Dagmara Kraus: baladay ’almania

OPORNECHISMUS VE SPOLEČNOSTI
(skica)

Je suis blanc, je suis tout blanc. Je ne sais plus ce que ma
pensée pense. Je ne comprends plus ce qu’elle veut penser,
ce qu’elle pense, si ce qu’elle pense est juste ou non, est bon
ou mauvais ou autre chose, je suis entièrement blanc, je ne
peux plus juger de ma pensée, je pense sans pouvoir savoir,
elle peut penser ce qu’elle veut […]

Christophe Tarkos

(Jsem prázdný, jsem zcela prázdný. Nevím, co si má mysl myslí. Nerozumím už tomu, co si chce myslet, tomu, co si myslí, nevím, zda to, co si myslí, je správné, nebo ne, zda je to dobré, zlé, či ještě jiné, jsem dočista bílý, nemohu už svou mysl posuzovat, myslím, aniž byl věděl, a ona si může myslet, co chce […],“ – překlad Sára Vybíralová)

Kdykoliv se neodbytně naskytne příležitost něco nechat, nechat něco plavat, místo aby se to udělalo, nechá se to tak. Nejez z toho stromu. Opovaž se do toho jít! Do ničeho se nepouštěj a radši spusť rolety. Nech okamžitou příležitost okamžiku, nech to být. K čemu rozruch, proč riskovat? Kdo by ostatně chtěl brát do rukou holou skutečnost? Namísto toho se chápeme možnosti v její neviditelné podobě. Jen ať se nám nezrealizuje! K čemu akceschopnost? Mnohem pěkněji se přece jeví příslib toho, co je teprve před námi, co bychom si mohli vychutnat – jak nedotčeně se skví, co jsme nepošpinili skutečným zásahem: ctíme bod zvratu, nepřekročíme práh, za nímž se možnosti nabízejí nebo spíš podbízejí jako skutečnost, abychom je jen tušili, nechali je být, přenechali je možnému naplnění, v neporušené celistvosti. Raději si představím prapor ve větru, než abych jím mávala nebo se jím dokonce ještě nechala unést. Mávej v duchu, ale nedej se strhnout. Odročení je trumf, ponechání je trumf.

Mistr Eckhart říká: Proto začni sám u sebe a nechej se. Čím víc se lidé budou do něčeho pouštět, tím méně pokoje dojdou. Vydávají se jako ten, kdo nenachází cestu. Čím dále jde, tím ztracenější si připadá. Co má tedy dělat? Měl by nejprve nechat sám sebe, tím nechá všeho.

Všichni oportunisté se hlásí ke kázání „opornechismu“, vyznávají ho – ačkoliv, „znát“ se k něčemu, to ne, takže jenom „vy“, pěkně čistě, bez problematických rodů a způsobů, bez časování, a vlastní štít zůstane neposkvrněný, jako početí, jako prvopočátek. Neboť na počátku byla prázdnota. A zůstala by tam, zacyklená v ničem. Kdybychom místo potentátů měli ponecháty, místo činovníků nečinovníky, aby nemohli nic potento, jak by si vyložila lidová etymologie potlachů. Ale pokud bych přece jen sáhla k rodům a způsobům, zůstal by mi bez činného jen ten trpný, bez „činu“ jen rozkaz „trp“, za jehož pomoci bych pěla chválu na opornechismus případným spojením „trpělivost“, která jistě nebude proti mysli žádným prapotomkům Oblomova či Melvilla, kteří se – věrni svému základu „potom“ – nehodlají provinit činem a před takovou vinou upřednostňují víno, či spíše pivo, v naší kultuře tak pivotní a s opornechismem tak skvěle slučitelné, pokud mu přímo neučí, jak by vyjádřila básnická zkratka. A tím bych nechala svou choulostivou obhaJobu z možnosti, únavy a hromádky všehonechuti ležet před pokleslou srdeční chlopní – ob portus, stanovisko ve větru.

Ach lehký protimluve mezi mnohými ačkolivěky.

Ponechávání a uctívání možností coby ideologie má přirozeně oproti svým chrabrým sourozencům cosi prapomalého, odvěkého. Vždyť ve slově „hypotetický“ stačí prohodit pár hlásek a na koni bude každá teta. A tak jako má blahodárné účinky hipoterapie, léčí hypoterapie nutkavou potřebu znásilňovat možnosti. Rapiemur, u všech všudy! Budeme uchváceni – do apokryfních, uchronických dějin možného, jež jsou vším jiným než dějinami pokrokové společnosti. Nepřistoupíš k činu, budeš trpěliv. E l’auzelet estan mut /qu’us de chantar non s’afranha.