Valžyna Mort: Epidemie Růží

*** 

Měli jsme se raději narodit němí

aby se nás nikdo neptal na naši mateřštinu

 

A ještě lepší by bylo kdybychom se nenarodili my

ale kukačky

 

 

 

 

CUCÁCI

 

jsme přece děti

mezi nocemi a dny

jako mezi nohama dospělých na tanečním parketu

tváře nabarvená jako velikonoční vajíčka

strkáme jeden druhému do úst 

úplatky

v červených obálkách

našich jazyků

 

jsme přece děti

sindibád námořník nebo alláh akbár to je nám fuk

 

nevěříme v boha ale upřímně děkujeme

kristovi za jeho krev

každý z nás je připravený

zaplatit za ni velké peníze

 

jsme přece děti

co může být horšího

život jako ten náš neuvidíš ani v kině

 

a léto – naše kojná s velkým zadkem

nás vykrmilo svým sladkým traffic jamem

v jícnech měst kterým

výlučně a tiše vykáme

 

jsme přece děti

jsme cukr země

 

a nejsme zelenáči to jen ve světle

semaforů tak vypadáme

ale uvidíš že za minutu

si semafory rozervou hruď

a ukážou nám rudá srdce

 

protože jsme děti

nedospělí lidé

 

letíme všemi letadly

a všechna letadla letí do minsku

protože jsme děti a máme právo

na město našeho dětství 

 

 

 

 

BERLÍN – MINSK

 

Projíždíme Varšavou.

Léto. Večer.

Srdce se proměnilo ve vítr

a fouká.

 

Deset minut na nádraží.

Večer. Léto.

Srdce se mi uvnitř

otáčí jako planeta.

 

To není knedlík v krku,

že nedokážeš říct ani slovo,

to jen tak naschvál,

hlava nehlava,

srdce leze ústy,

a napíná zrak.

 

 

 

DEN

 

Odjel jsi ráno. A sklenka vína

zůstala stát na okně, jako hodiny

plné fialového písku.

 

Na sněhu se zmítal stín: stromu,

anebo to jen něco plulo pod zemí.

 

Smažila jsem vepřové a nevěděla,

v jakém století uplynul tenhle den.

Napsala jsem dopis rukou,

pak jsem dlouho šla pěšky, abych ho, jako kukačka,

přihodila na hromadu cizích dopisů. 

 

 

 

 

MINSKÁ PÍSEŇ

 

Niamiha teče

uchem jehly.

 

Niamiha teče

ledvinami psů.

 

Mramorové sochy – 

prásk o zem

a ostří o sebe

čepel Niamihy.

 

Bílé tělo

krvavého města,

s Niamihou řekou

je Niamiha amen.

 

Ve škole nás pleskali

Niamihou přes ruce,

ve škole nám Niamihou

vymyli mozek

za to, že jsme nedokázali najít

Niamihu na mapě světa.

 

Vyměňovali nám

na Niamize bohy

jako koně ve spřežení.

 

Niamiha protéká odvrácenou

stranou mapy.

 

Město schovává Niamihu

za svými zády

jako vztyčený prostředník,

 

a po Niamize vezou nám

mango, kokosy, ananasy. 

 

Vlci a lišky v doupatech.

Ptáci v hnízdech na stromech,

a v jejich kmenech se

jako letokruhy

rozbíhají

kruhy na vodě.

 

Niamiha teče – 

čas stojí.

 

Husy, husy, v husté mlze

o čempak se vám zdá?

O Niamize.

 

Slepice, kokokoko,

Niamiha je zubří mléko.

 

Niamiho matko,

dej mi vajíčko,

sním si ho v nebíčku,

a pusť nás

s kulkou v hlavě,

jako my odpouštíme

svým dlužníkům.

 

Kulka-rybka,

brouček-maso,

teče říčka,

no tak namasté.

 

 

 

OPERA

 

Opera, to je rybí trh,

kde ryby zpívají stříbrem svého těla.

Hle, dirigent zvedá nůž – 

a ze zpěváků, se jako ze sítí,

sypou ryby z mořských hlubin.

 

Když sebou hází ryba o dřevěný stůl

a hystericky hledá moře,

olizuje pot z rukou svého pána

a polyká krev, která proudí na podlahu,

jako by se jí snažila vrátit dovnitř, – 

stříbro jejich šupin se proměňuje v kulku,

a kulka střílí rybě do skrání – 

zpívej!

 

Netušila, že tam pod vodou

neotevírá pusu na háček s návnadou,

nýbrž na notu,

že udice, kterou vyrobil sám Stadivari,

ji jako had uštkne do srdce.

 

Nechť třikrát zazní

hosanna! hosanna! hosanna!

A trojí vyzvánění– 

za Otce, Syna i Ducha.

 

Kdo jsi – dirigent, nebo kněz?

Je to taktovka, nebo kříž?

Ššš!

 

Opero!

Tvá Carmen má v uších bicí namísto náušnic,

její srdce požírá rty jako lesní roh,

v jejích žilách neteče krev, nýbrž sliny polibků,

do krve se strojí jako do šatů.

O, Carmen! Vynášíme z divadla

kontraband, který jsi schovala do našich uší.

 

Done José! Ztepilý jako čepel nože,

zabodáváš poslední notu

do notové osnovy cikánských žeber.

 

Opero, degustace hlasů

nalačno!

Vinice šaten!

 

Vinice šaten!