Stopy mimo sníh
Lesa jsme se báli,
drželi se v prohlubních cesty,
couvali jsme před tmavými houštinami,
tušili, že jsou místa zapovězená,
kde všechny stopy mizí.
Byly dny, kdy nebylo vůbec možno vkročit,
drž se zpátky řekl les a naježil se
určil vrány strážce:
vydrápat oči lovcům,
sporami otrávit mlhu.
Přepadala nás mrákotná nespavost,
vidiny, stopy ve sněhu,
ráno jsme nacházeli ranky na rukách,
ale stopy jsme nenašli.
Závěrka
Nastavit musíš dlouhý čas,
oko se otevře a zavře,
mezi vteřinou a vteřinou
okamžik absolutního vidění,
zářez pohybu.
Pokaždé zjistíš totéž:
jsi průsvitnost, čeření vzduchu,
prostupnost hmoty,
kouřová stopa mezi stromy.
I tak jsi neklidná, opakuješ pokus.
Děláš pomalé, promyšlené pohyby.
Zjeví se ve tvém stínu něco, co není
tak docela
tvoje?
Vlasy mimo tělo
Teprve když si ostříhala vlasy,
ukázalo se, kolik má chlapeckých rysů.
Černé kadeře spálilo bílé slunce
ve vnitrobloku vinohradského činžáku.
Odcházela a myslela si:
teprve dnes mě uvidíš
ze všech stran.
II
A když nedáš pozor,
město se převrátí.
Budeš nucena jím projít z rubu na líc
všemi jeho opačnými směry.
Tehdy tě zachvátí neúnosný smutek,
jako když jsi mu pozdě v noci
chtěla odpovědět na otázku po smrti,
ale místo toho usnula.
Takové to tedy vždycky bylo,
ale nemohu, nemohu si vzpomenout.
Voda a voda a voda
Je jasnost ranního slunce
v zářezech povědomé krajiny
v noci mrzlo cosi se tu uzamyká
do ojíněných travin
do řinčení dravců
V noci k tobě mluvím
z holých stromů se spouští vlnění ptáků
světlo je měkkost bez povrchu
skelné nebe vzlínání povědomých světel
Je-li můj jazyk nejasný
i já jsem jako kouřová clona
a nezachytím-li se cizího
nejsem vůbec
Ty jsi celistvý pohyb
vytržený z betonových konstrukcí
všechno pro tebe je prostupnost
mizíš a zjevuješ se
Každý tvůj pohyb je teď čirý
neříkáš: muž nebo žena
myslíš jen: mé a tvé jméno
se prostoupí
jako voda a voda
Hlasy
Nejdřív snížíš kontrast a prohloubíš stíny
Bude-li šero vyvaruj se zrnitosti
Z pole se vzdouvá oblak drobných jisker
šumí křídlí se ševelí
celistvost je zachována jen tvar
se smršťuje a rozpíná
odliv světla
pohyb řas na říčním dně
po hmatu poznáš že je to hudba
myslíš si úžas a nejsi daleko
myslíš si něha
v lese necháš diktafon a zaznamenáš hmotu úmlku
stopu mezi puknutím kmene a růstem ledu
zaznamenáš hlasy zařekneš se
nikomu nic –
pod srdcem ukryji –