Sešit II. Manipulativní texty
Příručka péče o plevel
Zapisuj fragmenty myšlenek, výpisky z četby, pozorování, poznámky k možným ucelenějším pracem a různé variace. Rozděl texty na různě dlouhé celky a očísluj je.
Prostřednictvím analogií, které ti přijdou na mysl, vytvoř schéma náhodné kompozice pomocí následujících kritérií: počet dní strávených psaním, počet textů, počet kostek či jiných generátorů náhody (koeficientů), počet oddílů ve vzniklé kompozici, pořadí textů v ní a také počet vyřazených textů.
Výsledný text přepiš a opatři komentářem, v němž popíšeš svou metodu, jako by šlo o návod či rady k péči o plevel.
***
zkuste očíslovat jednotlivé listy
na rostlině ve vašem okolí
a pak je chtít číst od prvního
do posledního – ztroskotáte
a v tom bude možná vaše výhoda,
neboť se přiblížíte chápání literatury
jako zkušenosti umírání,
které překonává zas zas
psaní: láska plevele
*
Plevel je vysoce životaschopná síť organismů, které dovedou za pomocí složité kooperace s prostředím spustit či obnovit živoucí proces růstu.
Jak pečovat o plevel? V první řadě je třeba vyplít urážky a nenávist, které do sítí jeho jména vpletla dřívější touha katalogizovat a přizpůsobit svět pouze-lidským měřítkům. Podobných nápadů se však lze jen obtížně zbavovat. Je ovšem dobré je pro sebe znovu nechat vzklíčit a rozpoznat v nich sveřepou houževnatost a poddajnost. Myšlenky na kultivaci, růst a efektivitu jsou přesným obrazem plevele. Nelze se jich zbavit, ale je třeba o ně pečovat. Jejich podoba ovlivní jak plevel, tak pečující.
V péči o plevel je třeba dbát na to, abychom o něj nezačali skutečně pečovat. Tím bychom se jej sice pokusili přizpůsobit vlastním měřítkům a zbavit ho jeho divokosti, ale patrně bychom přišli o plevel samotný. Způsoby plevele je naopak třeba bránit a nechat je, ať se svobodně rozvíjí. Naše péče o plevel by proto měla být péčí o prostředí a podmínky, v nichž žije a jimiž pečuje i o nás, pro které je plevel věcí k zahubení.
*
Za plevel považuji jednotlivé zápisy svého rezidenčního deníku a další zápisy, které vznikaly během rezidence a nestaly se součástí žádného ze samostatných textů. Ze zápisů nebudu žádný ubírat (jako by šlo o analogii k myšlence, že přežijí jen některé plevely), ale z každého zápisu převezmu pouze jednu větu (od velkého písmene k tečce), jako by šlo o myšlenku: Přežijí všechny plevely, pokud něco obětují a vyrovnají se s ostatními.
Věty budou vybírány náhodně hodem (virtuální) kostkou o počtu stran rovnajícím se počtu právě nezařazených textů. Výběr pak postupuje lineárně – od náhodně určeného prvního textu až k poslednímu podle předem (náhodně) určené velikosti a počtu jednotlivých oddílů.
Výsledný text může mít přinejmenším dvojí podobu: Buď budou (číslované) věty řazeny za sebou na samostatných řádcích, nebo se budou řadit znovu jedna za druhou bez zvláštního zvýraznění švů (jednotlivým oddílům/částem by pak odpovídaly oddíly/odstavce). Druhá možnost by mohla být bližší zamýšlenému portrétu bujícího plevele (první by byla věrnější obrazu jeho katalogizace).
V obou případech je pak také na místě možnost další úpravy textu. V prvním případě dílčí úpravy vět směrem k bezkontextovosti, gnómičnosti, izolovanosti a abstraktnosti. V druhém případě ke gramatickému a dalšímu vzájemnému přibližování, prostupování, doplňování.
