ZTRACENÝ PŘÍKOP
Zraněná chobotnice mi zrekvírovala údy. Svůj houbovitý dóm svraštila v korunu ze železa, a přesto jsem v kleci tvora necítil žádnou krutost. Stěna jejího těla byla spíš mrzutou vlnou. Byl jsem veden, snesen do pokoje, kde stoupal drobný měsíc. Byl jsem vyvětráván, nebyl to zátah. Dotkl jsem se nejbližšího chapadla a pocítil vyhořelou svíci. Sdíleli jsme urnu vyšňořenou pro útesy. Diskutabilní a pelichající, chopili jsme se pařátů. Narodili jsme se ve městě kolem kvádru z našich zbytků. Naše ruce nás zarmucovaly. Milovali jsme svůj ztracený příkop.
NĚMÝ VRH
Duch kokonu unikl své oktávě. S přáním toulat se v jiné kápi kráčel, dokud vzdálený, papírovitý zvuk, z něhož byl vytvořen, nezměnil směr. Zachtělo se mu šelmy. Zplodil lamu. Chvějivé brnkání. Stal se vlašským ořechem. Snědl náš déšť.
VYHLADOVĚLÉ SLUNCE
Zornice řítícího se srnce zmáčely se v mléce. Pozoroval jsem jeho vystrčenou hlavu. Zesílené bulvy se v prorockých větvích natáhly do oblouku, dokud jsem neviděl nic než hvězdu.
KDYŽ POBŘEŽÍ NAROSTLO PLACHTOVÍ
Bouře se vysemenila. Semena pukla. Půlky se vylíhly. Šneci se rozvinuli. Břeh přetekl přes vlny. Pobřežní jeskyně se vrátila k zrnu.
SPÁSAČI VODY
Myslel jsem, že moje silueta zmizela, ale přízrak se vynořil s ohmy na pažích. Napsal příběh se zbytky jepic, které přesměrovaly pulz řeky do špinavého těla města. Žili jsme za ušmudlanou diorámou. Pod naším jazykem byl dobrý led. Uvnitř sněhu byla naše hlava.
MIKROFONNÍ MYSL
Kokon kolážoval svojí rez. Hledal nový brum. Přejmenované saze se skrývaly v závějích jeho kůže. Měl mikrofonní mysl. Stoupal jako kouř.
AMBIENTNÍ KENTAUR
Zemědělské století mne vstřebalo do koně. Měl jsem co dělat coby podobenství ve filmu o bezbouřkovosti. Pozorovali jsme slunce, jak rodí lampu. Poklekli jsme, abychom pohřbili naše sklo do písku.
***
Nad tím vším, čím jsme byli, bylo zrcadlo. Spousta naší zeminy se nastřádala z konverzace. Nic je za plátnem. Naše ústa byla vystavěna pouze z přesměrovaných řek. To způsobilo knihu rozmezí, dům z překližky a polymeru, město, vně kterého jsme nikdy nebyli.
JAKÁ JE NAŠE OBLOHA
Takto jsme promlouvali k zábleskům v dálce. Naše ticho hydratovalo mluvčího. Jeho podoba k nám přišla po kouscích natrhaných z kanopické noci. Byli jsme oděni do diagnostického prachu v knize, jež věřila pouze v omývání. Pomalu jsme schnuli. No, a jaká je naše obloha, je jako nemocnice pro slunce.
SESTRY JELY DÁL
Prosévači odvolané stezky provolávali z dálky několika století. Říká se, že nepřestali mizet ani dlouho poté, co jejich zatajené kroky poprvé nezanechaly stopy. Sestry jely na vyzáblém srnci, tak lehká byla sklizeň a šleh jejich zvyků.
ZEM NÁS POHLTILA
Shromáždili jsme naši přítomnost poblíž nervových stonků. Našich přísah, filmů. Nemluvňat stínu. V tomhle množství věcí, zraněný třpyt přeskupen. Gáza na zemi nás pohltila. Povstaly ty nejrozloženější tóny. Chtěl jsem zapnout nahrávání a spát. Chtěl jsem zůstat se svými cizinci.
SAD ŘEČI
Svoje sykoty jsme schovali za zazděný, ořezaný vítr. Řekl, že se svými zvuky můžeme pouze začít: on sám, povzdech, včela, včely, nebo pomalý ústup sněhem. Zdroj se odvrátil od čehokoliv, do čeho jsme mluvili. Řekl: řekni dobrou noc anektovanému hlasu, a smrky pálily náš dech, aby přežily.
STROBOSKOPICKÁ VEJCE
Plíce mého bratra syntetizovaly miniaturní slunce. Napuchlá oblaka se kupila. Gramatika výbuchu omyla jeho blikající buňky. Odnosil bouřná dvojčata. Byla oděná v olovu.
