Dagmara Kraus: baladay ’almania

1

miliony uprchlých slov postávají

na hranicích mojí básně

vystály tu už příkop, jsou

jako na trní, na pokraji

 

temná slova, temná a cizí

hledají útočiště, chtějí se tu zabydlet

pod rouškou jašmaku, začádorovaná

proudí sem, aby se tu zakuklila

 

pár jich přišlo přes maďarsko

neškodná hledají novou mekku

budoucnost vymodlenou

pro badíju i núrí, ty z harari

baladay ’almania

 

 

 

2

ale co si má báseň s miliony

uprchlých slov jen počít?

 

mohla by s nimi hrát slovní kopanou

fotbálek si dát,

pohostit je, nabídnout limonádu, špagety s kečupem

nebo se všemi výrazy někam vyrazit

ukázat jim kde co a jak

 

nebo by mohla ty miliony slov prostě mlčet

nemusí křičet v sesypaných sutinách a prachu

střelách a kráterech, acháronach

v slzách se ráchat – víš?

mohla by s nimi žonglovat na odpočívadle

hrát si se slovíčky a na atrakce je vzít

s budoucností za kartářkou jít

ke kýči boa a bižu

 

mohla by je vypálit, přesně mířená

nebo nechat uklouznout a zčeřit vodu

litovat jich a omlouvat se za ně

odbýt si je, oddrmolit v laciných rýmech

 

dát jim v léno dům

s půlměsícem

a nadiktovat nádeníkům

jak s nimi v tisku nakládat

 

nebo pochopit jejich význam

a bez cirátů je smysluplně užívat

prorazit jim cestu do slovníku

beranidlem, ram, ram, ram

hrát s nimi vybíjenou na pódiích

– před a s a za a pro miliony

 

miliony milionů

 

ale v povyku uniká podstata –

podstata povyku

 

 

 

3

odstrčená vyplivnutá

tady jedno leží, docela promodralo

uzlíček, tak na jeden holubí zob

tichounce pláče v břečce

 

kde jsou ta tři slova z orientu

ta obtěžkaná dary –

na co myrhu?

my máme černo-rudo-zlatou

 

slova dvou knih královských

se krčí v příbytku z kontejnerů: mumlaná

ze sáby, ještě strupy ve vláskách

žvatlaná babylonsky

 

 

DÁŠENKA Z ÚHOŘŮ

(bajka o velikášství)

 

připlula dáška za malířem,

aby ji krásně zpodobnil:

midajlon chci, víš, roztomil-

OU mě vytvoř na papíře.

 

bez příkras ale! jenom vlásky

bych chtěla míti úhoří,

jen pár – no prostě bez nadsázky –

ať pro mě všichni zahoří.

 

odveď pohled z rybích kostí,

přidej křivku tu a tam.

nejsem nudle, co se postí,

jen ať tudle boky mám.

 

nezvýrazňuj příliš skřele,

spíš ať se mi nadme hruď.

podívej se na mě vřele,

přejícnější trochu buď.

 

nechci se jen držet při dně,

vrhni na mě lepší světlo,

jako vermeer maluj klidně,

září aby líčko kvetlo.

 

ať mi obraz dodá křídla,

chtěla bych být chvilku k světu,

svrchu bych se porozhlídla,

přihoď sargas na paletu.

 

nechci už být kruhoústá,

přimaluj mi plné rtíky,

nahota je bohapustá,

dej mi řízu, máš mé díky.

 

v klenot proměň šupin lesk –

přec se stříbrozlatě blyštím –

kéž je pohled na mě třesk:

tvář madony na trdlišti.

 

místo ploutví ruce, nohy,

však on se svět nezboří!

dobij paříž, vždyť máš vlohy,

tvůj talent se zúhoří.

 

stvoř mi pomník faraonů

tuleňům chci natřít frak –

ztopoří jim na sto honů,

vytřem řekám, břehům zrak!