***
Snad by bylo třeba nově přepsat diference domácí/cizí na komplementaritu domov pro druhého/domov od druhého, jinými slovy např. namísto „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“ psát: „svoboda je nedělitelná – pokud končí svoboda jednoho, končí i svoboda druhého“. Označení přírodní by se tedy časem mělo stát zbytečným. Je nahodilost, neuzavřenost, proměnlivost a obyčejnost důležitým aspektem teoreticko-reflexivního psaní? Sešit, který byl během rezidenčních dnů stále v Altě, jsem vzal nyní k sobě kvůli přepisu deníkových textů.
Nejpodnětnějším pro mě bylo na včerejším večeru zjištění, jak palčivými se zdají být otázky klimatu a feminismu pro všechny zúčastněné, jak široký prostor se během pár hodin mohl otevřít, nebo možná lépe: do jak širokých možností jsme se stihli vzájemně uvést. Venku hřmí, vytrvalý déšť. [Mezera v zápisu.] Na jiném místě by bylo třeba pojednat přírodní epiku, drama či poetiku. Nežene nás k ní chudoba a nouze, spíš spříseženectví. Začátek práce na kompozici tušeného textu za pomoci náhody – náhodná, otevřená či proměnlivá kompozice; napětí nahodilosti a komponovanosti. Způsoby plevele je naopak třeba bránit a nechat, ať se svobodně rozvíjí.
Pod tlakem okolností (nedostupnost nástroje, který jsem plánoval využít), ale i samotného psaní jsem nakonec dospěl k podobě textu-sítě, otevřeného a proměnlivého útvaru rozvíjejícího se nepravidelně a nerovnoměrně nikoli lineárně, ale spíše do šířky. Několik minut nasloucháme orchestru ptáků: hrdličky, straky a nespočet dalších, které po hlase nepoznám; vysoké a kvílivě pulsující, krákavé, vrkavé a jiné zpěvy přicházejí v intenzivních vlnách a zcela přehluší orchestr, který hraje kdesi za zdí a nechává si tleskat. Ekologická krize je nejpodstatnějším problémem dneška.
Při cestách možnostmi mi pomohly definice a etymologie slov. Nepíšu slovníkové heslo, ani kritickou esej, nepíšu dokonce ani úvahu, ani recenzi, ani učební text, ani úvod či komentář – pouze jako plevel zapisuji, co mi klíčí v mysli, v zemi těchto dní.
*
Josef lehce odhrne závěs, jako by chtěl dešti přihlížet. Skepse a apokalyptičnost se prohlubují, ostřeji a tvrději je přítomna zranitelnost, nemoc, samota… přesto vše obrovská houževnatost: „vůle žít mnou prorostla,“ píše. Nasloucháme veršům, komentářům, výkladům, překladům i originálům, do nichž se mísí hlasy dětí z opodál probíhajících dílen, hlasy ptáků, kolemjdoucích či projíždějících strojů. Jsou všudypřítomné, ale ne každý je bere na vědomí.
Existuje analogie se vzdálením tomu, co se děje dál od vnitrozemí mírného pásu? Přemýšlím nad tím, nakolik se nápodoba liší od naslouchání. Zmatek a nejistota vznikání. Rád bych je ještě alespoň letmo prošel – při prvním čtení zůstalo jistě množství chyb – a zkusmo sesadil dohromady. Neusiluji o ucelený text, pouze o soudržnost jeho kořenů a organickou spjatost jeho listů: těchto fragmentů a variací. Jak hluboko jdou kořeny? Na chodbě potkávám několik lidí, usmívají se a někteří vyhledávají oční kontakt. Dopoledne bylo zataženo a dusno, později svítí slunce.
V podobném duchu se nesou také kritické poznámky k Alžbětině textu, který probíráme ve virtuálním prostředí s dalšími účastníky projektu o české poezii po druhé polovině 20. století, z něhož má vzejít společná kniha. Anna: „Hřivnáči se pasou neúnavně“ – není je slyšet, ale jsou nejvíce viditelným ptačím druhem na uzavřeném dvoře. V básních Milady Součkové je tato stopa ticha (jakéhosi vnitřního ztišení) a příklonnost k němu zřetelná v zaslechnutých útržcích hovorů či vzpomínek. Noční čas roztahuje křídla a údajná drobnost hmyzu se zdá najednou nepřiměřená.