PAPRSEK V PROPASTI
Naše propletené hlavy spolupracovaly ve všech fázích zániku nádrže. Neviděli jsme, co se potápělo, ale co se rozpustilo tím, že bylo nahlíženo. Figurína, kterou jsme navrhli, aby odpařila naše kroky, zastavila těsně před svým limbickým tréninkem. Žádala, abychom jí říkali PAPRSEK V PROPASTI. Zjednodušili jsme jí páteř. Řízli jsme do jejích odstředivých šátků. Vykřikla.
JAK JSME ZAMASKOVALI NĚKTERÉ NAŠE NOTY
Připevnili jsme naše reproduktory k umírajícímu moři. Předli jsme jeho prosby. Zahráli jsme ZÁZRAK VLKŮ na sloním boku. Tóny nás poháněly skrz panikařící plankton.
PLÁN UMÍSTIT JEZERO NA STROP KINA
Náhlý oceán vymazal moje chodidla. Pobřeží se vlnilo do dáli. Dravci ve vzduchu zformovali časosběrný záblesk. Měsíčky jely ve smyčce na mono. Zvedající se ptáci mi do tváře vykašlávali srst, zatímco naše mapy byly ukládány ke spánku.
***
Tohle není mluvení, plédoval ve snaze porozumět bezduchému procesu. Něco jako pocit bylo zabudováno do žaluzií. Kondenzační metoda mi zjemnila hlavu. Řekla: Nevyzařuješ vlastnictví. Tím chci říct, že nájem v této místnost bude třeba zvednout.
***
Stanul jsem proti tomu nejméně divokému světlu. Odečetl jsem svoje účinky. Přenastavil jsem let vrženého smítka prachu.
***
Já, nemocný list, probuzen v množství. Ucpal jsem sluj seanční pastou. V poklidu jsem schnul. Vystupoval jsem jako protagonista uvnitř závanu nového kadidla.
ZCENZUROVANÁ SEKTA
Škola rozkladného tepu. Škola zmatkujícího trsu. Škola uspávajícího voru. Škola beztížných temnot. Škola téměř ničeho.
AUTOCHTONNÍ ROZVODY
Tkali jsme žílu lávy, abychom vložili hořáček pod vadné pláty, abychom opískovali nadbytečnou vlnu, abychom naměřili prokletí neviděného slunce pod naší úrodou.
PÁSKOVÁ MODLITBA
Zabavený sykot žádal, abychom zběhli, jako bychom byli pouze očima, co dláždí smrtonosnou ulici, nebo vyprazdňujícím vrakem, jenž se zbavuje svých skořápek, ale my byli zbudováni z leštěných cárů z nataženého rubáše. Přísahali jsme vanout mezi žalozpěvy.
NEVYSLOVENÁ ŽÁBA
Zornice pumy rozdělily horizont na laminovaný nářek a hladovějící potok. Provoz prázdnoty zapletl svoji páteř do koridoru pro radar. Opožděný dech natáhl zakašlání mléka přes nevyslovenou žábu v rybě. Výtrusu narostla skořápka. Jádro zakamuflovalo svoji křehkost. Zahalený řev navoněl vykuchaný vítr vykrystalizovaným sborem upřených pohledů.
VLČÍ TÓN
Pokud antonymum jazyka zůstává sevřeno, noha suti se sbírá ve svém uzlu.
DEKÓDOVANÝ DRON
Fuga přeludu zplodila osiřelé plameny z filmových snímků slunce. Rojící se cáry mapovaly zcenzurovanou ruku. Slepeným tónům narostly nůžky. Duch vybouchlých varhan nahrál svoje ruchy ve srážející se mlze.
MOZEK VOLA
Homonyma přeludu ucpala naši anténu. Jeho ionty oslovily naše zrna. Řekl: Historie stonku je další stonek. Zvěcnili jsme naše proudy. Odstranili jsme naše atavistické vši pomocí úlomků pazourku. Izotopy rozhodily naše měřítko.
JAK JSEM SE STAL BRUMEM
Zrcadlili jsme sténání přeludu. Nalili jsme pyl do našich mikrofonů. Nahráli jsme naši úrodu. Slyšeli jsme: Toto je aparát města mínus doznívající brum zvonu. Rozbili jsme prorocká vejce v našich žilách. Pozorovali jsme, jak naše oči stárnou. Rozetnul jsem svoje myšlenky. Byl jsem zaneprázdněn snahou být potokem, když se vylíhla skrytá atmosféra. Pak se pobřeží stalo mým mozkem.