Přichází na terapii na sklonku zhroucení se třemi zlomenými žebry, po měsíci na morfiu a nemožností se hýbat.
„Co vás trápí?“
„Ale, mám zlomený žebra a je mi hrozně, fakt děs.“
„Tak si tady lehněte, budu vám mačkat body na hlavě.“
Přichází změť bolestivých obrazů a traumat. Divný, kvůli tomu jsem sem nepřišla, pomyslí si Marie.
„Nemůžu se vám tam vůbec dostat. No, tohle, to se mi nikdy nestalo. Tak znova, zkusíme to ještě jednou,“ zamumlá terapeutka.
„Tak znova, zkusíme to ještě jednou a hlavně se na nic nesoustřeďte!“
„Uf.“
„Uf. C’mon!“
Povedlo se jí to.
Marie leží na terapeutickém lehátku a je jí horko, má pocit, že ji spaluje něco staršího, staršího a divočejšího než je ona sama. Ta žena nad ní stojí, drží její hlavu a hlasitě oddychuje. Temnota i světlo tu nejsou oddělené, ale fungují společně a připravují dokonalý očistec. Žena jí z hlavy vytahuje obří pomeranče a květiny, žena všechno třídí a pomeranče se rozlévají po podlaze, šťáva se zapaluje a polovina jejího těla se mění v něco strašlivě temného. Chce jí říct, ať toho nechá a ať už ji pustí pryč, hrozně to bolí, hrozně ji vše pálí. Ale uklidní se a nic neřekne. Ta baba snad ví co dělá, pomyslí si. „Kontrola, kontrola!“ hlásí ježibaba. „Sny a naděje. Dělají vám problémy.“
Obrazy se mění. Z rozpoznatelných obrazů jsou tvary, z tvarů pocity a z nich zážitky.
Vše se míchá dohromady, už skoro nevnímá.
Fyzicky se jí dělá špatně, přijde jí, že se klepe. Ale asi se neklepe. Asi se tu vlastně nic neděje. Leží na lehátku, nad ní stojí terepeutka a ona brečí.
Stékají jí slzy.
Stékají jí slzy ještě další tři hodiny.
Ježibaba se posadí do svého terapeutického hnědého ušáku a říká, že je to úspěch.
„Nesmíte tolik myslet! Žijte v přítomnosti a jakmile zjistíte, že nejste hlavou tady a teď a cyklíte se, prostě se vraťte.“
To se jí lehko řekne, pomyslí si Marie, ale neřekne nic. Jenom tam před ní bulí.
Následně terapeutka vypisuje cvičení, aby další týden Marie byla v té přítomnosti, o které jí tolik povídala.
Aby tolik nemyslela.
Marie zaplatí, napíše do mobilu datum na další týden.
Je venku.
„Smrt! Řekněte si – stop!“ zní z chýše té čarodějnice.
„Koncept vymírání lze pojímat jako analogii individuální smrti na rovině druhů a vyvodit z toho určité důsledky, týkající se konstitutivní role vymírání v pojetí geologického času a planetárního měřítka,“ píše k tématu druhové smrti Lukáš Likavčan ve své eseji Spektrální země čili design pro kulturu vymírání ve vydání Revue Prostor s názvem Znovu objevit Zemi. Co ale vymírání druhu znamená pro konkrétní bytost, pro konkrétního zástupce tohoto druhu? Jak se vymírání druhu projevuje v intimní a osobní rovině?
Marie se zamyslí a přejde ulici.
Pohlížíme na smrt jako na něco, co nás děsí. V historii miliony mrtvých – genocidy, mučení, vraždy. Miliony zemřelých ve válkách, které stále běží, miliony zastřelených a postřelených. Ano, děsivé to je, o tom se nedá pochybovat. Takové smrti se také bojím. Marina Garcés hovoří o tom, že své vymření prožíváme už nyní, vytváří posmrtnou teorii zabývající se tzv. conditio postuma, v níž popisuje, že už vlastně umíráme – nejedná se o budoucí fenomén, ale o charakter současnosti. Naše aktuální temporalita je formována zkušeností extinkce. A uvozuje toto vymírání nejen válkami a genocidami, ale také vyčerpáváním zdrojů planety nebo například vymíráním živočišných druhů.
Marie stojí unaveně v přehřátém autobusu.