Místnost je bývalá knihařská dílna s oknem do tichého vnitřního dvora. Odlišit ekologii od domestikace. Je to posledních pár chvil na tomto místě. Ale v čem tkví, nebo – lépe řečeno – jak porozumět osvobození, jež otevírá ekologie? Problém životního prostředí je všudypřítomný a v jistém ohledu definuje současnost. Přepsal jsem dosavadní zápisky do počítače.
Začal jsem s přepisy textu. Jeho dech je přesně rytmizován velikostí stránky A4, rozmachem mého písma a pravidelným střídáním dnů. Radost z možnosti její přítomnosti a přislíbené účasti na plánovaném setkání v Altě je podmíněná měrou radosti z četby jejích textů.
*
Marie nahrává zvuk z několika míst – na záhonech a mezi záhony (obrazový záznam si T. nepřeje; mluví tiše a v průběhu čtení si nasazuje respirátor, hlas mezi záhony). Žijeme v centru zadlužených vlastníků. Explicitněji ekologický je oddíl následující po tomto (Příroda-čas) a jmenuje se Svět.
Květiny u nás doma chřadnou a schnou, ale z hlíny dosud rostou zas. Jsem rád, že se u nás blín rozhodl vysemenit – ze suchých větviček přinesených z louky, kde jsme před více než rokem zaklínali válku. Anna se směje mé škytavce a tomu, že jsem si lehl ve vedlejším pokoji na zem ve snaze ji nerušit (A. však kvůli horku nespala). Plevel je vysoce životaschopná síť organismů, které dovedou za pomocí složité kooperace s prostředím spustit či obnovit živoucí proces růstu.
Vracím se častěji v posledních dnech k prvotním nápadům, rozvíjím je ale pouze zvolna. Předvečer by mohl být dobrou příležitostí k poslední zátěžové zkoušce textu, jehož půdu tu opečovávám a na jehož první výhonky čekám. Příroda je médiem bytostí – jejich prostředím i nástrojem, rozhraním i funkcí, podobou i materiálem. Nebude to ale nakonec jediná možnost? Místy se snad objevuje záblesk smíchu, jinde možná tón až příliš moralistně či programově zatížený. V ekologii jde o skoncování s představou izolovanosti a nespojitosti světa ve prospěch života vzájemně propojeného a zranitelného. Anna hovoří s matkou na chodbě a když se vrací, usmívá se. Čemu naslouchat? Dnešní den je opět bolestně horký.
Déšť ustal a skupina se smluvila na další cestě. Přes den jsem četl sbírku Večerní prška od Haukové; je to bolavé, svéhlavé, mumlavé a těkavé, ale místy to křísne tak silně, že toužím ponořit se do toho náhlého tónu jako do hlasů lesa. Není třeba se vracet k osobám a dílům jako k ukazatelům, vzorům či pomníkům. Zkusmé úvahy a rozvrhy ve mně otevírají mnoho dveří, ale podstatné stále odkládám. Přírodní lyrika je protimluv, s nímž je třeba skoncovat, protože příroda, k níž ironicky odkazuje, už neexistuje než v představách, jazyce a obraznosti. V první řadě je třeba vyplít urážky a nenávist, které do sítí jejího jména vpletla dřívější touha katalogizovat a přizpůsobit svět pouze-lidským měřítkům.
Debata pokračuje
Poslechni si záznam debaty o přírodní lyrice na webu Psího vína.
Ptej se: Jak mluví jednotliví diskutující o přírodě? Jakou o ní vytvářejí představu? Nakolik se o ní opírají a využívají ji rétoricky a argumentačně, nakolik a kde o ní naopak mlčí?
Na základě pozorování pak libovolnou část záznamu debaty přepiš tak, aby se hovory lidí o přírodě staly hovorem přírody o lidech, aby se hovory básníků o aktivismu staly hovory aktivistů o básních, aby se hovory o přírodě mimo lidská sídla staly hovory o přírodě ve městech, aby se hovory o přírodě staly hovory o lyrice a hovory o lyrice naopak hovory o přírodě.
