noc, kdy lednice nešumí, je velmi tichá
je tu taková tradice:
blázni bydlí v jedničce.
teď je to Boguš – kovboj.
dlouho tam bydlela paní Zkažená.
před ní holka, co vyprávěla,
jak se spřátelila se sviní.
byla to neobyčejná svině, říkala,
svině jako nějaký mudrc.
každý dělá to, co má rád,
a i to jsou muka.
svině
ó můj pane Ježíši nabodnutý na klacek –
plode krutých, ale dětinských hrátek,
my si teď tady hrajeme jinak.
psí polštář
když přijede návštěva, povléknu jim psí polštář. nikomu jsem o tom neříkala, pomyslela jsem si – proč? proč by měl někdo vědět, že dva psi spali, žrali, krváceli, marodili a pošli ve stejném povlečení, co v něm spíš teďka ty?
ale ode dneška chci, abyste to všichni věděli.
naše krásné podpisy na různých dokumentech
žijeme,
rozhlédneme se. máme stejnou vyhlídku
jako ten hmyz, co v noci sedá na okna.
zpíváme si dlouhé písně.
kdybychom věděli, jak se každý máme,
srdce by nám pukla.
svátek
koukáme na stroj na cukrovou vatu.
nevíme, kam s druhou rukou. uniknout nelze.
pán, co dělá vatu, se říznul do prstu
a děti si myslí, že tam má malinovou.
nevyhnutelnost karnevalu
miláčku, tys byla ve světě a nám tu předpovídali apokalypsu na zdech,
no a prospala jsi všechen sníh, máš štěstí, nebo ne?
obsadili mě jako noční oblohu,
kamarádka je bláznivá
a kamarád, kamarád si ji spletl s margarínem.
vytěsňujem, jak jen dovedem
(říkám my, protože já
mi evidentně nestačí).