Quastův Mácha (dřevěný úlomek lebky)
Durch polyfonní / nýmand.
Ohyb čediče, ohyb
látky v bezvětří.
Nejen žádní křtitelé, nejen žádný roztrhanec,
nejen žádný klid –
jen zneklidnění. Nejen mág [sic]!
Uhýbá pohledem, narozdíl od rytce.
Levotočí hlavu vlastní figury.
Nevidí anatomii, vidí
třísky nazdařbůh zapíchaných kůlů
trčících z pahorku. Hořící věže.
A vyschlé moře v tajemné krajině.
Kamenný škleb.
V pozadí zhasnout, tma
i na letné straně svahu. Ticho
ale nedá se tu mluvit o zátiší
ani o romantických představách.
Cituplné vzpomínky mají prostředí
a na něj, neopečované, zajdou
v ohni nebo v čítankách.
Zkamenět, zbobtnat, zkřivit se do roviny.
Dneska už nikdo bez úvazku nemá energii,
i tak se sochy drolí, po tmě drmolí.
Ne, já bych nikdy nebrojila
za konzervaci kultu,
ale tanec mrtvých?
Co je šeptem, to je čertem: tento soubor
už není k dispozici. Zbývá zápis rukou
a pozornost oka, nekolorovaný obrys:
ani labuť, ani buzna,
alespoň z dálky.
V každém rukopisu si ruka stíní.
Ale tady jenom hrady
a rozpadlá víra ve vzory.
A psaní bylo vždycky smrt,
na způsobu nezáleží. Přivlastnit?
Přece se to nevyhodí
do průrvy
jako chmelová tyč.
Paleoglyfy (nečitelným)
Stíny se tvarují líp než objekty, nejsou
spoutané hmotou věcí. Už dávno jsem zapomněl
jaké to je
kreslit po tmě v jeskyni. Ostrá
geometrie a její tvář, dáváme si na čas
světlo a stíny –
fotíme po tmě
na dně mapu
i orgány věštby, na čas
dáváme si stíny.
Smíříme se s okraji.
[…]
Našli jsme větve
a spálili je na prach (tady hádám) a pak
přišel čas na stěnu
v podobě rukou.
Jde o to,
že stín dovolil hranám skrýt
svou linku, slova, hloubku –
je možné ptát se deníku,
zda jsme pořád lineární (co
myslíš?). Dívá se do tváře
neviditelným věcem a hlasitě
mlčí, jako vždycky. Překřížené
linky, abychom se
v jeskyni navzájem viděli.
Musíme být
chvílemi nečitelní.
Stíny mají lepší tvar, když zuhelnatí světlo
– na strop: verš nebo reliéf,
pověrčivé napodobování smrti.
Myšlenky ztrácím
a nenalézám linky.
Na tohle se ozve zdola:
nedáváme smysl,
když nevrháme stín:
mlčím vstříc.
During Sapho
Plivni mi do pusy a zapomeň,
co jsme se naučily,
sladká přítelkyně,
drž se. Ticho tam!
Teď se věští budoucnost ryb.
Plivni mi řeku!
Kde končí zapomnění,
plivni a než zavřeš, než zanevřeš a umřeš, prosím,
ten jas se nedá vydržet, zhasni na ulici a nepamatuj na tu,
kterou jsem byla.
Deus ex machina je nejproblematičtější
členka scénografického kolektivu, jako vždycky.
Přijď.
Přijď a plivni nám,
ať šupiny
na mořském dně srostou
s budoucí čtenářkou.
Náraz tektonických desek tak silný, že tlakové vlny
přejímají tvar těles, jimiž procházejí.
Zanechávají po sobě zbytky paměti,
narážejí na útes, příkopy i korály
a reflektují povrch kůže: zpátky:
ºdæ ujpi vııw
ª kºajpikudª
ºtodæ ei[phª
Tření ryb a tlukot srdce, kontinentální tření,
drift lásky. Obrovský refrén: pro lásku musíš
setřít paměť vody. Staneš se tím, čím pohrdáš.
Pak se zakuckáš. Pak zapomeneš.
Romance o tiskaři a rytci
Ez was ein Trucker, der in der Stat Praga wonete,
unde ein Graver, der oft mit ime robotete.
Německá noc venku (německé Fraktur,
z latinského fractura je zlom).
Vevnitř? Jak a za co se to vezme.
Rytec a tiskař, oddaní své práci, oddaní tělu,
oddaní hmotě i vládci, poslušní. Tiskař
ve věku středním, syn brusiče kamenů,
vzdychá před mědí. Co v rydle,
to na srdci. Dá se to přežít, pane Gravere?
Prkna pekel skřípala
každou noc pod týmiž jmény.
Tak jako tak
jsou sjednoceni.
A v touze rytec, potetovaný,
filigrány v kůži,
přitiskne ornament
a miluje svou práci:
miniskuly,
majuskuly,
dva chlapy a ligatury.
Německá noc venku (německé Fraktur,
z latinského fractura je zlom).
Vevnitř? Jak a za co se to vezme:
tiskař a rytec, oddaní práci, oddaní tlaku
oddaní síle, oddaní vyšší moci. Rytec
v nejlepších letech, syn glyptika,
šrafuje tmavá místa první. Co v lisu,
to na tváři. Dá se to přežít, pane Drukere, rybáři?
Okna v dešti sténají
do zpocené noci divná jména.
Tak jako tak
je noc vyslovena.
A v touze tiskař, nahý jako Ježíš,
všude kolem chybné řezy
– začernit křídou,
zabílit sazemi,
škrábe stíny
a škrábe, škrábe
a miluje svou práci.
A venku černá, tmavá noc: Zářící kurrentschrift.
Muzeum literatury
mixed media (svítilna na dvojsklo, nehty, propiska, lyrika 2024)
Obálka rána zatím
není k dispozici.
A tak čtu při světle mobilu
motivační dopis z minulýho týdne,
pokutu politou růžovým časem
s cinobrem na okrajích. Příliš zohýbané
rohy pokoje, textový dokument vyrytý do zdi,
plakáty z výstav ředěné koberci. Paměťové karty
v dřevěných přihrádkách. Soukromý památník.
Možná jde o to
odloupnout kůru příběhu
a nechat si ji
naroubovat cizím
důvěrným vyprávěním,
přijmout povrch
a ohnout se
bajvoko, bez pravítka.
Než zavřu kryt,
napíšu poznámku, odešlu zprávu a zapomenu verš.
No dobře, zprávu neodešlu. Ale
budu na to myslet
a pak
se světlo
přiskřípne
a svislé zahraje stínohru
v prostoru nahoře,
kam není vidět.
Věty prořídly na tváře.
Ani tam nenajdeš (už vůbec nehledáš) ten pravý profil světla.
Na stránce jizva jako zdvojené sklo. Posloupnost? Strojopis
vytetovaný do zdi. Náš čas? Zoufalý, všímavý.
Po nás jilm a spraš a poskládané kosti.