Při práci využij jakékoli zdroje, které souvisí s ekologickou krizí, to znamená jakýkoli zdroj, který zpracuješ s vědomím všudypřítomnosti krize.
Text podepiš, ale mysli na to, že tvé autorství je zbytečné a brzy by mělo být zamlčeno; neposílej text nikomu adresně, postarej se pouze o to, aby bylo možné se s ním setkat.
***
https://www.facebook.com/psivino/videos/310039227380782
Videozáznam debaty na stránkách Psího vína trvá 1:35:46 (5746 vteřin) a zúčastní se 6 mluvčích. K určení dílčího segmentu, se kterým jsem pracoval, jsem zvolil tuto metodu: hod 6 šestistěnnými kostkami určil počet segmentů, z nichž byl hodem kostky (počet stěn rovná se počtu segmentů) vybrán jeden.
***
Nedohlídneme, ale stojí za to
o tom mluvit, samozřejmě
nedohlídneme, ale dejme tomu,
že máme pocity,
nevíme do jaké míry subjektivní,
že na tom jako příroda nejsme úplně dobře.
Mně šlo o to nevolat po spáse,
já za to odpovědná de facto jsem,
já jsem se narodila do něčeho
a teď si přizpůsobuju
prostředí, ve kterém žiju
a jsem teda v rámci toho prostředí odpovědná,
ale jde o přizpůsobení si daného systému.
*
Nevolám po spáse,
ale musím všem vnucovat své přežití,
a proto jsem byla pro, aby lyrický
aktivismus byl nezasahováním.
A samozřejmě, že o racionalitu jde, ba naopak
jde dokonce ještě i o nástroje a techniky,
jak vidíte stále,
k těm bych se chtěla obracet
a ty nechat zplanět. Jde o to, abychom
podpořili naši skromnou emocionalitu.
*
To se dá dovést do absurdity,
když se říká, že lidé nebo příroda
je ekologicky nebezpečná,
protože představují jednající entity.
Mluvíte o dvou věcech
jako by byly oddělené,
ale dají se k sobě přiblížit,
abyste je pociťovali propojeně:
příroda jako technologický systém
jednání a prožívání –
člověk je součástí přírody
ne jenom, když tvoří, ale i
když ji nějakým způsobem vnímá –
a pak něco, co se eufemisticky
nazývá přírodní lyrika,
na co lidé myslí, když mluví
o ekologickém nebezpečí.
*
Když to vyhrotím do absurdity, řeknu:
největším ekologickým problémem
na téhle planetě je příroda jako organismus,
jako biologická entita, která prostě je
expanzivní a skrze ty instinkty
a skrze pudy a skrze to,
že kapitalismus globální přitápí,
přidává do kotle, se to prohlubuje.
*
Co s tím uděláte?
Když to vezmete nebiocentricky,
z pozice antropocentrismu,
tak můžete vytvořit teorii,
riskovat chudobu experimentu
a říct ok,
jsme prostě v průseru,
když to nezvládneme do padesáti nebo do sto let
tak prostě bude ten průser takovej, že
lidé začnou velmi rychle vymírat
a spolu s nimi vymírají už teď
ostatní biologické druhy.
*
Možná se dlouhodobě neudržíte na téhle planetě,
biologicky, ale z hlediska ekosystémového
to bude přirozená evoluce.
Většina biologických druhů takhle už vymřela.
U vás to bude jiné jenom –
a jenom dávám do uvozovek –
u vás to bude odlišné jenom tím,
že o tom pořád diskutujete.
Je otázka, jestli tahle reflexe
vám může v něčem pomoct,
možná ne.
*
Když bych chtěla být velkým skeptikem,
řeknu: ničemu to nepomůže.
Mají tu prostě zaplých šest nebo sedm
notebooků a počítačů a sežere to teď energii,
kterou by nemuselo, kdyby si četli u svíčky.
