Luboš Svoboda: Koleje přibité k vidění

„Na internetu lze najít fóra, na nichž lidé sdílejí fotky úrazů, které si způsobili pobytem ve virtuální realitě (VR). Nejen pocity nevolnosti (motion sickness), ale i naražená čela, zlomené prsty, či dokonce vyražené zuby převracejí naruby dojem odtělesnění a odtržení od skutečného světa, které VR v populárních představách obvykle vyvolává. Ve skutečnosti vede tato technologie ke znovu procítění těla, a to dlouho poté, co média – a nejen ta digitální, ale také divadlo, kino či televize – tělo spíše tlumila a znehybňovala.

Tím, že VR podrobuje propriocepci – tzn. vnímání našeho vlastního pohybu – poněkud jiné sadě vztahů mezi přítomným a nepřítomným, ale také mezi hmotným a nehmotným, nastoluje nové způsoby prožívání. Ty tak vybízejí nejen k prozkoumání a pojmenování, ale především k vyjednávání s technologií, která zdaleka není hotová. Její standardy se teprve rodí; k čemu VR nakonec bude a jak se bude používat, ještě není rozhodnuto. 

Především se má VR teprve vymanit ze skeumorfismu, to znamená z pomýlené, retrogresivní snahy o realismus, podle níž se designéři rozhraní a obsahů pro toto nové médium snaží téměř otrocky reprodukovat prvky fyzického světa. Virtuální realita teprve hledá svoji osobitou sensomotorickou gramatiku, tak jako ji například chytré mobily »našly« v gestech, které mají jenom pramalou předlohu v předchozích technologiích.

To nejzajímavější však není ani účel, ani obsah tohoto nového média. Je to rozhraní, ono mediální „mezi“, které obvykle přehlížíme právě v té míře, v jaké médium zevšední. Vnímavost vůči němu je tedy něco nesamozřejmého, ačkoli nás dnes obklopují spíše rozhraní než věci. Rozhraním je totiž přepážka na poště stejně jako obrazovka mobilu, přirozený jazyk, úřední formulář, webová stránka i lékařská ordinace, nakolik zajišťují překlad mezi dvěma nesouměrnými systémy (např. mezi mým zdravím a západní medicínou v případě ordinace). Po dlouhou dobu byl podíl média na mediovaném ignorován, ačkoli mu vtiskuje něco osobitého a neredukovatelného na neutrální přenos či mechanický překlad. 

Pro digitální prostředí, ve kterém dnes žijeme, je pak typické radikální zmnožení rozhraní i množství webů, appek a různých technických pomůcek, u nichž je nutné se je vždy znova naučit používat. A přesto si časem člověk osvojí jisté znalosti, schopnost odhadu, které mu umožňují navigovat hbitě i rozhraním, které vidí poprvé v životě. Rozhraní totiž uplatňují svébytný systém ne nutně vyřčených pravidel. Tato dovednost a tento cit jsou něčím technickým pouze ve svém základu. V konečné praxi, naproti tomu, na magistrálách praktických banalit i v zákoutích imaginativní explorace jde o svébytnou elokvenci designu, jeho schopnost dát tvar operaci a prostor představám. – Pohyb rozhraním, ladný tanec povelů a odezev, má estetický rozměr. 

Jak ukazuje Svoboda ve svých poetických postřezích o zkušenosti s virtuální realitou, může se rozhraní, zvlášť, když je nové, vzpírat svému mizení v efektivním provozu, a tak zavdávat ke zkušenostem nad rámec již známého a očekávaného. Jsou to právě různé haptické mantinely, vizuální zábradlí a nezamýšlené pohybové efekty virtuální reality, které Svobodu přitahují. Pokouší se je překročit, zvýraznit a nafouknout do osvobozujícího absurdna. Hledá v nich jazyk pro nová vidění, nová dívání se, nové podoby intimity a touhy, ale třeba i pro nelibé pocity invaze či náhlou závrať, když oči opatřené VR brýlemi klamou mozek o pohybu tak, jak ho o pohybu ještě nic neklamalo. 

Vposledku jde však v Svobodově »reportáži« o víc než jen o zážitky z »výletu« do imaginárna. Všímá si, že VR má již ve fázi tzv. raných osvojitelů moc jemně přenastavovat naše vnímání každodenního světa a nás samotných i poté, co headset složíme z hlavy a vracíme se tam, kde jsme nikdy nebyli,“ píše k výběru Palo Fabuš.