Adriaport
Chtěl aspoň vidět moře.
Na ochmýřených lýtkách cítit slapové jevy.
Dívat se na západ slunce spalující obzor
a na letní rozednívání z mola s mechovým
povrchem v nikdy neviděném přístavu
za závorou věčnosti tapet v paneláku.
Už měl dost plovárny, lesa, závodů v dobývání kosmu,
ať po něm nazvou maják, ne planetku.
Prokopat se kontinentem je možné.
A jiným tunelem zas odvést mořskou
vodu opačným směrem za hranice a hory.
Ne objevit nový ostrov, ale
založit jej na vytěženém kameni
a pak jej zakreslit do starých map.
Pohled na rozevřenou náruč moře nekazí
ani řada bójek hlídajících mez
mezi nožními tempy a emigrací.
Československá socialistická svrchovanost:
paralelní polis na dostřel děla
od cizího břehu, v cizích vodách.
Adriaport je na samém konci světa.
Za ním už moře do nicoty stéká.
Atlantida
1
Ground Zero
Panika není příliš velká, i když
Ground Zero stojí ve vodě.
Ale ztrátu to jistě nezahladí, ani bolest.
Lze zasypat vzpomínku na zející jámu?
Amnézie nepřichází, protože paměť taje
pomaleji než led na vrcholcích hor.
A podívanou nečekejte bez čočky –
dalekohledu, oka, hlavně však bez objektivu,
za kterým se poskládá, kde může začít.
Hvězdy se honí časosběrným tempem, digitální déšť
a v barvách ranní show vychází nad přístavem,
ustupujícím čím dál od pobřeží, totéž slunce
Jak se má město vystěhovat samo ze sebe?
A dá se vůbec před vším, co je nezadržitelné,
prchnout přesunem o dům dál?
Živé vysílání, Big Apple dýchá, je sobotní noc
– lže jediný kanál.
2
Ellis Island
„něco neforemného, na hranici vyslovitelnosti,
něco, co bych nazval uzavřením nebo přetržením
nebo rozštěpením“ (Georges Perec)
Třídy zrušeny nebyly, pouze pobřežní linie:
Podmořská kapsle veze na výlet ty, co
za katastrofou už vidí výhonky exotična.
Tři zastávky, kombinovaný lístek, okružní plavba,
nástup na prámu nad Ellis Island.
Na témž místě každý, kdo přišel z říše dějin,
smí požádat o azyl ve své přítomnosti.
3
Otevřené moře
Moře nezná sebeurčení národů,
zná pouze pevninu. Neporušuje dohodu,
protože příliv a odliv jsou pohraničními incidenty jen pro toho, kdo
neví, že obrys každého břehu je dočasný
a platí jediný zákon: rozmar tání.
A přitom by se už pomalu mohl zařídit na dobu,
až kontinent pod ním bude jednou odplaven. Neboť
vlny ho unášejí dlouhodobě, žádný přístav, žádná mělčina
se nezarazí na zastaralých mřížích zeměpisné sítě.
A objeven by mohl být také nanejvýš on sám, který
ale není přece ničím novým, je spíš znečištěním.
Tak se i nehybný stane kočovníkem
a zvůle mořských proudů expedicí.
Svému rodišti, té hříčce živlů, hledá nové jméno,
zatímco uprchlé drony se vznášejí nad vodami.
Pěna
Jakmile zvedneš kotvy a odrazíš od břehu, zvol si, Tale, nejdelší cestu.
Zatímco vlajková loď tvé flotily odváží prchající puritány podmaňovat si nová území, tebe nechť na otevřeném moři uzavře do karantény mléčná mlha. Vždyť všude na souši běsní epidemie. Obzor před blindou na tvém čelenu nechť se nerozjasní, zpěněný příboj nechť se k tobě nepřelije přes palubní hrazení a palubní fošny nechť jsou šetrné k hlezenním kostem. Nechť zůstane nehybné to, co by mohlo být vzdáleností, a nechť není více vidět plynutí toho, co je časem. Tvá paluba nechť je matná a mlčenlivá jako čerstvě vyroněná pryskyřice. Však se také celá ta ozvěnová komora zvící galeony pomalu a hrdě podrobí hluchotě. Až pak tvá posádka bude moci důvěřovat už výhradně přídi, nechť polyká a kouše, co oceán zarůstající chmýřím přinesl z tropů a nyní v tobě zavařuje. Tvým nákladem je opál a šalvěj.
A pak se jednou opřou, ač marně, na stejném místě do stejných vod vesla a v cestovateli se rozbuší jeho stesk po domově. Přestože každý přístav je dočasný a ani obrys pobřeží není ničím víc než rozmarem přílivu a odlivu. Pouze tolik ví ten, kdo se vydal na cestu, a tolik už ví ten, kdo by se rád vrátil domů. Tví lidé však trpělivě snášejí i to, že jsou odsouzeni k zavinutému znehybnění, vždyť kromě tebe, Tale, není záchrany.
Logopedie
ačkoli zde za zdivočelou přepážkou
v zatáčkách dýchacích cest
se snad najde dutina pro rozdováděnou
drobnou lesní zvěř
pro mláďata vlčích tlam a zaječích pysků
které logopedie neochočí na krotké
mazlíčky nechávající se hladit
zde kde písklata sovy pálené
roubí svými zvratky paseku kde zvolna
tlející chomáče srsti uhynulých jedinců
tvoří půdopokryvný porost
ucpávají artikulaci
a kde akustiku vyklenou výpary
zmoklých kožíšků těch dosud živých
kořist ochutnávajícího čichu a zároveň
vábná vůně výdechu nosem
zde v hlubokém nazálním lese
se stále znovu a znovu rodí
sípavé sykání mezi trouchnivými kmeny
přiškrcený praskot na mazlavém spadlém listí
a v odpověď se koruny stromů ve výši
hrozivě scuknou