předjaří. v lesích není moc co žrát.
tohle není dobrá doba pro vyhladovělá zvířata, kdy
hlasitý šustot mrtvých listí,
strupatých lodyh praskajících
pod tlapkami, drápy a kopyty
všem zní v uších.
protože v tom hladovém bezlistí
vás všichni slyšíme,
všichni se navzájem slyšíme,
všichni o sobě víme,
takže dobře vím, kde jsi ty,
divočáku na divoko,
bažante zatím neoškubaný, kose,
a kde já jsem tu, vy víte,
hladové čelisti,
chlupaté tlamy a tvrdé zobáky.
MINIMUM
17 krát tisíc víc energie
Slunce vysílá
než Země užívá.
chrupavky v lidských kolenou
unesou koně,
celulóza v listí slona.
jablka z mé jabloně vystačí na rok,
kokos přepluje oceán,
pod dubem leží tisíce spáčů v tvrdých tobolkách opatřených zásobami
na zimu
na jaro
a na list, spíše možný než samozřejmý.
ze žloutku ve skořápce povstane krev, peří a oči,
a kousek žížaly
se vždycky zrovuzrodí,
takže to vypadá
jako že od minima,
od kéžby jen,
od tohleto musí stačit musí stačit,
jsem tu
jen já.
arboretum v Rogowu
zpravidla je to takhle:
díra v plotě
lavička
azalka
kluk
verš.
dotýkali jsme se kůže
tak, že jsem nakonec mohla zapomenout
co pod ní mám.
setkání s fotografem přírody
bílou zeď
osvětluje svými fotografiemi
a vypráví o běloučkých břízkách
a listech co jsou na podzim
jako zlato. jako plameny.
a tady máme duby,
mocné silné kmeny
a kvítka konvalinek. s rosou.
kapičky jak perličky.
a ty červánky mezi korunami,
jak ty jsou pěkné.
tady je muchomůrka.
a tam hříbeček.
javory mají křidélka,
aby mohly létat.
tady ty hlavičky,
to nejsou žádné pampelišky,
ale smetánka lékařská.
sedím docela způsobně, ale hrozně se stydím,
protože se cítím jako
bordelmamá
na přednášce o tom,
jak to včelky a motýlci
zpravidla dělávají.
herbáře. opravný termín.
zápočty z herbářů
jsou jako balení:
tady leží tělo,
použité,
už je docela po.
teď se na ni dívá
a nemůže si vzpomenout
jak se jmenuje.