***
Měli jsme se raději narodit němí
aby se nás nikdo neptal na naši mateřštinu
A ještě lepší by bylo kdybychom se nenarodili my
ale kukačky
CUCÁCI
jsme přece děti
mezi nocemi a dny
jako mezi nohama dospělých na tanečním parketu
tváře nabarvená jako velikonoční vajíčka
strkáme jeden druhému do úst
úplatky
v červených obálkách
našich jazyků
jsme přece děti
sindibád námořník nebo alláh akbár to je nám fuk
nevěříme v boha ale upřímně děkujeme
kristovi za jeho krev
každý z nás je připravený
zaplatit za ni velké peníze
jsme přece děti
co může být horšího
život jako ten náš neuvidíš ani v kině
a léto – naše kojná s velkým zadkem
nás vykrmilo svým sladkým traffic jamem
v jícnech měst kterým
výlučně a tiše vykáme
jsme přece děti
jsme cukr země
a nejsme zelenáči to jen ve světle
semaforů tak vypadáme
ale uvidíš že za minutu
si semafory rozervou hruď
a ukážou nám rudá srdce
protože jsme děti
nedospělí lidé
letíme všemi letadly
a všechna letadla letí do minsku
protože jsme děti a máme právo
na město našeho dětství
BERLÍN – MINSK
Projíždíme Varšavou.
Léto. Večer.
Srdce se proměnilo ve vítr
a fouká.
Deset minut na nádraží.
Večer. Léto.
Srdce se mi uvnitř
otáčí jako planeta.
To není knedlík v krku,
že nedokážeš říct ani slovo,
to jen tak naschvál,
hlava nehlava,
srdce leze ústy,
a napíná zrak.
DEN
Odjel jsi ráno. A sklenka vína
zůstala stát na okně, jako hodiny
plné fialového písku.
Na sněhu se zmítal stín: stromu,
anebo to jen něco plulo pod zemí.
Smažila jsem vepřové a nevěděla,
v jakém století uplynul tenhle den.
Napsala jsem dopis rukou,
pak jsem dlouho šla pěšky, abych ho, jako kukačka,
přihodila na hromadu cizích dopisů.
MINSKÁ PÍSEŇ
Niamiha teče
uchem jehly.
Niamiha teče
ledvinami psů.
Mramorové sochy –
prásk o zem
a ostří o sebe
čepel Niamihy.
Bílé tělo
krvavého města,
s Niamihou řekou
je Niamiha amen.
Ve škole nás pleskali
Niamihou přes ruce,
ve škole nám Niamihou
vymyli mozek
za to, že jsme nedokázali najít
Niamihu na mapě světa.
Vyměňovali nám
na Niamize bohy
jako koně ve spřežení.
Niamiha protéká odvrácenou
stranou mapy.
Město schovává Niamihu
za svými zády
jako vztyčený prostředník,
a po Niamize vezou nám
mango, kokosy, ananasy.
Vlci a lišky v doupatech.
Ptáci v hnízdech na stromech,
a v jejich kmenech se
jako letokruhy
rozbíhají
kruhy na vodě.
Niamiha teče –
čas stojí.
Husy, husy, v husté mlze
o čempak se vám zdá?
O Niamize.
Slepice, kokokoko,
Niamiha je zubří mléko.
Niamiho matko,
dej mi vajíčko,
sním si ho v nebíčku,
a pusť nás
s kulkou v hlavě,
jako my odpouštíme
svým dlužníkům.
Kulka-rybka,
brouček-maso,
teče říčka,
no tak namasté.
OPERA
Opera, to je rybí trh,
kde ryby zpívají stříbrem svého těla.
Hle, dirigent zvedá nůž –
a ze zpěváků, se jako ze sítí,
sypou ryby z mořských hlubin.
Když sebou hází ryba o dřevěný stůl
a hystericky hledá moře,
olizuje pot z rukou svého pána
a polyká krev, která proudí na podlahu,
jako by se jí snažila vrátit dovnitř, –
stříbro jejich šupin se proměňuje v kulku,
a kulka střílí rybě do skrání –
zpívej!
Netušila, že tam pod vodou
neotevírá pusu na háček s návnadou,
nýbrž na notu,
že udice, kterou vyrobil sám Stadivari,
ji jako had uštkne do srdce.
Nechť třikrát zazní
hosanna! hosanna! hosanna!
A trojí vyzvánění–
za Otce, Syna i Ducha.
Kdo jsi – dirigent, nebo kněz?
Je to taktovka, nebo kříž?
Ššš!
Opero!
Tvá Carmen má v uších bicí namísto náušnic,
její srdce požírá rty jako lesní roh,
v jejích žilách neteče krev, nýbrž sliny polibků,
do krve se strojí jako do šatů.
O, Carmen! Vynášíme z divadla
kontraband, který jsi schovala do našich uší.
Done José! Ztepilý jako čepel nože,
zabodáváš poslední notu
do notové osnovy cikánských žeber.
Opero, degustace hlasů
nalačno!
Vinice šaten!
Vinice šaten!