Sešit I. Esejistické výhonky
Nemožnost psaní o přírodní lyrice
Namísto psaní textu o přírodní lyrice piš o tom, proč takový text nelze napsat a jaké jsou konkrétní projevy této nemožnosti.
Samotné tvoje psaní se tak stane překonáváním, kterým se připodobňuješ vytrvalému růstu a obnově rostlin, hornin i hmyzu. Nezapomeň však, že se nejedná o tebe, ale o podmínky, které umožňují tobě a všem dalším bytostem žít. Jejich udržení a obnova je hlavním úkolem tvého psaní.
Svůj odklad neskrývej, ani se za něj nestyď, je jen jinou podobou vyhýbavosti a liknavosti, s níž přistupuje česká vláda k přechodu na tzv. bezemisní ekonomiku a tvrdošíjně se tváří, jako by příroda a lyrika byly dvě odlišné věci.
***
Za současného stavu je nemožné psát o přírodní lyrice jako žánru, formě či strategii. Příroda už není pouhou kulisou, prostředím či vnějškem lidských životů. Ukazuje se, že příroda prostupuje a formuje každé lidské jednání, dílo i mlčení, a že tomu tak vždy bylo.
*
V ekologii jde o skoncování s představou izolovanosti a nespojitosti světa ve prospěch života vzájemně propojeného a zranitelného. Ekologie je poznáváním vztahů mezi organismy a jejich životním prostředím, etymologicky souvisí se slovem oikos, což znamená dům. V tomto smyslu by tedy byla poznáním životního prostředí jakožto domova, tedy nikoli pouhého úkrytu, ani zdroje či nečinného pozadí. Lyrika v současném kontextu může učinit z přírody domov.
Ekologie není domestikace. Člověk není jediný, kdo bydlí a píše poezii.
Jak zabránit tomu, aby se zabydlování stalo kolonizací? Je třeba přepsat zdánlivé protiklady domácího a cizího na souvztažnost domova pro druhé(ho) a domova od druhé(ho), jinými slovy: namísto „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“ psát: svoboda je nedělitelná a není jen pro někoho – kde končí svoboda jednoho, končí i svoboda druhého.
*
Je třeba psát o ekologické krizi, která je nejpodstatnějším problémem dneška. Pracuj tak, aby i ostatní bezprostředně pociťované problémy byly vnímány vzhledem k ekologii.
Ekologie je poznávání domova. Přírodní lyrika je v tomto smyslu proces rozpomínání a znovu obývání živoucího světa. Označení přírodní by se tedy časem mělo stát zbytečným. Je třeba nahradit protiklady vztahy, využívání péčí, výlučnost spojenectvím a vlastnictví sdílením. Je třeba skoncovat s přírodní lyrikou otevřením všech hranic, které rozdělují přírodu a poezii.
*
Není možné se vracet k osobám a dílům jako k ukazatelům, vzorům či pomníkům přírodní lyriky. Lze se však od nich učit postupy a strategie přežití v čase stálých proměn, nebo se jen nechat prostoupit houževnatostí, která dovolila jejich psaní k nám proniknout.
Je třeba začít psát o poezii bouří, poetice zemětřesení, lyrických požárech a verších přílivových vln.
*
Není možné psát slovníkové heslo o přírodní lyrice, není možné psát kritickou esej o přírodní lyrice, není možné psát dokonce ani úvahu o přírodní lyrice, ani recenze na sborníky přírodní lyriky, ani učební texty o přírodní lyrice, není možné psát ani úvody, závěry, poznámky či komentáře k textům přírodní lyriky, protože je třeba psát proti hranici, která by měla znamenat výlučnost a odlišnost takové lyriky.
Protože je nemožné psát texty o přírodní lyrice, zapisuji jako plevel slova, která mi klíčí v mysli, v zemi těchto dní. Usiluji pouze o soudržné zasíťování kořenů a organickou spjatost listů, těchto fragmentů a variací.
Problém s přírodní lyrikou je analogický otázce životního prostředí. Je všudypřítomné, ale ne každý ho bere na vědomí. Je to však jiná otázka, než krize životního prostředí, protože je možné přijmout představu krize a nevidět samo životní prostředí. Je ale možné pečovat o prostředí a nevnímat jeho kritický stav?
*
Na jiném místě by bylo třeba pojednat nemožnost psát o přírodní epice a dramatu, případně poetice.
Čemu naslouchat, když ne textům o přírodní lyrice? Mimo-lidskému, více-než-lidskému.
