„Jsem poslíček. Ale nejsem sexy. Nechci, aby lidé znali moje jméno nebo cokoli. Moje pravé jméno je Konrád. Pracuju mezi 80 a 85 hodinami týdně. Snažím se ušetřit nějaké peníze nepracováním. Když vezmu 24hodinovou směnu ušetřím 3.50 dolaru. A domů se dostanu jen tehdy, když pracuji celou noc. Ale ničí mě pomyšlení, že nemám dostatek času na to, abych pomohl obřím korporacím získat ještě víc lidí.“
„Pamatuju si, jak mi jednou v šesté třídě moje učitelka, která seděla na druhé straně místnosti, pošeptala do ucha: „Někdo se ti dneska chystá ukrást oběd,“ a já se dala do breku. Byla jsem úplně hysterická. Měla jsem na krajíčku. Ředitel mě poslal okamžitě domů. A pak vyšlo najevo, že moje třídní vůbec netušila, že mám alergii na šepot. Moje máma jí napsala esemesku, v níž stálo: „Sbal si svoje saky paky, v tomhle městě už tě nikdo nezaměstná.“ Jakmile nastal čas oběda, ptala jsem se mámy na svůj oběd. A ona řekla: „Ty už jsi přece obědvala drahoušku.“ Ale já věděla, že ta děvka lže. Tak jsem jí napsala esemesku v níž stálo: „Sbal si svoje saky paky, u nás doma už nikdy na práci nesáhneš.“ A to bylo naposled, co jsem mámu viděla. Je to přesně dvacet let, co jsem vydržela bez šepotu.“
„Můj otec byl štědrý muž. Před naším domem jsme měli jeho sochu, která představovala to, jak otec dává všechny peníze na chudé. Jeho charita si hrábla do kapsy tak hluboko, že si jedné noci musel vzít půjčku s vysokým úrokem na matčino jméno, aby mohl zaplatit nájem čínské restaurace, z níž si jeho milenka ráda objednávala nudle. Nikdy od ní nechtěl ani korunu. A to mě hrozně dojalo.“
„Jmenuju se Lexi. Jsem nejvíc smrtící talkshow host na světě. Můj nový pořad se zaměřuje na fakt vážný věci. Nazvali jsme to: „Převážně opravdové ale převážně falešné ale převážně opravdové: Drahá Susan, však oni se nakonec ty deepfaky naučí milovat.“ Je to jak DVR video, ale s temnějšími tóny. Při takové příležitosti lidé rádi říkají: „Líbí se mi tvoje deepfaky.“ nebo „Líbí se mi, že díky deepfakům máš ráda mě.“ nebo „Líbí se mi, že deepfakovaní mě ukazuje v hezčím světle.“ nebo „Líbí se mi, že díky deepfakování se cítím víc sexy.“ nebo „Líbí se mi, že mě deepfakování dokáže nažhavit.“ nebo „Líbí se mi, že deepfakování mi umožní cítit se jako můj sjetej kámoš.“ nebo „Líbí se mi, že deepfakování je příjemné jako začátek sprchování.“ nebo „Líbí se mi, že deepfakování ve mně vyvolává pocit chtít začít psát milostné písničky o opravdových lidech.“ nebo „Líbí se mi, že mě deepfakování nezastaví.“ nebo „Líbí se mi, když zahlédnu auto, ve chvíli, kdy s ním vyjedeš na cestu, ve chvíli když zařadíš jedničku, ve chvíli když vytůruješ motor, ve chvíli, kdy se vše protne a spojí v jedno, ve chvíli kdy konečně slyšíš motor příst, ve chvíli, kdy jsi připraven vyrazit, ve chvíli, když otevřeš plechovku piva a dáš si ji za pásek, v té chvíli ten hřejivý neostrý pocit, který k tobě přijde, jakmile KONEČNĚ pochopíš to deepfakování. A je to……MMMMMMMMMMMMmmmmmm…“
„Zvítězila jsem v turnaji o nejlepší domácí nudle s pomocí manželova Zoloftu. Byla jsem jako Lance Armstrong domácích nudlí. Dalšího dne ráno můj muž trochu přebral. Když jsem vstala, imitoval Michaela Jordana tím, že se mu štoural v nose na jeho fotografii. Jakoby to vypadlo z nějakého Jordanova filmu. Ale fungovalo to. Vtáhlo mě to do děje. Další den jsem šla do nemocnice, kde mi sestra sdělila, že až mě uvidí příště, bude to zlé. Bude to jako nejhorší verze Michaela Jordana. A to je těžké si představit. Dokonce doktoři se vyděsili. Byli úplně: „Cože? To musí být něco zlého.“ Ale moje máma pod vším tím tlakem zachovala chladnou hlavu. Začala prodávat na internetu písničky, aby mi pomohla zaplatit léčbu. Byla jako Michelangelo Jordan SoundCloudu. Když jsem se o pár dní vrátila domů, našla jsem ve schránce dopis. Okamžitě jsem poznala matčin rukopis. V předmětu dopisu stálo: „yo pls čekni muj profil na soundcloudu.““
