Mráz a slunce
Snažím se vstát, ale padám na všechny čtyři,
tělo mě neposlouchá stejně jako v prvním okamžiku:
tehdy jsem chtěla ukázat tesáky, zaryčet, zařvat,
ale pak mi došlo, že to nejspíš slunce padá na zem –
slunce, které nemůžeš ulovit a před kterým
musíš jedině utéct.
Ale utéct jsem nestihla, a když se roztříštilo na tisíce úlomků,
jeho záře a ryk mě přitiskly k zemi:
chtěla jsem vstát, ale zas a zas jsem padala na zem,
protože zem se chvěla. Mezi místem, kde doutnalo v poli,
a mým výběhem nebyl jediný strom.
Pach ohně a kovu jsem nedokázala vyhnat z nozder,
ani ryk ze své hlavy, ať jsem se snažila sebevíc.
Mohla jsem jen ležet a chvět se spolu s celou zemí,
spolu s lidmi, a skučet. To jsem zažila já, lvice Juno,
když na Kyjev v zimě zaútočily okřídlené rakety.
Jejich pád zatím neumí nikdo předpovědět.
Rostliny, které žily v galerii
Tohle je příběh těch, které utekly před válkou:
hubený fíkus, němý jako prasklá lyra, monstera jako zubožený cherubín,
který přišel o všechna křídla kromě posledních tří.
Taky ostatní jsou orvané a jejich kmeny a stonky jen z nutnosti
nesou tíhu jejich těla.
Představuji si, jak cestují z Chersonu, Saltivky, Dnipra
dodávkou, jakou se vozí obrazy do galerie,
rostliny ze školek a poliklinik, ze zavřených úřadů:
žíznivé, přisypané omítkou, která letěla ze stěn, když poblíž
dopadla raketa.
Ozval se výbuch, rozvibroval vzduch, nervy a buňky
v lidech, zvířatech a rostlinách: nikomu se nic nestalo,
ale mnozí si toho dne řekli, že musí odejít.
Za rostliny rozhodla umělkyně: vozí je s sebou,
aby na nich ukazovala, co dělá válka.
Ukrajinci věří, že rostliny mají duši,
slabikuje kustodka z papíru, tahle je léčivka a tohle je kaktus,
tahle přišla o celou svou rodinu, téhle se stýská
po velkých prosklených oknech střední umělecké školy
a tahle srdcovka nádherná má podle všeho
rozbité srdce.
Muzeum medúz
Potkala jsem tě na nečekaném místě:
uprostřed hlavního náměstí v Muzeu medúz,
za památníkem vojákům, kteří padli
v posledních letech.
Medúzy plavou v kruzích
a ve snaze uniknout z akvárií narážejí do skel,
na dně leží části jejich těl,
světélkují a září fluorescenčním světlem.
Ty jsi ale pořád stejná,
po dlouhých třiceti letech odloučení
se sobě podobáš dokonce víc než dřív.
Jsi jen o něco menší, než jsem čekala.
Stejně jako to muzeum.
Tím si ale nenecháme zkazit
milou rodinnou procházku.
Po tom městě se mi nepřestává stýskat
Minulý měsíc pracovníci zvířecí záchranné stanice města Kyjeva
vyjeli mnohokrát do terénu a mimo jiné
hospitalizovali pejska sraženého na obchvatu Velika Kilceva,
odchytili a předali majitelům uprchlou kočku z ulice Urlivska,
оdvezli na veterinární kliniku nemocné holoubě z prospektu Mykoly Bažana,
ve sklepě na ulici Pavla Tyčyny za pomocí obyvatel domu zajistili kocoura,
ve Vyšhorodu odchytili a odvezli k ošetření nemocnou labuť,
zpod kapoty auta, které parkovalo na ulici Lavrska, vyprostili kotě.
Kromě toho odvezli z ulice Laureatské do nemocnice sovu ve vážném stavu,
předali veterinářům zraněného racka, který byl nalezen ve čtvrti Poznjaky,
vrátili majitelům poraněnou kočku, která spadla z osmého patra
panelového domu na dniprovském nábřeží a skončila na střeše garáže.