Otevřený heslář environmentálního čtení
Namátkou si vyber několik sbírek, časopisů, digitálních platforem či jiných území, kde se lze setkat s poezií. Soustřeď se na to, jak je ve vybraných dílech, či jiných úkazech pojmenováno a konceptualizováno prostředí či příroda v nejširším slova smyslu s důrazem na pociťovanou jinakost a transcendenci lidského.
Neobávej se, že tvůj výběr nebude relevantní – nepíšeš vědeckou studii (ta se příliš zabývá svými vlastními pravidly a bere se příliš vážně na to, aby mohla k tvému předmětu něco podstatnějšího říct), ani soukromou zprávu (musíš ve svém psaní myslet nejen na druhého člověka, ale i na prostředí, které vás obklopuje a formuje – ono je tvým pravým zájmem, aniž by se však mohlo stát tvým předmětem).
To, o čem chceš psát, prostupuje každé slovo, se kterým se setkáš. Závisí však na schopnostech tvých a těch, s nimiž jsi ve spojení. To, o čem chceš psát, závisí na tom, zda dokážeš vidět i tam, kde je nutné šilhat.
Přečti každou sbírku či jinou textovou kompozici od začátku do konce, poté se k nim vracej namátkou. Vypisuj si cokoli, co uznáš za vhodné. Pak sbírky či prohlížeč zavři a napiš komentář podle toho, co ti utkvělo v paměti nebo jsi si vypsal.
Neobávej se zkratkovitosti, výběru, ani neúplnosti. Vždy se však zaměřuj na to, co ti pomáhá nacházet nové vztahy a vazby s více-než-lidským světem (o lidské vztahy ti půjde jen do té míry, do jaké si je můžeš představit jako vztahy mezi kameny, rostlinami, hmyzem nebo mrtvými, které jsi osobně neznal).
Nejde o to vyčerpat dané téma, ale zamilovat se do prostředí, z něhož vyvstává.
Na základě četby a zápisků vytvoř textové úseky imitující slovníkové heslo nebo jeho část, na kterou by bylo možné později navázat.
***
Poezie a příroda
Jak se vztáhnout ke skutečnosti, která přesahuje to, co je pro nás známé a domácí, ale přesto je podstatně naším prostředí, oním světem, v němž žijeme? Koncept přírody, který by se pro pojmenování této skutečnosti nabízel, je pro své kulturně-historické zatížení nepoužitelný. Věta „člověk je součástí přírody“ zní přijatelně, ale do důsledku se s ní většinou nepočítá. Neochotné přijímání klimatických opatření, které nelze nazvat jinak než bojkotem či zradou, je toho smutným důkazem. Ještě horší by to pak bylo s větou „člověk žije v přírodě“. Zažitá opozice přírody a kultury, jejímž prostřednictvím si lidé zvykli vztahovat se sami k sobě, často znemožňuje smysluplné pochopení místa člověka ve světě.
Příroda je nedostupná, svéhlavá, odtažitá, nevyzpytatelná, k člověku lhostejná a dokonce smrtící. Snaha lidí jednat na základě takové konceptualizace přírody se obrací proti nim samým a jejich bližním bytostem, které hromadně vymírají.
Básně jsou místem a procesem hledání odlišného vztahu k přírodě a přetváření sebe sama prostřednictvím nalezení nových vztahů k více-než-lidskému.
Milada Součková
Básně Milady Součkové připomínají rokokové tapisérie, složité rostlinné ornamenty a mozaiky z chutí, ozvuků a příbuzností hlásek přírodovědného názvosloví. Její básně připomínají udržované záhony, parky, zámecké zahrady či květinové motivy na freskách a štucích.
Slovo příroda se v básních Milady Součkové téměř nevyskytuje. Za to u ní najdeme nesčetné množství přírodnin. Především rostliny jsou organickou součást množství jejích básní. – Součková vystudovala přírodovědu na UK, kde získala doktorský titul s prací Duševní život rostlin.
Rostliny se u ní vyskytují jako skutečnosti hmotného světa, skrze své smyslové kvality, jejichž výrazným odstínem či prodloužením je barvité názvosloví, ale také jejich symbolicko-kulturní významy. Vystupují jako dekorace i vzor umění, jako ideál harmonie.
Jiřina Hauková
Jiřina Hauková je analytická básnířka, ale také básnířka lítosti a bolesti. Je popisná a méně obrazná, střízlivá, prostá a zároveň nejpřímější v pojmenování ekologické katastrofy. Dokáže být zřetelná v pojmenování svého postoje k ní a života v jejím stínu.
