Roman Nowak: Málo je ačkoliv

Portréty


To slunce protíná svoje vlastní jádro.
Promění čin v tu největší přízeň.

 

 

Skrze mříže pronáším tlukot slov.
Můj tvar sklízí jablka na podzim.

 

 

Jediný strom zčeří přítmí zahrady.
Kořeny protečou klenbou prožitku.
Neutíkej. Chrt usnul a za zdí stojí večer 

 

 

Pročešu písni zátylek
a stmelím dávné sliby s novými rány.

 

 

Usínám uprostřed vstřícnosti tvarů
přesto vycházím vstříc krutosti.

 

 

V místnosti určuji předmět ticha
a za mými zády křičí bdělost.

 

 

Jedinou otázkou je pro mě smělost.
Jediným úskalím matčina němota.
To slunce je uprostřed domu.

 

 

Dceřino mlčení je posledním ze slov.
„Knihu jsem spálila, ale vítr už nespolknu.“

 

 

 

 

Dnes vstanu druhou stranou ticha


Dnes vstanu druhou stranou postele
a vetřu se mezi paklíč a stěnu.
Dnes si podržím báseň blízko u těla.

 

Náměsíčnost denně rdousí normu.
U pokožky roste pěšina. Rychle pryč
odsud, než zavřou všechny krámky.

 

Náměstí dávno přežilo rozchod
pivní pěny a malicherných úst.
Vypatlat odsud přání a chudobu.

 

Je to možné? Je to vůbec ono?
Nikterak blíž ale přece jenom
skrz naskrz samotou a ven.

 

Vytvořit si plíseň u pohoří básně.
Klečet u prvního náznaku stáří.
Vyklenout možnost střemhlavého pádu.

 

 

 

 

Tvar listí

 

Mamka neví, kam si má sednout
jsem tvrdý jako poleno
jsme tvrdý jako poleno 

 

Můžeš mě zachránit tím, že se mě dotkneš
ale jenom na chvíli
protože snídaně už leží na stole

 

Prchnout není kam
proto běž co ti nohy stačí
aniž bys věděl proti komu

 

Tvar listí má příliš mnoho tváří
a my proto nevíme kam odejít. 

 

 

 

 

Spánek

 

Ozvěna promluvy vytesané z dne
mne prchavým kukátkem protějšku

 

slova

 

mezi 

 

řádky.

 

Věci – uspořádané pohybem jazykového aparátu
skrze osm fázi míchy do mezizubních prostorů.

 

Zmírá pouze polovina ačkoli zní i pomlčka zrcadla.

 

K smrti lne také chvění ušních bubínků.

 

Tvář je tvarem němoty obsahu,

 

spánek posledním slovem.

 

 

 

 

Sedm

 

Uzamknout sedm v šeříku.
V číselném šeru bledne
stín otazníku šíje.

 

Chodidla truchlí
protnutím na útěku
a málo je ačkoliv.

 

Málo je ačkoliv
a proto smím spát hloh
v červnovém přítmí.

 

Potlačím prach slov
skrze novou ulitu,
skrze vřeteno ticha.

 

Trojúhelník času
praskne
tvůj portrét.