 

jen ať se mi všichni koří –

ať jsem kráska nadúhoří

zprávu ťukám do všech moří

že mě stvoříš vskutku Boří…

 

Zadlž, bídná úhožice!

zhžešila si pševelice:

kdo chce jedna báseň býti,

na paměti musí míti

ktelak snadno papíl hoží,

pokud se mu /-././.-../—/–../.-../—/–..ˇ/..´

 

 

OPORNECHISMUS VE SPOLEČNOSTI
(skica)

 

Je suis blanc, je suis tout blanc. Je ne sais plus ce que ma
pensée pense. Je ne comprends plus ce qu’elle veut penser,
ce qu’elle pense, si ce qu’elle pense est juste ou non, est bon
ou mauvais ou autre chose, je suis entièrement blanc, je ne
peux plus juger de ma pensée, je pense sans pouvoir savoir,
elle peut penser ce qu’elle veut […]

Christophe Tarkos

 

(Jsem prázdný, jsem zcela prázdný. Nevím, co si má mysl myslí. Nerozumím už tomu, co si chce myslet, tomu, co si myslí, nevím, zda to, co si myslí, je správné, nebo ne, zda je to dobré, zlé, či ještě jiné, jsem dočista bílý, nemohu už svou mysl posuzovat, myslím, aniž byl věděl, a ona si může myslet, co chce […],“ – překlad Sára Vybíralová)

Kdykoliv se neodbytně naskytne příležitost něco nechat, nechat něco plavat, místo aby se to udělalo, nechá se to tak. Nejez z toho stromu. Opovaž se do toho jít! Do ničeho se nepouštěj a radši spusť rolety. Nech okamžitou příležitost okamžiku, nech to být. K čemu rozruch, proč riskovat? Kdo by ostatně chtěl brát do rukou holou skutečnost? Namísto toho se chápeme možnosti v její neviditelné podobě. Jen ať se nám nezrealizuje! K čemu akceschopnost? Mnohem pěkněji se přece jeví příslib toho, co je teprve před námi, co bychom si mohli vychutnat – jak nedotčeně se skví, co jsme nepošpinili skutečným zásahem: ctíme bod zvratu, nepřekročíme práh, za nímž se možnosti nabízejí nebo spíš podbízejí jako skutečnost, abychom je jen tušili, nechali je být, přenechali je možnému naplnění, v neporušené celistvosti. Raději si představím prapor ve větru, než abych jím mávala nebo se jím dokonce ještě nechala unést. Mávej v duchu, ale nedej se strhnout. Odročení je trumf, ponechání je trumf.

Mistr Eckhart říká: Proto začni sám u sebe a nechej se. Čím víc se lidé budou do něčeho pouštět, tím méně pokoje dojdou. Vydávají se jako ten, kdo nenachází cestu. Čím dále jde, tím ztracenější si připadá. Co má tedy dělat? Měl by nejprve nechat sám sebe, tím nechá všeho.

Všichni oportunisté se hlásí ke kázání „opornechismu“, vyznávají ho – ačkoliv, „znát“ se k něčemu, to ne, takže jenom „vy“, pěkně čistě, bez problematických rodů a způsobů, bez časování, a vlastní štít zůstane neposkvrněný, jako početí, jako prvopočátek. Neboť na počátku byla prázdnota. A zůstala by tam, zacyklená v ničem. Kdybychom místo potentátů měli ponecháty, místo činovníků nečinovníky, aby nemohli nic potento, jak by si vyložila lidová etymologie potlachů. Ale pokud bych přece jen sáhla k rodům a způsobům, zůstal by mi bez činného jen ten trpný, bez „činu“ jen rozkaz „trp“, za jehož pomoci bych pěla chválu na opornechismus případným spojením „trpělivost“, která jistě nebude proti mysli žádným prapotomkům Oblomova či Melvilla, kteří se – věrni svému základu „potom“ – nehodlají provinit činem a před takovou vinou upřednostňují víno, či spíše pivo, v naší kultuře tak pivotní a s opornechismem tak skvěle slučitelné, pokud mu přímo neučí, jak by vyjádřila básnická zkratka. A tím bych nechala svou choulostivou obhaJobu z možnosti, únavy a hromádky všehonechuti ležet před pokleslou srdeční chlopní – ob portus, stanovisko ve větru.

Ach lehký protimluve mezi mnohými ačkolivěky.

Ponechávání a uctívání možností coby ideologie má přirozeně oproti svým chrabrým sourozencům cosi prapomalého, odvěkého. Vždyť ve slově „hypotetický“ stačí prohodit pár hlásek a na koni bude každá teta. A tak jako má blahodárné účinky hipoterapie, léčí hypoterapie nutkavou potřebu znásilňovat možnosti. Rapiemur, u všech všudy! Budeme uchváceni – do apokryfních, uchronických dějin možného, jež jsou vším jiným než dějinami pokrokové společnosti. Nepřistoupíš k činu, budeš trpěliv. E l’auzelet estan mut /qu’us de chantar non s’afranha.