Renee Gladman: Ana Patová přechází most

* *

Lidé mluvili o tom, jak druzí lidé opouštějí

město, a ukazovali na sebe. Staly se z nás

třetí osoby, ale nikoli z nadutosti. Říkala jsem

si „Ana Patová“ a prohlašovala jsem, „Ana

Patová už je nejspíš pryč.“ Chvíli jsem koketovala

s myšlenkou, že prodám dům, a v novinách

jsem dala inzerovat, „Ana Patová si přeje

prodat dům; odchází.“ Pak jsem si přečetla, co

jsem to napsala, a nedokázala jsem uvěřit

vlastním slovům, natožpak odpovědět zájemcům.

„Nikam neodcházím,“ sdělovala jsem přátelům,

kteří inzerát četli. Ve stejnou dobu, kdy

mě přesvědčovali, ať neodcházím, sami začali

trousit zvláštní výroky. „Čau, zdravím z Delaware,“

pronesl při jedné příležitosti Duder Bello. „Ještě

jsem ve Francii“ (Luswage Amini). Tropili jsme

svými vzkazy na rozloučenou hrozné zmatky

a nebylo to proto, že by se k odchodu nikdo

neměl, pouze jsme těmi, kdo odcházeli, nebyli

my sami. Nikdo si nedokázal vybavit jména.

Všichni jsme věděli, že Hausen chce vypadnout,

a když se po něm konečně slehla zem, mnohým

z nás se ulevilo. Stýskalo se nám, i když jsme ho

neznali (znali jsme jeho zajetí), avšak jeho

odjezd jsme oslavovali jako pokořený milník.

„Hausen to konečně dokázal,“ říkali jsme a

připíjeli mu na zdraví. Věděli jsme tedy, že

odchod je možný a že v mnoha zákoutích našich

sousedství se lidé na odchod připravují a

opravdu odcházejí. Nedokázali jsme na ně

ale zavolat, a to ani tehdy, když přišel čas a

dezertérem se stal někdo, koho jsme měli rádi

nebo kdo s námi pracoval a chodil pít. Ústa

se nám nadlouho vyprázdnila, vyprahla, a když

se nám konečně navrátily sliny, dokázali

jsme zas jen ukázat na sebe: „Odcházím odsud,“

přeříkávala jsem se stále dokola, aniž bych

o tom věděla; „Já už jsem taky pryč,“ na to

Luswage.

 

 

 

* *

Vichřice otřásaly zdmi města, a přece

ne. Voda z neznámých průduchů zatopila

ulice, zdejší ulice byly suché. Mí sousedé

skákali z budov, třískali svou osamělostí

o zem, a přece nikdo neskákal. Zapálila

jsem svůj domov: můj první dům shořel na

popel a pak i druhý. Luswage Amini podpálila

svůj. Zàoter Limici založil požár ve svém.

Duder Bello nechal lehnout popelem celou

čtvrť. Bresia spálila nejdřív mapy u sebe

doma a následně i celou budovu. Moje

matka podpálila svůj dům a dokonce i Vlati

ten svůj – místodržitelský palác. Několik

týdnů nebe hyzdily podlitiny temného

kouře, a přece bylo nebe bez mráčku; nebe

bylo vždycky bez mráčku. Kdosi přeletěl

letadlem nad Ravickou, nakreslil město a

selhal. Domy plápolaly. A přece ne. Když jsem

to dopsala, zazvonil telefon. Zvedla jsem ho,

je to už pět let. „Město je v plamenech,“

křičel volající. „Jsme ztraceni.“ Luswage

odjela na chatu a založila v ní požár. Pak

zavolala komusi, mně, komusi jinému.

Všichni jsme museli ostatním nechat

zprávu o tom, co děláme. „Nechala

jsem to shořet, Luswage,“ řekla jsem jí.

„Co to tady pořád dělá?“ Prohnula záda

a vyškrábala se z vany, pak podpálila budovu:

„Stála jsem po kolena v popelu. Přísahám.“

„Doprčic,“ řekla a vzhlédla vzhůru k letadlu.

Věděly jsme, že shazuje na zem hořící

zápalky, přestože žádná nepřistála poblíž

nás. To letadlo přece mělo havarovat. „Naše

domy přece měly být v plamenech,“ prohlásila

jsem na konto krize, která ničila naše město.

Pokaždé, když jsem dopsala větu, něco

zmizelo, a po mnoha tisících vět, z nichž

některé jsem nepoužila nebo se mi

znelíbily, jsem začala po oněch zmizelých

věcech pátrat. Rovněž mě napadalo,

že možná nezmizely, ale jen přestaly

být vidět. Zdálo se mi, že psaní má blízko

k neviditelnosti a že svět se to člověku snaží

říct tak často, jak jen to jde, avšak ta

zmizení nakonec měla co do činění spíš

s nepsaním, aspoň podle toho, jak se věci

vybarvovaly mezi mými přáteli a známými

ve městě. Kdo nepíše, ztrácí naději,

jenže to není to samé, jako když věci

přestávají být vidět. Naději ztrácíš i

tehdy, když píšeš, ale to je zase jiný

druh ztráty, protože ve chvíli, kdy něco

dopíšeš, vždycky bude existovat něco,

čeho máš víc, i kdyby to byly jen věty,

které se ti hnusí. Sepisovala jsem věty

o tom, jak muži spí, a moje dřevěné lžíce

mizely v nenávratnu nebo jen přestávaly

být viditelné pouhým okem. Většinu

vět, které jsem sepsala, jsem sepsala

bez pomyšlení na následky, jež zmizení

příslušných předmětů bude mít. Často jsem

se snažila psát o krizi, což je těžké a stojí

tě všechno, co máš, tedy skoro veškerý

jazyk pro ten den. Jednoho dne

jsem přestala s psaním a začala se ptát

po věcech, které zmizely; chtěla jsem

vědět, kam se poděly. Bylo zvláštní,

jak potichu se všechny vypařily. Položila

jsem tu otázku místnosti, v níž byly, a

přemýšlela o celé té věci i o věcech, které

ji nahradily. Vrátí se snad jednoho dne

všechny naráz?