Noah Truong: Já je jméno tváře, která mi nepatří

texty vybrala: Edna Eden přeložila: Edna Eden 18. 11. 2024

„ ‚Já je jméno tváře, kterou nepoznávám.‘

Počínaje titulem knihy Příručka k proměně těla (2024), jde Noah Truong s barvou ven: tady půjde o trans život, o trans tělo, o trans sny, o trans všechno. Jak se mění tělo? Omlouvám se, to si nechám na jindy. Namísto toho jsem ze sbírky vybrala melancholickou meditaci o trans touze. (Ano, všechno, co máme my, je trans a všechno, co máte vy, je cis. Já vím, že jste zvyklí*é mít všechno, ale ono to tak není, a jsou prostě věci, které nemáte a nikdy mít nebudete, šlus.)

Někde ve své knížce Trans* (2018) Jack Halberstam rozebírá známou scénu coming out-u Loretty v Life of Brian (1979). Loretta v ní vysvětluje svým přátelům z lidově osvobozeneckého hnutí, že chce být ženou, poněvadž chce mít děti. Reg na to nepříliš taktně odpovídá, že nemůže mít děti, protože nemá dělohu (to raději sami nezkoušejte, ne všechny trans ženské jsou tak hodné jako Loretta), načež Loretta složí hlavu do dlaní. Situaci se pokusí zachránit Judith, když navrhne, že budou společně bojovat za Lorettino právo mít děti a že i když nemůže porodit, poněvadž nemá dělohu, bude jejich boj symbolem boje proti útlaku vůbec. Reg na to na půl úst suše odvětí, že to bude spíš symbol Lorettina boje proti realitě.

Je ten gag transfobní? Ano / Ne

‚Já je jméno tváře, kterou hledám.‘

Podle Jacka není gag ani tak transfobní, jako spíš totálně trans. Naše trans touha je napřažená až za realitu, je v tom nějaký problém? Já taky chci mít dělohu a mít se svým přítelem dvě děti (víc asi radši ne), ale je dost pravděpodobný, že dělohu mít nebudu, stejně jako nebudu rodit děti. A to mi nezabrání v tom žít a být 100% ženská a 200% šťastná (a taky 300% v depce z genocidy v Gaze, perzekuci queer sourozenectva v Rusku, pokračující války na na Ukrajině atd.)

Pokouším se říct, že v trans zkušenosti je jakási negativita, jakési lišení se od sebe samé*ho, které se donekonečna drží uprostřed našeho ledví a je otevřené otázkám a hledání. A já zatím nenašla nikoho, kdo by to vyjádřil tak odvážně a jasně jako Noah.

‚Já je jméno tváře, která mi nepatří,‘ “ píše k výběru Edna Eden.

Noah Truong je francouzský básník žijící v Paříži. Vystudoval tvůrčí psaní a po léta se věnuje redakci fanzinů, které píše i kreslí. V roce 2024 vydal ve feministické edici „Sorcières“ nakladatelství Cambourakis svou první básnickou sbírku Manuel pour changer de corps (Příručka k proměně těla).

já

já je jméno tváře kterou nepoznávám

já je jméno tváře kterou hledám

kterou musím hledat

nebo najít.

já je jméno tváře která mi nepatří

aniž bych měl nějaké jiné já

aniž by mé staré já bylo pravdivější.

 

 

vágní báseň

tranzice je

vzpomínka

a předtucha.

současně vzpomínat a

tušit, dávat

tvar

budoucnosti.

 

říct:

byl jsem tekutý. měl jsem tvar

bez obrysů, voda

kterou vše vylévalo.

čím víc se měním, tím víc věřím

že se udržím na nohou

závodě se

vzduchem.

 

je to:

vzít přítomnost v poklusu

nebo být zatažen do klusu

v nehybné přítomnosti.

sklonit hlavu

abych vydržel tu rychlost.

snad mě to neskolí.

 

říct ještě:

oloupal jsem povrch svého těla

mého novorozeneckého těla

mého dětského těla

oholená hlava, krátké chlupy, hubená lýtka

zrcadla mají ruce

a hladí mě.

 

 

věci který mě můžou zabít

aporie

 

v tomto životě

jsou jedinými věcmi který mě můžou zabít

ty které nikdy neudělám.

 

jako probudit se s erekcí.

 

jako penetrovat ženskou

a udělat se v ní

a dívat se jak se udělá ona ze mě

 

jako říct „naše dítě“

 

zemřít bude jako

nechat to plavat (vzdát se proudu)

v průrvě nemožností

doufaje 

že se jim tak přiblížím.

doufaje

že se v nich tak

položím.

 

jsem jediný

kterého zabije

provaz na uzlu

na místě které neexistuje

tělem které neexistuje

z života který není žit.

 

 

Battle Royale

být trans je Battle Royale.
hodí tě do arény.
a tobě trvá pekelně dlouho než pochopíš kdo je vlastně tvůj protivník
a než se přestaneš zabíjet
a zabíjet ostatní.
ne že bys rozmlátil celej cis-tém
za dvě minuty jako prokletej ostrov z filmu
ne že by s tebou nakonec všichni byli zajedno.
jde o to potřesení rukou po bitvě
ta chvíle kdy si hrdinové říkají nashledanou
s jejich revolucí, na útěku
to potřesení rukou míní
nebo já tomu rozumím takhle:
na život a na smrt
kdekoli budeš
moje sourozenectvo
všude
budu s tebou.

 

bylo by fajn

kdyby téčko nahradilo lásku

bylo mi milenkou matkou babičkou

předky a dětmi.

 

nebo o tohle nešlo?

znovu se stát chlapem, klukem.

 

jestli je to tohle, proč je to pořád stejný?

pořád sám

pořád smutnej?

 

 

špatnej trans

jsem trans kluk.

svět by chtěl abych byl ulítlej na sex

queer večírky hudbu drogy.

no asi jako Preciado.

ale já zbožňuju Jeana Ferrata

a Jacquesa Préverta

 

a pláču když poslouchám básně.

 

 

pán mezi pány

co je to

shnilýho

zkurveně smutně shnilýho

v tomhle světě

 

že kdo si dá odebrat

200 g prsních žláz

vzkřikne:

„jsem svobodný“

 

a může pak jít světem

s nahou hrudí

 

skoro

jako pán mezi pány?

 

 

další zima

tak přijď
chci to prožít
čekám na to
na další zimu. novou zimu. v novém těle.
život je krásný
jsem trans
svět, budoucnost, minulost
všechny možnosti jsou shrnuté v tom jednom magickém slově.