„Prošla jsem tolika bolestmi a trápením,
ale vůle žít mnou prorostla.“
Příroda je v Haukové básních všudypřítomná a důležitá, ale většinou zůstává němým prostředím, tichým svědkem lidského zániku a umírání. Výrazně, téměř didakticky, ekologické verše, které však lze v kontextu Haukové tvorby číst jako výraz zoufalství a sklon k litaničnosti, čteme už ve sbírce Světlo v září datované 1978–1984:
„V tomto světě, který si pustošíme,
ztrácíme smysl života
a naše bytí se nemůže naplnit,
vraťme se k čistotě,
k rostlinám a živočichům, k zemi, která pro nás
každý rok rozkvétá a plodí.“
Ani v její poslední sbírce Večerní prška z roku 2002 ji bolestné apokalyptické tóny neopouští.
„Pijáky inkoust už nesají
máme počítače a internet, které
nám za chvíli zničí svět.“
Obrazy zániku civilizace však skrze přírodu dospívají možná smířlivějších, nelítostnějších a méně lidsko-středných vyznění:
„Tato civilizace skončí.
A slepice začnou dojit
a houby porostou jako lidé.“
Klára Goldstein
V závěru sbírky Milíře (2016, název by mohl být odvozen od zařízení od starověku používaného k výrobě dřevěného uhlí) popisuje jemným tkaním zámlk, náznaků a tichých imperativů Klára Goldstein jistý druh přechodu. Na první pohled se jedná o vykročení z hranic venkovského života. Brzy je však zřejmé, že opustit je třeba spíš urbanizovaný venkov s jeho pragmatickým individualismem, dusivou nečinností a idealizací přírody.
„Nepozvednou ze země churavé
ale vědí vše o správné vlhkosti půdy
pro pěstování rajčat
Dospěli jsme k určitému zlomu
není už možné psát o zlatém obilí
třpytu vody, prašném klidu vesnic
Klid byl odloupán po vrstvách“
Už při prvním čtením jsem měl neodbytný pocit, že čtu o přerodu do otevřeného světa, v němž není možné psát o přírodě (ani o čemkoliv jiném) bez vědomí krize.
Marie Iljašenko
Sv. Outdoor ze stejnojmenné sbírky Marie Iljašenko z roku 2019 soustředí množství významů a nelze mu upřít jistý emancipační potenciál spřízněný s feminismem či ekologií. V základu však jde o dvojsečný výraz stavu současného „vnějšku“, tedy konstrukce světa přesahujícího úzký rádius každodennosti.
„Sv. Outdoor byl u toho, ale nijak nezakročil
protože není patronem matek a otců
protože ho ani jeden z nich nepožádal o radu
a on beztak radí vždycky všem stejně“
Kritický osten ústřední metafory sbírky lze vnímat politicky (uprchlická krize), feministicky (klišé dobyvačného muže a usedlé ženy) i ekologicky (evropská koloniální mentalita devastující přírodu), ale vždy skrze ironii, přehánění, matení, mnohoznačnost a svébytný vztah k tradici, vlastní básnickému psaní Iljašenko.
„je patron Odyssea ale ne Kirké nebo Penelopy
je patron majitelů plachetnic a těch kdo mají kapitánskou zkoušku
ale ne těch kdo zvracejí v podpalubí
Není ani patron těch kdo se naloďují na čluny
aby se plavili do lepších zemí
kde se jejich děti možná někým stanou“
(Sv. Outdoor je patron jižních moří)
Tyto postupy však možná poněkud brání vykročit z těsných hranic globálně kapitalistické mentality. Iljašenko je provokativní, přesná v kritických popisech a jemném usouvztažňování a v důležitých momentech osvobozující, záměrně se však vyhýbá pojmenování více-než-lidského světa.
Jonáš Zbořil
Jonáš Zbořil neusiluje pojmenovat vnějšek, ale spíš ztrátu jeho rozlišitelnosti. Jeho sbírka Nová divočina (2020) je místy až programním výrazem pocitu antropocénu, v němž je vše poznamenáno lidskou činností a zároveň se ztrácí hranice dříve odlišující mezi-lidské od mimo-lidského.
„kolem není příroda
křoví houštiny úkoly
věci za postelí lidstva“ (kosti lamp)
Bytosti světa se v tomto novém rámci zároveň stávají svébytnými a jednajícími, schopnými bezprostředněji interagovat s člověkem.
