Líbat tě na veřejnosti
Za chvíli, než tě políbím,
jsem policajt,
jsem na stráži –
skenuju pohledem všechny podezřelé lidi.
Za chvíli, než tě políbím,
jsem sova –
otáčím šíji na všechny strany,
bez důvěry se vhledávám do tmy.
Za chvíli, než tě políbím,
jsem laň,
opatrná před každým pohybem,
hotova prchnout za nejmenšího
příznaku nebezpečí,
spolu s naším stádem ze dvou.
Za chvíli, než tě políbím,
jsem rozhledna.
Trošku ztuhnu
a nehýbám se.
Dívám se na lepší zítřky někde v dálce.
Larvy
Kopce ustupují do bělostné kaše
– Sylvia Plath in Ovce v mlze
Paneláky ustupují do bělostné kaše,
buzení sídlišť je nespěchavé
v pozadí – bezlítostné:
vytrhání ze spánku budíky –
buzení na sídlištích je svíravé.
Venku: přijímání hostií prvního nádechu –
smíření s pokračováním,
zrak se postupně zaostřuje, cestou k metru
mizí bílý povlak rána.
Jsme tady všichni larvy,
larvy sídlišť a
jsme taky sídlišti s larvami.
Pokud mě odsud někdo vyzobe –
bude to bůh, ve kterého na okamžik uvěřím.
Šlem
Dorazilas v pohodě?
Po půlnoci.
Když jsme daleko od sebe,
oslovuju tě v ženským rodě.
Teče mi to po noze, když jsem v trenýrkách.
Jak to dáváš?
Kdys naposledy měl na sobě sukni?
Tak to já dřív.
Ale včera,
představila jsem si,
jak tančíme klasický balet,
a vypadalo to divně –
nesedla nám žádná role,
nikdo netušil proč.
* * *
Do půlky nahá stojím
v kabince na vyšetření,
doktorka nepřichází,
slyším rozhovor sestřiček:
Tam přišel muž, vyrostly mu
během dvou měsíců prsa.
Doktorka nepřichází.
Kam jdou všechny naše prsa?
Určitě do ráje,
kde už není důležité,
komu skutečně patřily.
Jsem do půlky nahá
v kabince pro vyšetření,
doktorka nepřichází,
je mi do breku.
Ať tomu muži řeknou,
ať se s tím vypořádá.
Knoflíky
I kdyby se jednou stalo všechno naopak,
pravidelně tebou hýbám ve svých myšlenkách:
šoupám hýžděmi po bílé omítce;
ponořuju břicho do měkkých chlupatých dek;
kladu tě svlečenou na své manšestrové sako,
které jsem nikdy neměla.
Pravidelně a symetricky
zastavuju dlaně na kyčelních kostech –
vidění se rozmazává –
musím začínat znova –
zapneš mi prosím knoflíky.
Vypínač na tmu
Tvé bradavky se na mě dívají tvojí minulostí;
nechce se mi hned před nimi svlékat.
Očekávám od tebe zákaz na domýšlení příběhu.
Chci ti něco nabídnout,
ale nevím co.
Vyrostou ti prsa?
Nabídnou ti svá prsa?
Zbyly mi podprsenky.
Ne, nevím, která byla má oblíbená.
Tvé bradavky jsou jako zornice –
jsou droboučké na slunci
a vyrůstají k rozměrům tmy ve tmě.
Chce se mi do ní spadnout.
Očekávám od tebe zákaz na ztrátu rovnováhy.
Chci ti něco nabídnout –
nabízím vypínač na světlo.
Můžeš ho použít kdykoli.
Kamarád*ky, s kterýma se líbám
Všechno, co zatančíme v kuchyni,
zůstane mezi nádobím.
Jsme taky hrnečky:
jednou stojíme vedle sebe stejně horké, rozžhavené,
jindy se povalujeme ve dřezu mezi špinavými talíři
a nevhodně se smějeme.
Když tě nechám příliš dlouho být,
stane ze mě Petriho miska,
začnu si vybavovat různé drobnosti,
co nikdy nevyklíčily.
A pak mi to dojde: nikdy nebudu prázdná.