A nyní se navíc nacházíme v čase pandemie – pandemie jakožto další předobraz vymírání lidského druhu, krize, paniky, strachu a nedostatku hmotných prostředků. Pro většinu zemí není snadné postarat se o nemocné a mrtvé. Média překládají situace do obrazů, v nichž se mrtvoly válí na ulicích jako plechovky od coca-coly, uvažuje se o masových hrobech a automobilech, které budou nabírat zemřelá lidská těla na lopatu.
Vystoupí na Želivského, schází dolů do metra a pousměje se; velké foyer, chlad a paní s barevnými květinami.
Zmizely obřady – zbavujeme se poslední špetky důstojné smrti, lidem před očima mizí blízcí, už je nikdy neuvidí a nemají šanci se s nimi loučit. Smiřovat se se smrtí a symbolicky doprovázet tělo zemřelého do odlišné roviny.
Metro přijíždí přesně na čas.
„Jestliže se před pětadvaceti lety zdálo, že u všech masových vymírání bude nakonec vysledována příčina, nyní to vypadá, že pravdou je opak. Právě samotná abnormálnost těchto událostí z nich ve skutečnosti činí něco tak smrtícího; ve všech musely organismy náhle čelit podmínkám, na něž byly evolučně naprosto nepřipraveny,“ popisuje Garcés určitý střet ambicí moderní racionality s empirickou zkušeností umírání.
„Haló slečno, dopravní doklad,“ zavalitý muž v modré uniformě těžce oddychuje, těžko s ním soucítit, když si vybral takové povolání. No nic. Marie se prohrábne aplikacemi, vytáhne QR kód a už se na muže ani nepodívá.
Ona nepřipravenost, ono ignorování prostého faktu smrti, ona nedůvěra ve smrt nás činí nejvíce zranitelnými. A kdo by se také nebál zemřít v dnešní době? Pokaždé když si takovou smrt představíte, je plná krutých a odpudivých obrazů. Více než se smrtí má co dočinění se zkázou. Nejsme na smrt připraveni. Ale proč?
Tadadydym, Jiřího z Poděbrad, zazní mužský hlas.
Chleba!
Marie s sebou trhne a rychle vyběhne z vagónu.
Děje se přeci pořád. Jak nemůžeme být připraveni na něco tak každodenního, jako je smrt? Přesto o smrti usilovně přemýšlíme, opečováváme fosilie vymřelých druhů, schraňujeme je a prodáváme jako fetiše na černých trzích. Smrti a vymírání jsme velice blízko, držíme je denně v rukou, máme je stále před očima. Konzervujeme. Archivujeme. Štítkujeme, inventarizujeme smrt, která se už uskutečnila – zabezpečené, zkrocené umírání.
„Jedno Matcha Latte, Celozrnný kváskový chléb a Mandlový croissant.“
„To je rovných 300, budete platit?“ vypraví ze sebe kluk v černém.
Usměje se.
Má pěkný zuby, pomyslí si Marie. Smrt je pak pro nás komoditou, je pro nás čímsi měřitelným, kvantifikovatelným, je pro nás vizuálním zážitkem, navštěvujeme muzea plná historických předmětů, chodíme se koukat na vyhrabané zuby a kosti; procházíme muzei reinfikované smrti jako dočasní vítězi, jako ti, kteří – zatím – přežili. Smrt pro nás funguje také jako uvolnění po vyčerpávajícím dni. Přijdeme z práce a povraždíme pár zombie, to aby se nám dobře spalo, koupíme si stoličku mastodonta, protože už nevíme, co s bitcoiny. Surová nafta, zemní olej, ropa, hmota vznikající z prehistorických živočišných a rostlinných zbytků, které se podrobili rozkladu – využíváme je denně, vesele si dýcháme zplodiny z vymřelých druhů. Smrt je zkrátka všude kolem nás, denně umírají tisíce lidí na virus nebo z politických důvodů, vybuchují sila a ničí se města, padají bomby, které zabíjejí. A my tuto smrt vidíme, ale netýká se nás. Není to naše osobní smrt, je to vždy smrt někoho nebo něčeho jiného. Jsou to data k abstraktní analýze, k racionálním hodnocením.
„Koupila jsem chleba a za chvilku přijdu, sedim U Srdce,“ naťuká do mobilu a zavře oči. Stop!