„někde u podchodu se chvěje křoví
jednou ho nová divočina ztrestá
že bylo kolaborant“ (křoví)
Přetěžování figury antropomorfismu spolu s osobitým humorem a smyslem pro komiksovou zkratku vytváří dojem barevného světa bytostí, které člověk násilně přiblížil svému okrsku. Moment cizosti či jinakosti je zatlačen do pozadí, přesto zůstává přítomným.
„země žije vnitřní život
je plný dunění“ (kola superdeep borehole)
Novou divočinu lze číst jako pokus o pojmenování postavení přírody v lidmi domestikovaném světě a zároveň jako výraz vůle uchovat jí svébytnost obsaženou v označení divočina, jež prošlo odlišným vývojem než slovo příroda.
Magdalena Šipka
V básni „Obraz“ Magdaleny Šipky ze sbírky Město hráze (2019) vystupuje příroda v napětí mezi pocity zprostředkovanosti a bezprostřednosti. Centralizace prostředkování lidskými kulturními technikami (obraz) ústí v periferní zpřítomnění okolního světa. Láska k druhé(mu) se šíří jako světlo do živoucího světa. Není to však právě příroda, prostředkovaná v aktu sdílení, která podněcuje proměněnou (jakoby omylem) lásku a umožňuje nový náhled na svět? Člověk je člověku přírodou.
„Posílám ti obraz přírody
Dotek větví, propletené výhonky
Prosvítá jím usychání chvěje se
Jsi také ztracený uprostřed lesa
V cizí krajině snažíme se tvářit
Že neumřeme v tu chvíli kdy
Se hladíme na trávě pod střechou z listů
Chceme to stejně není kam spěchat
Chytáme se za ruku mluvíme o propojení
Lehký úsměv jako by nešlo o propast
Pátek přináší déšť zastavil ticho
Jako omylem miluješ vše kolem“
Hledání básně z druhé strany antropomorfizace
Odvaž se psát o své lásce k přírodě. Jak víš, kulturní rámování ji odlišuje od lásky k lidem a je těžké ji prostředky, které máš k dispozici, vyjádřit. Přesto se o to pokus a inspiraci záměrně hledej pouze ve sbírkách poezie, které ti přijdou pod ruku.
Napiš o tom krátký text, ve kterém popíšeš strategie, které si lze ve vztahu k více-než-lidské přírodě při četbě poezie osvojit. Neboj se osobního tónu a roztěkanosti ve výběru i četbě básní.
***
Antropocentrismus je jiné jméno slepoty, kvůli níž trpí a hyne obrovské množství bytostí. Je nicméně problémem především člověka. Antropomorfismus s tím souvisí, ale není to totéž. Když píše Friedrich Nietzsche ve spisku O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním o komárovi, který se domnívá, že je středem světa, kritizuje tím antropocentrismus pomocí antropomorfismu.
„Kdybychom se však mohli dorozumět s komárem, zjistili bychom, že i on se vzduchem vznáší s tímto patosem a cítí se jako létající střed tohoto světa.“ (Překlad Věra Koubová.)
*
Představovat si jiné tvory jako lidi může být ale přece jen dobrým způsobem, jak se s nimi dorozumět nebo se jim alespoň přiblížit: pokud jsme si zároveň vědomi, že jiné bytosti nejsou lidmi a vztah s nimi navazujeme až v momentě, kdy se staneme citlivými pro tento přesah.
V proslulé básni „Věci“ nazývá Jiří Wolker předměty ve svém pokoji svými soudruhy, aby se mezi nimi mohl cítit jako doma. Předměty však zůstávají k chlapci mlčenlivé. Wolker totiž zůstává v hranicích polidšťování předmětů, aniž by zároveň přijal jejich jinakost.
Mlčenlivost má zcela odlišný smysl v básních Věry Linhartové. Její texty překvapivě ostře ukazují některé aspekty environmentální poezie, aniž by bylo možné je spojovat s přímou angažovaností. Vyznačují se naopak odmlčením, odstupem, soustředěním, které se ukazují jako klíčové strategie citlivosti vůči jinakosti.
V jistém ohledu je touto jinakostí u Linhartové jazyk, řeč, slovo. Promluva je sice lidská, ale člověk v ní nalézá přesah individuálního vědomí. V tomto smyslu může jazyk sloužit jako ozvučnice skutečné jinakosti. Trpělivé naslouchání prostoru řeči a jejím zámlkám.