Ale vy asi nerozumíte, co říkám.
Z hlediska antropocentrismu jste tady dlouhou dobu,
miliardy let nebyli, ale jste tady –
když budu velkorysá a vezmu
do toho vašeho příběhu i homo habilis –
jste tady dva a půl milionu let,
což z hlediska biologické evoluce je mrknutí oka.
*
Víme všichni, že pozemské podmínky
přijatelné pro mnohobuněčné organismy,
tady potrvají už jenom půl miliardy let,
protože za půl miliardy let se sluneční aktivita
zvýší natolik, že tady už nepřežijou.
I kdybychom tu ekologickou krizi vyřešili,
tohle je limit naší planety,
ta bude existovat ještě další miliardy let,
ale bez vás a bez mnohobuněčných organismů.
Tady miliardy let před vámi byly bakterie a viry
a jsou tady s vámi a budou tady po vás,
oni jsou z hlediska evoluce vítězem, oni
se umí adaptovat na změny prostředí nejlíp.
*
To je vaše domýšlivost,
že skrze informační technologie,
které používáte, si myslíte,
že můžete být spasitelé.
*
Já dokonce nemám ráda ani
rétoriku vyhynutí lidstva, já
to nemám ráda, to sousloví.
Je to velmi soucitné
sousloví, vyhynutí lidstva.
Kdybyste řekli dvousetleté lípě,
že má vyhubit svoje mravence –
ona své mravence může nenávidět,
může jimi pohrdat, může je
ignorovat, ale ona nemůže
zničit jejich existenci, protože
strom nemá možnosti mravence;
a tak je to i s lidmi.
*
Já vám nerozumím, kdybych
vás chtěla zarůst kořeny a listy,
tak na to použiju třeba invazivní dřeviny,
ale co z toho?
Říct, že příroda má vyhubit lidi
je velmi soucitné a opatrné,
já můžu lidi nechat vymřít
jenom tím, že budu prostě.
Veršovaný traktát o přírodní lyrice
Vzpomeň si na Lukrécia a napiš veršovaný traktát O přírodní lyrice. Jeho mluvčím nebudeš ty, ale příroda.
Nakolik budeš s to, seznam se s epickými básněmi, které s podobným záměrem vznikly, a důmyslným způsobem je vnitřně svazuj s tím, co sám píšeš. Stejným způsobem pak postupuj u všech básní a dalších počinů, se kterými se setkáš a budou ti vzhledem k mluvčí(m) tvé básně dávat smysl.
Nezapomeň však, že Lukrécius zvolil formu veršů, aby mohl svá slova přiblížit širšímu okruhu čtenářů. Nepodceňuj tedy roli hudby a případné interpretace; tam také hledej inspiraci.
Tímto postupem docílíš rovnováhy obsahu a formy a zároveň se ti podaří otevřít otázku po tom, jak se liší přírodní lyrika od jiné lyriky a zda se naopak nejedná o snahu předefinovat chápání poezie jako takové.
Pokud píšeš báseň, jejímž podmětem je příroda a kterou vydáváš za vážný příspěvek k diskusi o přírodní lyrice, sám přehodnocuješ roli diskuse a psaní o poezii vzhledem k možnostem její reálné působnosti.
***
Jsem ekologie,
jsem poznávání domova,
jsem přírodní lyrika
a proces vzpomínání,
živoucího světa
znovu obývání.
A označení přírodní
se časem stane zbytečným;
označení přírodní
se časem stane zbytečným.
Jsem ekologie,
jsem poznávání domova
a kde jsem já,
je třeba nahradit
protiklady vztahy,
zneužití péčí,
výlučnosti spojenectvím
a vlastnictví sdílením;
protiklady vztahy,
zneužití péčí,
výlučnosti spojenectvím
a vlastnictví sdílením.
Je třeba skoncovat
s přírodní lyrikou;
je třeba skoncovat
s přírodní lyrikou
otevřením všech hranic,
které dělí
přírodu a poezii,
otevřením všech hranic,
mezi poezií a mnou.