Taky poskytli pomoc třiceti devíti netopýrům z ulic Hrdinů Dnipra,
Revuckého, Dobrochotova, Vyhivského, Drahomanova,
Myrnoho, bulváru Lepse, nově Václava Havla, a prospektu Zabolotného.
Než dočtu seznam ulic, některé už stačí změnit názvy.
Také moje ulice se už nejmenuje Hrdinů Stalingradu,
nazvali ji po jednom zpěvákovi, jehož jméno si nedokážu zapamatovat.
Čtu a myslím na to, že bych si konečně přála necítit nic,
jenom úlevu a radost za zachráněnou sovu,
za zbloudilé netopýry, na omak teplé a sametové,
ale po tom městě se mi nepřestává stýskat.
Pět minut v životě řeky
řece Sovce
Když jsem tě poprvé viděla, věděla jsem, že jsme si příbuzné:
tvoje cesta velkoměstem, sídlišti, kaskádou starobylých rybníků
nemá pro mě podobu toku, ale věštby.
(Jeden z rybníků odráží okna vysokých domů a je plný jejich světla,
druhý opuštěný a zanedbaný září divokostí,
třetí se docela rozplynul v lopuších a vodních liliích.)
Vážky nad tebou nehybně visí v prostoru,
jejich třpytivá těla připomínají cínové lžičky, které leží na dně
spolu s mincemi a ztracenými manžetovými knoflíčky.
Někdo stejně ztracený a bezejmenný před mnoha desetiletími
s láskou zpevnil tvé písečné dno opukovou dlažbou
a pak tě nechal vstoupit do temného kolektoru.
Sovko, řeko svedená pod zem, je pravda, že tvé ryby
za ten čas přišly o oči, a naučily se žít po hmatu a po sluchu?
Co slyší ryby žijící pod velkoměstem? Chtěla bych je slyšet mluvit
a naučit se při tom jejich jazyk.
Chtěla bych vidět, jak se tvůj tok po pár kilometrech vynořuje nad zem
a ty se nadechuješ slunce.
Svěřím ti nyní svůj dětský sen, řeko, který tolik leká:
náhlé vědomí, že stejná tma čeká i mě, i když neznám čas a okolnosti.
A když se po třiceti letech vynořím z kolektoru, ptáš se:
Víš, co je třicet let v životě řeky?
Jak bych to mohla vědět, když jsem jen člověk?
Je to jeden výdech před nádechem, říkáš.
Jedno vím, Sovko. Na tvém břehu roste tolik bylin a keřů
a jimi se živí tolik ptáků, že i kdybych chtěla,
nikdy je nedokážu spočítat.
Čtyři týdny v Kyjevě
Ve městě se objevily stovky ptáků,
utíkají z lesů, v jejich domovech se bojuje,
válka změnila jejich trasy i návyky.
Jeřáb nad mostem Patona letí si sám docela nízko,
řeka mu skoro olizuje bříško.
***
Na nejdelším kaštanovém bulváru Evropy v Ševčenkově čtvrti
mladá žena venčí kaštanového psa.
Ani jeden z nich neví, že jejich bulvár je nejdelší,
ani jeden z nich neví, zda už jsou v Evropě,
ale psa trápí jiné věci.
***
Chci se dotknout nitra řeky,
ale když se vynořím, v ruce mám jen malou škebli:
můj úskok nevyšel.
Vím, že tak velkou řeku nejde odnést s sebou,
ale nepřestávám to zkoušet.
***
U prahu mého domu stále rostou
plané meruňky, šípek a keře s chřestivými tobolkami.
Čas polorozpadu sídliště je nesmírně dlouhý.
Někdo tu denně zametá
spontánně vychozené blátivé stezky.
***
Z Majdanu se můžeš ve vteřině přenést
do svobodné republiky vrabců:
postav se do záhonu, hlavu dej do korun stromů.
Černý anděl Michael tě neklidně sleduje,
bdí nad městem, bdí nad vrabci.