PERSPEKTIVA VESMÍRU
Naučíme-li se dívat na svůj vlastní život z perspektivy vesmíru, získáme tím unikátní schopnost pomocí nejaktuálnějších metod vypočítat na tisíce desetinných čísel míru vlastní nepatrnosti a bezvýznamnosti. Díky tomu budeme umět mnohem lépe rozhodnout otázky, se kterými jsme dosud tak těžce zápolili: Vstát, nebo ještě chvíli zůstat v posteli? Zradit, nebo zůstat loajální? Podlehnout, nebo odolávat? Šikanovat, nebo být šikanován? K moři, nebo wellness balíček? S mlékem, nebo bez?
ARGUMENT
Nemusí tě drtit, aby ti dokázali svou nadřazenost – stačí jim s mírným úsměvem poukázat, že je to všechno mnohem složitější.
IRONIE JAKO UPŘÍMNOST
Od jisté doby (patrně to zprvu souviselo s únavou z postmoderny, i tato únava se pak ale stala únavnou) vešlo do módy proklamovat upřímnost v protikladu k ironii, která se přitom začala házet do jednoho pytle s cynismem. Představa, že cynismus a ironie jsou opakem upřímnosti, je ale obtížně obhajitelná. Copak není právě ironie – jako „lež, která nesmí nikoho oklamat“, jak říkal romantik – tou nejvyšší upřímností? Ironie je forma výpovědi, která odkrývá nepřekonatelnou propast mezi tím, co prožívám, a tím, co jsem schopen sdělit druhým prostřednictvím jazyka. Vyjadřuje reflektovaný vztah k sobě samotnému, při kterém si subjekt přiznává rozpor mezi tím, čím je doopravdy, a tím, čím se zdá být – ale také mezi tím, co skutečně dělá, a tím, co by podle svých představ správně dělat měl. Cynismus je jistě také formou upřímnosti, protože rovněž registruje tyto rozpory mezi pravdou a zdáním, faktem a hodnotou. Na rozdíl od ironie se je ale snaží vymýtit tím, že škrtá jednu ze stran dichotomie: cynik se odmítá starat o to, jakými by věci měly být, a s „odzbrojující“ upřímností „realisticky“ konstatuje, že „to tak prostě je“. Proto je také cynismus tak nudný. A upřímnost? Má-li být opravdu opakem ironie a cynismu, pak musí představovat výpověď, ve které dochází ke zcela přesnému a vyčerpávajícímu překladu našeho vnitřního života do obecně sdíleného jazyka. To předpokládá, že subjekt dokonale splývá s tím, jak se navenek sám popisuje, a dokáže se chovat v naprostém souladu se svými představami o tom, co je správné. Necítí potřebu vysvětlovat své motivace a nechce na sobě nic měnit. To, co se běžně nazývá upřímností, je tedy postoj člověka bez reflexe, někoho, kdo nezakouší žádný rozpor mezi bytím a zdáním, mezi fakty a hodnotami, zkrátka – postoj psychopata.
AUTOMATIZACE, NUDA A PONÍŽENÍ
V budoucnosti bude díky plné automatizaci eliminována nudná a ponižující práce. Nuda a ponížení se tak přesunou do sféry volného času.
S NIMI SE NEDÁ ŽÍT
Tmavovlasá žena v barevných šatech obchází vagon metra trasy C a hlasitě se ptá cestujících, kam až může dojet s typem jízdenky, kterou drží v ruce. Ti ale na její otázky vůbec nereagují. Místo toho se ohrazují vůči způsobu, jak se ptá. „Co křičíte?“ „Nechte mě být.“ „Co otravujete?“ Vrcholí to reakcí dámy středního věku: „Všechny bych vás zabila.“ Žena volí v dané situaci nejlepší možnou strategii a začne se s nepřehlédnutelným pobavením vyptávat: Proč si paní něco takového myslí? A jak by to udělala? Místo odpovědí se jí dostane jen nadávek. Když někde za Nuselákem vystoupí, cestující si vydechnou. Decentní starší pán, který byl tichým svědkem celé scény, prohodí: „No, a pak ať nám někdo tvrdí, že se s nimi dá žít.“ Druhý, neméně solidně vypadající stařík radostně přikývne. Doteď oba respektovali nepsané principy chování v hromadné dopravě a ignorovali se, sdílený zážitek nenávisti ale způsobil, že už jim nepřipadá nemístné vstoupit do neformální konverzace. Zbytek cesty na Háje panuje ve vagonu teplá atmosféra vzájemné sounáležitosti – neznámí lidé si spolu vyměňují postřehy, smějí se. Díky intervenci té, se kterou se „nedá žít“, je život najednou lepší.
NESTIHNOUT ZAČÁTEK
Na začátku stojí samozřejmě zkušenost někoho, kdo začátek nestihl. Prodírá se řadami židlí, šlape na nohy, šustí, víří vzduch… Ruší kouzlo, v němž se ti, kdo přišli včas a už zaujali svá místa, sotva stačili uvelebit. Zároveň jim umožňuje poprvé zakusit pocit sounáležitosti: stmeluje je odpor k nově příchozímu. Všeobecné podrážděnosti si nejde nevšimnout, byť by byla jen podprahová. Právě tak se v tom, kdo přišel pozdě, usazují první zárodky sebeuvědomění.