DUBÁ
Dokumenty starého střihu, ty o divech přírody, o divoších či divokém západě, provází hlas vypravěče. Nad městem Dubá se nese dabing: du bist hässlich…
Dauba, liduprázdné náměstí. Vytáhnu kameru a jdu hledat lidské zdroje k obsluze velkoskladu vzdáleného 60 km vzdušnou čarou. Vývěska filmového klubu uvádí Krajinu ve stínu, film natočený na motivy skutečných událostí o dobrovolném odsunu Čechů do přilehlých lesů. Není divu, že v budově kina promítají asijské bojové filmy, jako je Red Force. Na okraji sídliště Na Výsluní mi učaruje haiku:
večerka za úsvitu,
sanita houká (nejbližší nemocnice je vzdálená vzdušnou čarou),
jitřenka za soumraku.
Na hřbitově úhledně rozděleném na dvě sekce, tu v českém a tu v původním znění, jsem nedopatřením shlédl nepřístupný film. Na konci uličky mezi hroby podléhajícími gradaci končí výjev vykonání velké potřeby. Život je dar doplněný překladem ve znakové řeči. „Ruhe in dobrý den,“ odpovídám na pozdrav, ale to už zvuková stopa jeví známky poškození.
Ve Sluneční ulici se vypařily barvy, respektive je nahradil okr. K autu doklopýtám s černým páskem přes oči. Vývěska karate klubu Beringin oznamuje, že původními obyvateli Dubé byly lovkyně perel a že jejich ratolesti osídlily blízké sklady žaludů, šišek a starého chleba.
Skončil jsem opět u sebe. Nic jsem neviděl, neslyšel, nic nepochopil. Du-forma zůstala nevyužita.
CK Městys (21)
HOŠTKA
Každý městys, ten s parametry vsi i o velikosti okresu, si zaslouží literární rezidenci. Bytový fond vykazuje slušnou diverzitu, Malou třídu lemují dřevěné výklady, za každým rohem někdo zahynul, v živých plotech planou oči černých pum. To vše se odehraje na půdorysu jediného dne, během jedné nedělní služební cesty. Pokud na daném území neplatí zákaz podomního prodeje…
Pozdní odpoledne, ranče tiše usínaj, realitní makléř jede dál, znaven po celodenním mapování nové destinace do katalogu CK Městys. Unavené oči mhouří do slunce, které se kloní k západu, ale nechce se nechat vyhodit ze sedla. V nádrži zbývá poslední hlt petroleje. Náhle se jako černá skvrna v zorném poli rozlije Hoštka.
Průjezdná města nedefinuje náměstí, židovská radnice ani autobusák, ale motorest u silnice druhé třídy. Návštěvník (vždy nahodilý) není turista ani cestující, ale nedobrovolná hosteska při událostech přesahujících meze lidského chápání. Nelze je popsat – ony události ani ona města a jejich obyvatele – bez použití vyčpělých schémat a klišé. Rudé tváře lze nejpřesněji popsat přes hledí svářečské kukly. Kulisová okna sálají do neosvětlených ulic a lítací dveře vyplivují nevidomé řidiče, pionýry temnoty.
…některá města nepochopíte tak, že v nich prožijete zbytek života, ale jen tak, že se potichu zdejchnete! (Jestli vás ovšem městská policie nechá.)
CK Městys (22)
HLINSKO
O zahálce a tryskání povrchů. Dlouho jsem si myslel, že to, že se na mě lepí podivíni, souvisí s nějakým mým zvláštním vnitřním fluidem…
Teprve v Hlinsku jsem pochopil, že když člověk začne obrážet místa, co nejsou na mapě, pak otázka „Co to tam děláte? Tohle je soukromý pozemek!“ začne být zcela logická. Ale co se jeví jako ustrašenost, nevraživost nebo zabedněnost, jednou zastírá hluboký zájem, jindy volání o pomoc.
Pavlačové domy i s jejich nájemníky mizí v zemi. Jeden takový v Hlinsku je. Ohromný jak šlechtické sídlo, tři křídla partají, společný trakt a betonová hvězdice, kdysi kašna, snad záhon. Chromý, děravý na dotek, při letmém pohledu padá omítka, zvenku se zdá opuštěný. Ale na pavlačích, v uctivých rozestupech, vznášejí se tři prádelní sušáky, nad nimi vlají háčkované andulky.
„Už jsme tady zbyly jenom tři starý ženský. Majitel je v Norsku, zastupuje ho nějakej profesor fyziky… Jo, choděj noví a ptají se, ale vždycky se ukáže, že za měsíc nechtěj nic platit. Tak skončej na dlažbě, no a potom se nedivte.“
„A nebojíte se tu v noci?“
„My se zamykáme, i když ty vchodový dveře jsou tak zpuchřelý, že když se o ně trochu opřete, vylomí se, cvak, a jste ve sklepě. Nechcete vajíčka?“
Nitro se vyjadřuje tryskáním asfaltu, betonu, hlíny, líné Chrudimky, zámkové dlažby a zelených pěšin. Hlinsko se pomalu přeskupuje, jeho milí nájemníci se stahují pod zem, zakuklení ve svých kryokomorách.
