali o druhé, když doteď jim byli druzí, a speciálně druzí, úplně jedno. Ukrajinskou rodinu do každé rodiny! Říkali na rádiu Vltava, že prý když si jednu vezmeme, můžeme dostat až 12000 za měsíc. Zdálo se mi to na hlavu, že tohle někdo vymyslí jako systémový řešení krize, tak jsem rádio vypla a šla jsem ven. Šly jsme s Toyou pěšky, tak nějak bezcílně, přes Palmovku směrem na Těšnov. Procházely jsem kolem prázdných kancelářských budov, na kterých visely bannery hlásající, že prostory jsou k pronájmu. Vedle se stavěly další a další a další a pomalu pohlcovaly Rohanský ostrov, kde se ještě tři roky nazpátek dalo zahlídnout bažanty, a kde žilo několik lidí bez domova v domečcích z odpadků. Bezdomovce do každé rodiny! To nikde v rádiu nehlásili. Nechtěla jsem myslet na válku, protože na ni mysleli všichni, stejně intenzivně a znenadání, jako na ni měli za chvíli zapomenout. Dýl než měsíc to nevydrží, hádala Marie.
Já místo války myslela na Helenu, tu smutnou ženu s plovoucím pohledem, a jak Loly vyprávěla, že vykupovala po Praze želvy, aby svému mecenáši s modrou krví uvařila jeho oblíbenou želví polívku. A že je měli ve vaně, jako si tam české rodiny nechávají před Vánoci plavat kapry.
Stojím ve tmě, abych viděl světlo. Převalovala jsem ta slova ve svojí mysli a napadlo mě, jestli nejde spíš o to, že když stojíme ve světle, tak nevidíme do tmy, než že by to bylo naopak. A taky, že je to hodně jiný, když je ta tma někde venku v houštině a když je to tma v pokoji, kde se dá cvaknout vypínačem a rozsvítit. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že zatímco třeba taková Jana Černá, jejíž matku zabili nacisti, když jí bylo třináct let, stála spíš v černočerném lese, my jsme rozbili žárovku, abychom se mohli trochu bát. Abychom mohli být trochu jako ona, trochu víc skuteční. Jenže vedle naší tmy, jenom o pár kroků dál, byl další pokoj a v něm se svítilo a my věděli, že v případě nouze stačí zaklepat – otevřou se dveře a měkká ruka nás vpustí dovnitř. Někdo nás vždycky hlídal, i kdyby třeba z povzdálí, a málokdy jsme měli hlad. Měli jsme se líp a špatně jsme to snášeli.
Udržovali jsme sami pro sebe a hlavně taky pro druhé iluzi toho, že i v lidském společenství je nespoutanost pořád ještě nespoutaná, že dobrodružství je nebezpečné, že někde v hlubokých kopcích a vysoko v údolích našich myšlenkových krajin se rozprostírají neprostupné lesy plné prastarých stromů, jejichž kořeny sahají hluboko a splétají sítě, do kterých nezasahuje jinak všeobjímající pořádek a řád. Iluzi anebo víru, každý na co stačil.
Ztrácela jsem se v tom, ve všem; psala jsem Janovi, že váhám, kde je pravda, a on mi odpověděl, že v tichu.
14
Nebyla jsem si jistá, jestli to myslel vážně, anebo jen tak generoval slova, bylo mu sotva dvacet a co si skutečně myslí, asi mnohdy nevěděl ani on sám. Mohlo se zdát, že je to banální, ale ve skutečnosti to bylo jenom jednoduchý, takže spíš komplexní. Vlastně úplně naopak. Ticha bylo ve světě málo, mnohem míň než tmy. Byla to naše krátkozrakost, asi to, jak jsme naučení přemýšlet v protikladech. Katolický čtení Bible. Bílý a černý, dobrý a špatný, světlo a tma. Přijali jsme tohle rozdělení a postavili se intuitivně na tu stranu, kde jsme tušili větší blízkost tomu, kdo jsme. Ve světle, tmě, ve stínu, mysleli jsme si, že někam patříme z podstaty, ale přitom spíš šlo o momentální potřeby.
Stojím v tichu, abych viděl světlo, šeptala jsem do mraků nad sebou.
Ticho je kouzelný ukrytý místo, mimo falešný dohody, mimo slova, mimo kompromisy jejich institucí. Místo, kde dobro a zlo nestojí proti, ale vedle sebe.
Stojím v tichu, abych viděl celý svět.
…
A válka? A která z nich?