Lukáš Prokop: Částice nezvratné strukturální aberace

„Texty digitálního vizuálního umělce Lukáše Prokopa (neplést s Lukášem Prokopem literárním teoretikem) si mě získaly především tím, že jsem si s nimi zprvu vůbec nevěděl rady – což považuji za pozitivní. Když jsem četl Whispers Divulging (česky zřejmě »Šeptáním prozrazovat«, vyšlo v Bublině 08/20 s tématem Fuck My Dedication) měl jsem dojem, že si text i jeho explikaci musím několikrát zopakovat, strávit, že musím potlačit něco konvenčně lidského v sobě, abych měl šanci se textu přiblížit a se čtením jít dál.

Částice nezvratné strukturální aberace jsou textovým dílem, které rozvíjí představivost problematizující přítomnost člověka ve světě. Tím, co textem hýbe, je cosi ne-antropogenního, imaginace, která se v šifře různých struktur a popisů pohybů a povrchů blíží tomu, jak by něco organického popsal stroj – jako bychom četli transkripci strojového vidění dějů buněčné tkáně. Prokopova témata mají kořen ve vizuálním vjemu – jsou to často částice, krystaly, molekuly, šumy a jejich systematicky popsané genealogie. Drť textur, a různých materiálů a gravitací, které si umí představit (které vtělí), možná jen ten, kdo umí zacházet s 3D softwarem, kdo někdy zkoušel aplikovat libovolnou texturu z celosvětové knihovny na libovolný tvar a zkoušel mu určit vlastnost z katalogu vlastností. Kdo se někdy v tomto menu pohyboval tak, až si k tomu vycvičil muscle memory. Tedy to, co můžeme pojmenovat strojovým viděním, viděním stroje, lze dost dobře číst i obráceně – můžeme číst proces toho, jak se člověk snaží něco vysvětlit stroji, nebo jak něčemu strojovému či automatizovanému být. Text je introspektivní z pohledu struktury samotné, čteme děj psaný částicí, a zároveň ne – text je cvičením pastí perspektiv a zrcadlovým bludištěm sémantických rolí.

Když čtu: »Kdysi životu nezbytné částice se nyní zdají být zdegenerované a tlející.«, jako bych četl lament nad tkání, která nám ve světě nasyceném technologií působí už vlastně jen komplikace. Prokop apropriuje prvky science fiction literatury, tvůrčím způsobem také využívá aparát tvorby imaginárních světů. Avšak to, co se ve sci-fi a příbuzných žánrech ustálilo jako příběhy nových planet či ostrovů, je v případě Prokopa spíše »novou geometrií těla«, jde o jakési nenarativní internalizované procesy buněk, které vznikají, či zanikají a jejichž makro podoba je dosud neznámá. Prokop ve svých dílech reaguje na naše současné, citlivé snímání reality na ose člověk–technologie, v němž možnosti představivosti už brzdí jen naše těla. Uvedená podoba díla je inspirována gamebookovou logikou, jakousi mapou s tajemnou navigací – pohybujte se klikáním na fialové ikony,“ píše k výběru Luboš Svoboda.