Stopa, jíž se jinakost ohlašuje, je nicméně opět antropologická (ve významu slov člověk a řeč). V komentáři k básnické sbírce Dům pro mé lásky, kde detailně mapuje své psaní, mluví Linhartová o prvcích přírodního mýtu, který se soustavě vyjevuje v jejích básních, třebaže ona sama si udržuje od přírody „zdvořilý odstup“. Vedle nejrůznějších bytostí a květin se ve svém komentáři věnuje také různým podobám živlů a jejich strukturních analogií.
Zajímavý je v tomto ohledu nález analogie mezi vzduchem a řečí, jež zřetelně ozřejmuje Linhartové transcendentní chápání slova. Autorka přitom naráží také na etymologickou podobnost slov dech, vzduch a duch. Tyto spojitosti mají podle Davida Abrama klíčový význam v myšlení animistických kultur, u nichž hledají současní ekologové právem poučení k obnově vztahu člověka k přírodnímu světu (rozhovor přinesl v překladu Kryštofa Herolda časopis Plav 3/2021).
„Vzduch je nejmagičtější živel, protože víme, že nemůžeme jednat, nemůžeme mluvit, ba dokonce ani přemýšlet, aniž nasáváme tuhle neviditelnou látku. A tak je vzduch v hluboce orálních kulturách tajemstvím všech tajemství. […] Chováme se ke vzduchu jako ke smetišti, které je hezky po ruce, jako ke stoce, kam můžeme vylévat průmyslový odpad. Změna klimatu je zkrátka důsledkem toho, že jsme zapomněli na posvátnost tohoto mystéria, které nás obklopuje.“
*
Antropomorfismus tak může být také jiným jménem vzájemné prostupnosti bytostí. Jestliže konstelace kamenů může v něčem připomenout člověka a lze se k ní skrze antropomorfní gesta vztáhnout, je také člověk v něčem podobný hornině. Lidské kosti, jak s odkazem na Manuela De Landa píše Jane Benett v eseji Síla věcí, jsou stopou prastarých procesů a člověk je v jistém ohledu chodícím minerálem. Každá metafora (či jinak řečeno: imaginativní jednání) je vzájemná. Přirovnávající se stává přirovnávaným a naopak.
Člověk se stává zvířetem a zvíře člověkem, lépe řečeno: metafora odkrývá rovinu skutečnosti, která je v běžném mezi-lidském styku upozaděna a otevírá tak člověka více-než-lidskému světu, v němž žije. V Kyborgském manifestu z roku 1985 píše Donna Haraway, že ve 20. století byly prolomeny hranice mezi člověkem a zvířetem, přírodou a kulturou a fyzickým a nefyzickým; naznačuje zároveň, že k tomuto komplexnějšímu pochopení skutečnosti došlo pod hrozivým tlakem vzrůstajících nerovností, technologického pokroku a válečných genocid.
O porozumění jemným vztahům mezi člověkem a dalšími bytostmi usiluje ve svém psaní francouzský básník Guillevic. Zásadně nepoužívá přirovnání. Jeho strategií je vtělení na základě společného základu všeho živého v hmotě (Guillevic se prohlašoval za materialistu a básníka hmoty).
V Guillevicových básních promlouvají rostliny, zvířata, ale zvláštním nelokalizovatelným hlasem také samotná příroda – příroda v dílčích projevech, stopách a dějích. Jeho básně pomáhají v rozvíjení citlivosti k přírodním vztahům a konstelacím v napětí vůči perspektivě člověka.
„Nemám žádný vlastní tvar,
když však scházím rostlinám,
vertikála se hroutí.
Mé rozměry
jsou těmi, které má planeta
a to, co ji obklopuje.“
(Průrvy, 1981)
*
Ve svých pozdějších, žánrově naprosto svébytných pracech se Linhartová limitně blíží překročení této perspektivy. Pozoruje vápenec, snaží se do jazyka přeložit nejjemnější záchvěvy a zákonitosti více-než-lidských procesů, a především soustavně pracuje na sebeztišení, nezasahování a decentralizaci já ve prospěch (obnovy svého místa v prostoru) živoucího světa.
Tento přístup zůstává cennou směrnicí a stopou, klíčovou především ve své limitnosti. Jejím překročením bychom se totiž ve prospěch lásky (pravděpodobně) připravili i o médium její ozdravné působnosti.
„Mlha pokleslá ztad až k vrcholům strmých hor
lezavý déšť a svištění do údolí
Ční jenom kamení
Encián ztrácí pýr a odlétá
níž po stráních aniž se zakořenil“
(Dům pro mé lásky, 1965)