Knihovna v Ninive
(U dálnice spadaly zežloutlé mirabelky,
and the world went round and round)
Sesbírala jsem jen neshnilé slívky,
na dně slunečné dužiny knihovna v Ninive.
Knihovna v Ninive dala jméno zemi a oblakům.
Knihovnou v Ninive začíná svět.
Knihovna v Ninive prostála strašlivý požár.
Knihovna v Ninive přečkala čas.
Nesmrtelnost prý patří bohům.
Gilgameš je ze dvou třetin bůh.
Knihovna v Ninive odmítla nesmrtelnost.
Gilgameš zhlinatěl a žije dál.
(U dálnice spadaly zežloutlé mirabelky,
and the world went round and round).
Here is a little plea for the rest of us:
let the time sink in,
zlatavé slunce nám zítra vyhoří nad hlavou.
There are few nettles blooming in the corner of my garden;
there is a cat catching butterflies,
droplets of dew sagging from a spiderweb;
there is a swarm of bees, and a fishing net,
a swinging chime on a summerhouse, an old gilded table set.
Sedím ve sklápěcím křesle.
Zlatavé slunce nám zítra vyhoří nad hlavou.
Nesmrtelnost, ta patří bohům,
Gilgameš je jen ze dvou třetin bůh.
Gilgameš popravil strážce cedrového lesa.
Knihovno v Ninive, could you have predicted better our untimely doom?
(U dálnice spadaly zežloutlé mirabelky,
and the world went round and round).
Na dně dnů knihovna v Ninive.
Prostála požár a nám vyhoří slunce nad hlavou.
Why write to survive? What do you have to pass on?
Krása je nekonečno.
Zlatavé slunce nám zítra vyhoří nad hlavou.
(U dálnice spadaly zežloutlé mirabelky,
and the world went round and round).
Báseň pro konec světa
Jsi malý pecen chleba, který ví:
pokud jsi dokázal předat myšlenku básní,
pak byla zajisté banální.
“Oh dear diary, I was born again!”
Jsi poloprůhledné sklo,
a shower of lilacs na konci ulice,
kouř u vlakových kolejí,
wind in the walls and windows,
tarotová karta obrácená naruby.
Opisuj verše ostatních autorů,
slova jsou zubatá kolečka zakleklá do sebe.
Tomorrow, when the Sun runs out of hydrogen,
the clock’s gonna measure time in absolute.
Moje žena je ztracená na moři
Moje žena je ztracená na moři,
I walk the shore and observe the čeření.
Moje žena je ztracená na moři,
I cannot swim but I could walk the seabed.
Moje žena je ztracená na moři,
vyprávím rybám – nikdy ji neviděly.
Moje žena je ztracená na moři
and the seafoam se nedá pít.
Moje žena je ztracená na moři
a třeba si na mě občas vzpomene.
Moje žena je ztracená na moři
a mně zpívají sirény namísto múz.
Moje žena je ztracená na moři
and I got sat on by a werewolf with an enormous penis.
Moje žena je ztracená na moři,
I haven’t seen her since I was eight.
Miluju třpytivou bláhovost lesku:
slunce se rodí ze zlata, co pluje po hladině.
Moje žena je ztracená na moři
a já žiju v rybárně u jezera.
Pomalé ráno
It’s been rather slow in the morning:
the kitchen still semi-asleep,
bezbarvá oblaka zakleklá do oken,
sklovité šero mingling with sunbeams,
mé oči – narudlá jádra nektarinek,
podbříšek těžký jak karafa krve
a dna hrnků v nedohlednu.
It’s been rather slow in the morning:
můj sen dosud na desce stolu,
hádanka o pěti písmenech,
Carmilla’s recurrent presence by my bed,
her teeth pressed against my collarbone,
an ageless women coming in hours of apathy.
My eyes searched her since childhood.
It’s been rather slow in the morning:
the heart bruising in my ears,
nalačno spolknuté tablety paralenu.
Můj byt skřípnutý v podkroví:
podlaha, náplavka, stropy,
the constant absence na konci stěn,
and nowhere to turn but right back.
Hranice dne
Moře má v sobě prvek konečnosti:
hladina stoupá, lámou se kry.
Na konci světa přežijí ti,
who float on the edges of pravidel hry.
I watch the rising tides of sea,
the night‘s falling coast to coast.
Den věčný, oko je okolí,
Den krátký, oko je okolnost.
I always walk the shore alone.
Oh Prudence! Kéž vlny doráží.
I slunci, když vniká ve vodu rozhoupanou,
valí se horká krev do tváří.
A na nebe propsaly hvězdy všetečné:
co nebolí, to není skutečné.