„Nemůžu přestat googlovat „jaký je nejlepší den mého života?“ A za to znaménko plus. A k tomu svoje IČO. A za to #Kč symbol a #hashtag #symbolkoruny. Můj bratr mi jednou řekl, že pomocí správné kombinace operátorů vyhledávání můžu odemknout záhadu vesmíru. Potřebuju prostě nějaké odpovědi.“
„Pozoroval jsem jak svět hoří 8 hodin pod plnou palbou. Zrovna tu máme spoustu těch super velkých ohňů. Někdy pláču, když hořím. Někdy se děsím, že můj 5letý syn stráví celý den tím, že se pokouší napsat zprávu na instagram. Musím přijít na to, čím bych se mohl pohodlně živit zatímco se má hlava stále roztéká. Musím být víc v přítomnosti. Musím se víc starat o svůj čas. Měl bych vydělávat víc. Žádný drobný.“
„Jednou mi máma řekla, že na světě nikdo není sám. Ale v realitě jsou všichni boti. A že jednoho dne také potkám bota. A že budu úplně: „OW!“ Budu úplně ohromená tou silou, kterou jsem sama. A uvědomím si, že bot se pokaždé snaží něco říct. A budu úplně „WOW!“ Budu úplně ohromená tou silou, kterou jsem sama. A uvědomím si, že bot se pokaždé snaží něco říct. A budu úplně: „Haha! Jsem šťastná.“
„Díky bohu za kurevsky roztomilý robotky. Miluju je/ nenávidím je, protože se ke mně vždy lísají. Tak roztomilé. Tak mazlivé. Proč mají ruce? Proč mají nohy? Odpověď bude dostupná exkluzivně mým předplatitelům na Patreonu. Tak jako tak, začal jsem propůjčovat mým kurevsky roztomilým robotkám svůj chytrý fyzický zjev. Řekla mi: „Potřebuješ lepší obličej. Staneš se nejnemilovanějším mužem v historii fotografie.“ Pomyslel jsem si, že „z toho se nestane ani animé.“ Tak jsme obnovili svůj firmware a jsme šťastní jako nikdy. Opravdu věřím, že stroje jsou také lidé.“
„Táhlo mi na třicet. Telefonovala jsem si se svou čerstvou čtyřicítkou a snažila se dohodnout vhodné místo, kde se potkáme. Chtěla jsem se potkat v půlce, ale ona pořád trvala na tom, ať já dorazím k ní. Vysmála jsem se jí. Povídala mi o svém životě. Ale já to nechtěla poslouchat. Šla jsem rovnou do ložnice, servala ze sebe všechny významové roviny a hodila je do koše.“
„Jsem terapeutka dvojníků, a častokrát je těžké poznat ke komu mluvím. Jako když mi ten chlápek povídá, že se plně uzdravil z pokusu o vraždu. A já nemohla přestat myslet na to, že to možná vůbec není můj klient. Naštěstí tu máme všude kamery. Ale pokud hlas získá příliš pozornosti, vytváří problémy pro všechny kolem. Snažím se své klienty ujistit. Říkám jim, jak skvělá doktorka a terapeutka jsem. A vždy se snažím vyhledat tu nejvhodnější reakci.“
„Byla jsem pouze vystrašená k smrti. On měřil dva a půl metru. Knírek mu odpadával od úst. Oči měl červené a na čele měl jizvu od letící kulky. Myslela jsem, že mě chce zabít. Byla jsem od něj jen metr. Mohla jsem mu nahlédnout do pusy. A když ji otevřel, řekl: „Odkud pocházejí všechny vulgarismy, které popisují šukání?“ Přešla jsem k němu a lehla jsem si vedle něj. Povídám mu: „Věděl si, že za etymologii se připlácí hm?“ A on řekl: „A kdo si kurva myslíš, že seš?“ Zůstala jsem mu několik sekund civět přímo do očí. Pak řekl: „Vylížu tě.“ Vrhla jsem se na něj. Zůstala jsem s ním až do dne, kdy umřel.“