* *
Lidé mluvili o tom, jak druzí lidé opouštějí
město, a ukazovali na sebe. Staly se z nás
třetí osoby, ale nikoli z nadutosti. Říkala jsem
si „Ana Patová“ a prohlašovala jsem, „Ana
Patová už je nejspíš pryč.“ Chvíli jsem koketovala
s myšlenkou, že prodám dům, a v novinách
jsem dala inzerovat, „Ana Patová si přeje
prodat dům; odchází.“ Pak jsem si přečetla, co
jsem to napsala, a nedokázala jsem uvěřit
vlastním slovům, natožpak odpovědět zájemcům.
„Nikam neodcházím,“ sdělovala jsem přátelům,
kteří inzerát četli. Ve stejnou dobu, kdy
mě přesvědčovali, ať neodcházím, sami začali
trousit zvláštní výroky. „Čau, zdravím z Delaware,“
pronesl při jedné příležitosti Duder Bello. „Ještě
jsem ve Francii“ (Luswage Amini). Tropili jsme
svými vzkazy na rozloučenou hrozné zmatky
a nebylo to proto, že by se k odchodu nikdo
neměl, pouze jsme těmi, kdo odcházeli, nebyli
my sami. Nikdo si nedokázal vybavit jména.
Všichni jsme věděli, že Hausen chce vypadnout,
a když se po něm konečně slehla zem, mnohým
z nás se ulevilo. Stýskalo se nám, i když jsme ho
neznali (znali jsme jeho zajetí), avšak jeho
odjezd jsme oslavovali jako pokořený milník.
„Hausen to konečně dokázal,“ říkali jsme a
připíjeli mu na zdraví. Věděli jsme tedy, že
odchod je možný a že v mnoha zákoutích našich
sousedství se lidé na odchod připravují a
opravdu odcházejí. Nedokázali jsme na ně
ale zavolat, a to ani tehdy, když přišel čas a
dezertérem se stal někdo, koho jsme měli rádi
nebo kdo s námi pracoval a chodil pít. Ústa
se nám nadlouho vyprázdnila, vyprahla, a když
se nám konečně navrátily sliny, dokázali
jsme zas jen ukázat na sebe: „Odcházím odsud,“
přeříkávala jsem se stále dokola, aniž bych
o tom věděla; „Já už jsem taky pryč,“ na to
Luswage.
* *
Vichřice otřásaly zdmi města, a přece
ne. Voda z neznámých průduchů zatopila
ulice, zdejší ulice byly suché. Mí sousedé
skákali z budov, třískali svou osamělostí
o zem, a přece nikdo neskákal. Zapálila
jsem svůj domov: můj první dům shořel na
popel a pak i druhý. Luswage Amini podpálila
svůj. Zàoter Limici založil požár ve svém.
Duder Bello nechal lehnout popelem celou
čtvrť. Bresia spálila nejdřív mapy u sebe
doma a následně i celou budovu. Moje
matka podpálila svůj dům a dokonce i Vlati
ten svůj – místodržitelský palác. Několik
týdnů nebe hyzdily podlitiny temného
kouře, a přece bylo nebe bez mráčku; nebe
bylo vždycky bez mráčku. Kdosi přeletěl
letadlem nad Ravickou, nakreslil město a
selhal. Domy plápolaly. A přece ne. Když jsem
to dopsala, zazvonil telefon. Zvedla jsem ho,
je to už pět let. „Město je v plamenech,“
křičel volající. „Jsme ztraceni.“ Luswage
odjela na chatu a založila v ní požár. Pak
zavolala komusi, mně, komusi jinému.
Všichni jsme museli ostatním nechat
zprávu o tom, co děláme. „Nechala
jsem to shořet, Luswage,“ řekla jsem jí.
„Co to tady pořád dělá?“ Prohnula záda
a vyškrábala se z vany, pak podpálila budovu:
„Stála jsem po kolena v popelu. Přísahám.“
„Doprčic,“ řekla a vzhlédla vzhůru k letadlu.
Věděly jsme, že shazuje na zem hořící
zápalky, přestože žádná nepřistála poblíž
nás. To letadlo přece mělo havarovat. „Naše
domy přece měly být v plamenech,“ prohlásila
jsem na konto krize, která ničila naše město.
Pokaždé, když jsem dopsala větu, něco
zmizelo, a po mnoha tisících vět, z nichž
některé jsem nepoužila nebo se mi
znelíbily, jsem začala po oněch zmizelých
věcech pátrat. Rovněž mě napadalo,
že možná nezmizely, ale jen přestaly
být vidět. Zdálo se mi, že psaní má blízko
k neviditelnosti a že svět se to člověku snaží
říct tak často, jak jen to jde, avšak ta
zmizení nakonec měla co do činění spíš
s nepsaním, aspoň podle toho, jak se věci
vybarvovaly mezi mými přáteli a známými
ve městě. Kdo nepíše, ztrácí naději,
jenže to není to samé, jako když věci
přestávají být vidět. Naději ztrácíš i
tehdy, když píšeš, ale to je zase jiný
druh ztráty, protože ve chvíli, kdy něco
dopíšeš, vždycky bude existovat něco,
čeho máš víc, i kdyby to byly jen věty,
které se ti hnusí. Sepisovala jsem věty
o tom, jak muži spí, a moje dřevěné lžíce
mizely v nenávratnu nebo jen přestávaly
být viditelné pouhým okem. Většinu
vět, které jsem sepsala, jsem sepsala
bez pomyšlení na následky, jež zmizení
příslušných předmětů bude mít. Často jsem
se snažila psát o krizi, což je těžké a stojí
tě všechno, co máš, tedy skoro veškerý
jazyk pro ten den. Jednoho dne
jsem přestala s psaním a začala se ptát
po věcech, které zmizely; chtěla jsem
vědět, kam se poděly. Bylo zvláštní,
jak potichu se všechny vypařily. Položila
jsem tu otázku místnosti, v níž byly, a
přemýšlela o celé té věci i o věcech, které
ji nahradily. Vrátí se snad jednoho dne
všechny naráz?