#jednaznas
v sešitech přetahuje modré linky
překračuje meze představ zástupce a ředitele
školského odboru celé hierarchické vertikály
chytá se kovových příček žebříku co vede na střechu
jako sestřiny vlhké dlaně
a letí dolů na asfalt
ve skutečnosti je ve Vesmíru všechno bledě růžové
asteroidy zářící rozžhavené koule i amplituda křiku
tam je úkryt
pro každý hlas
zákon zachování energie násilí
v předposlední třídě
už si nejsem jistá jestli chci být jako matka a sestra
už si nejsem jistá jaká chci být a jaké mít pohlaví
chci být nechci se stát
pamatovat si
vyvrácené sestřino stehno
ženy mají všechno bledě růžové
slzy i každý vnitřní orgán
celá hierarchická vertikála se smála dětskému rukopisu
ale já jsem kosmonautka
badatelka růžové barvy v kosmickém prostoru studu
jedné galaxie zamlčovaného zločinu
jedné z nás
#jednaznas
dýchá na zmrzlé zimní jablíčko
kolébá ho nejlépe jak umí a jak neumí
svraštělé od pláče zmrzlé bledé bílé
v ráji bude takových jablíček plno
kolik jen unesou obhroublé dlaně plné třísek od lopaty
šoupe holínkami na čele jí září svítilna
osvětluje cestu tam kde vržou kolečka
v hlubinách dolu
se těží ženská bolest
když hoří vydává teplo mění se na
zlaté zuby zlaté hodinky zlato zlato zlato
nenasytná říše tam nahoře si žádá víc bolesti
a když ptáci odlétají na jih neodnášejí si ji na křídlech
není to ženská práce je to hornická práce
říkávala babička když tlačila vozík
říkávala prababička když tlačila vozík do ráje
podobná Evě tlačila vozík ženské bolesti
uvnitř černého břicha uhelného dolu
zmrzlého zimního jablíčka z hlubiny země
v jedné tmě
v jedné z nás
#zadnaznas
neví jak se zbavit strachu před semaforem
který pomrkává červeně na prázdné křižovatce
stíny křoví a kouřový stín chodce v kapuci
ji provázejí až ke vchodu
v lepším případě za zavřenými dveřmi
v zrcadle výtahu spatří vlastní zorničky
rozšířené napětím z nevyhnutelného střetu s dalším cizincem
hlídka nočního nebezpečí nespí
dech strážců ji dohání v koupelně
při pokusu smýt otisky doteků pohledů
a odstranit ochrannou kůži tenkým břitem
u nemocničních oken
v kabinkách s totožným oblečením různých velikostí
ve frontách na úřadech na zastávkách v kancelářích na policejních stanicích
tam všude lze spatřit zorničky
na jejichž dně je
#bezmoc
#zloba
#utrpeni
#boj
a děsivá něha
dívejte se a uvidíte násilí se neděje žádné z nás
neděje se v uličkách v průchodech uvnitř zvenčí
vražda se netýká žádné z nás
týká se kterékoli z nás
je povinností každé ženy
žena má
musí
ty jsi
jedna z nás
ul. Bolšaja Bronaja
suchou šíji jako had ovinul hedvábný šátek
z orientální tkaniny ze syrské krajiny
prsteny zařezané do kůže
zanechávají zdobné otlaky
její tělo pod lampou připomíná
matnou íránskou nádobu s trochou mléka na dně
na sobě z letišť si odnáší
černé stříbro a měď koupené na cizích bazarech
aby jí žádný celník nemohl při kontrole vzít
drahocenné okovy cest
ale šperky si sundává už v koupelně
než ulehne na lůžko
obléká se podobně jako mladí do volných černých šatů
široké kalhoty z pomačkané tenké látky neznají žehličku
stažené rty jí na okamžik rozjasní
záblesk
to když si studentka znuděná čekáním schová oheň před větrem
nikdo se neptá co se stane v případě setkání
všech se všemi
jaký mrtvý projektor
vyplavila po bouři na břeh
francouzská vlna
revolucionář Gercen
stojí po kolena v krvi