CK Městys (39)
BLATNÁ
Maloměšťáctví by jako kriticky ohrožená životní forma zasloužilo etnografickou ochranu…
Ještě donedávna si mohlo zakládat na své povznesenosti nad strasti venkova – na objevu hygieny. Po ulici dlážděné kalužemi a galanterním zbožím klapaly kramfleky, setřásaly slámu, co vyčuhovala ze žebřiňáků, které přivážely na trh kymácivé bosé nohy s blánami mezi prsty.
Dnes už se z venkova neutíká na okres, ale přímou čarou do matky měst. V tomto hnutí velkých mas se rozpouští i tzv. měšťácké ctnosti a malé neřesti. A tak na okrajích metropolí v stísněných panelákových docích s rohovými lavicemi vídáme vyšívané DIY s tantrickými douškami pro řádné hospodyně.
V botnících na chodbách čteme tituly jako Amerika, Bjukitchen, Cabin Porn, Jíst a zemřít, Karel Bovary, venkovský lékař, Milk and Honey či Velký sen o malém dortíku.
Nejsilnější zážitek z Blatné? Definitivně hejno kačen hledajících útočiště pod kapotou staré, vykuchané fordky K. trůnící na břehu rybníka Přední Topič.
Což maloměstský étos nijak neospravedlňuje. Naopak obnažuje otázku, zda je v dnešní době vůbec udržitelný. Čím přispívá do řetězců cirkulární ekonomiky? Naturáliemi, poleny, končetinami?
Jak se ukázalo při stavbě čínské zdi, provinční existenci nezakládá přenesení působnosti, ale otevírací doba restaurace přestrojené za železářství, ve které lze kynutý knedlík pojmout kleštěmi.
Kritická infrastruktura vývoje nových technologií a slastných pocitů.
CK Městys (54)
ÚPICE
Když vám – malému dítěti – za pokročilé noci přivedou do pokoje spolunocležníka, začne vaše proměna v někoho s nevyslovitelným jménem (jako Eddy Bellegueule)…
Když se tma rozplyne, po vetřelci zbude splasklá matrace, na nočním stolku Starý zákon a na dně otcovy šatní skříně falešný černý plnovous a líčidla.
Přihodí se, že po mnoha a mnoha letech ho podvědomě potkáte ve fabrice Lumen: „Vy jste takový mladý člověk, přijďte mezi nás!“ – Překvapené samo sebou zazní zaklínadlo, které se tenkrát, když opilecké výpary tkaly pohádku, zarylo do dětské mluvnice:
spisovatel (čti buzerant)!
„Za devatero horami a jednou Úpou je město obležené zákonem džungle. Tam svítí jedině mléčné zuby a děti v neprůstřelných vestách. Jednou se z lesa vykutálí opice, vtrhnou na náměstí, přepadnou pana poštmistra, vyrabujou textil a výlohu místní knihovny. Nakonec zmizí jako knihomolové, za každým rohem jeden. Když tě zmerčí, protože ještě nespíš, unesou tě a hodí do výtahový šachty, kde budeš úpět na úplněk, dokud nezběláš jako žvejkačka. A teď spi, nebo aspoň dělej, že spíš,“ zašeptal pěstoun do tmy, „maskuj se…“
Vaše dětství stejně (po delší nemoci) zesne v Podměstí, na zápraží policejní stanice v domě dr. Čapka.
CK Městys (59)
VELVARY
Po Kralupech dlouhý rovný úsek podél kolejí, které brázdí motorák řady 810, který znáte z dětství. Spojení asfaltu, železa a žní evokuje znělku seriálu Skippy…
Silnice II/240: moje první samostatná jízda, jako když se pálí guma, černobílý film. Pražská brána mě vrhá na rynek, který se skokově rozrůstá. Čistě teoreticky zanedlouho pohltí i Kaučuk Kralupy.
Teď ale s dětmi dřepíme v tůňkách u malovarského rybníka. Přivála nás sem bouře, která se po několik dní zdržuje nad Prahou. Voda je mělká, nezdravě zelená a možná teplejší než čerstvý asfalt.
Plácáme se tu sami, dokud nepřijede otec se synem, který se při vcházení do vody mohutně vymočí. Nic se neděje. Ten člověk je mi sympatický: vypadá jako identické dvojče otce jednoho z mých kamarádů z dětství, kterého zasáhl proud.
Pak do vody skočí dva kluci, jeden z nich (Aboridžinec) mě kdysi přepadl a obral o pět korun. Teď volá na mého syna, že ještě krok a přijde schod a za ním hloubka. Všechno vidím dvojmo: každým okem jednou.
CK Městys (63)
