LEGENDA
V dřívějších dobách staří lidé žili jako javory.
Poutní místa, pod jejich korunami rozprostřené deky,
mladí lidé nadšeně piknikovali
nasávali vůni třepotajícího se listí, holé větve v zimě
často kreslené do skicářů, hodně a zvesela opěvované,
to byly zlaté časy –
někdo ale vynalezl vyhřívanou dečku, vyhřívaný polštář, žilo se více
a více vevnitř.
Staří lidé museli znovu najít svou identitu
už žádné javory, zůstávali doma ve tmě, přežívali domácí požáry,
ukryti v poloze, v níž pak byli převáženi
do pečovatelských domovů,
kde bez hnutí dlí až dodnes.
O něco později zase –
někdo vynalezl venkovní topidlo. Technika vyhřívané dečky,
ale ve větším měřítku, sloužila mladým lidem v zimě,
– v uzavřených prostorách svoji energii nedokázali téměř ukočírovat –
pivo okamžitě vypít venku. Energie takové skupiny unikla
bokem do shluku lidí jakožto strkání,
směrem k nebi jakožto chraplavý zpěv, remixy písní, které se
kdysi broukaly jako chvála javoru,
nebo taková energie protékala chodidly do půdy,
a brzo
mladí začali působit tvrdohlavě, umíněně
jejich kořeny prorůstaly asfaltem, ramena a hlava jim vrávorala
v listopadové bouři, čelíce tlaku větru,
a na jaře, to tu
útlé kmeny prvních javorů lemovaly ulice plné hospod,
listy se chvěly a děti nad tím žasly,
rády se tam zastavily, házely míče do korun.
…
Už nemluví, ale její pohled sem vystřeluje, vejdu do místnosti.
Jak se ti vede? Co bylo k obědu?
Na konci otázky se intonace zvedá, jak jsme zvyklí.
V parku za oknem se náhle všechny vydlážděné cesty
jeví ve své skutečné délce, několikanásobně položené vedle sebe nebo
smotané do malých šneků, tak často jsme se po nich projížděli, nechali bylinný záhon uvadat,
třešeň chřadnout, jak často?
Televize je vypnutá, tedy zbarvuje pokoj,
kde je temno už v jednu, ve dvě černo,
ve tři vrány na louce.
Vcházejí pečovatelé, vydávají se za dobré duchy,
ale jen to hrají, tady je materiální svět
Ona uprostřed, já vedle ní
rozhodnu se vydat domů.
…
Jsem uzemněná a nehovořím tedy ráda o
nebi.
Jde ho pochopit rychleji, když se udělá náledí,
než když prší kobylky bílé číče,
na dobré nemocniční posteli může pacientka ležet čelem k oknu.
Když je okno otevřené, proudí nebe dovnitř,
až je pokoj tak vzdušný, že je sám
nebem
a postupné mizení nebeského.
I nebe pomíjí, nebe ubývá,
řídne, proudí pryč,
obrovská dřina a velká ztráta.
Ne, že by se vojska skutečně proháněla, tam v nebi, kam se dívám,
ten obraz mě nese, vlní, nadzvedává mě tam,
kde klokotá déšť a tichá elektřina
z nebeského jícnu, doposud neprozkoumáno,
a obsluhují nová, nikdy nevysychající nebe,
nakupená, spletená, propletenec nebí,
nebeská spiknutí,
kam jsem se dostala
jednou nohou.
Nedivila bych se, kdybych pořád ještě existovala jako hvězda Martina Hefter nebo
kdyby mě někdo poznal v tom výrazně krásném létajícím objektu
na vysokém, dutém firmamentu.
…
Ona a já, jsme ve spojení
už samotnou přítomností.
Duchové, pohybující se místností,
slabě vysílají jehlové bouře, zůstávají nám nakloněni.
Ví, že mluvím perlivě jako studna
a jako medvěd tančíc, s rukama, co po všem sahají,
i prohlubně v přízracích
a celé přízraky.
Přes prostěradla, na kterých visí duše,
obinadlo a sklenice s brčkem, klepu na karton, klepu na umělou hmotu,
tři D jsou spolehlivě většina věcí v životě.
Jsou šetrným způsobem platné.
ESEJ
Že jsem to všechno napsala, teda jako
že jsem dělala něco tak neškodně měkkýho jako psaní,
zatímco všichni lidi venku prostě tak – šup;
ten fakt, že si doma hovím na postýlce,
zatímco venku všichni: Šup;
ten fakt, že si tu tak hezky píšu, zpívám, tančím,
zatímco vy: ó jé, a já – ouvej, jsem prostě skončila,
a ach, zase někdo, a tady
a tady a tady,
co to se mnou dělá?
A to je už zase formulováno jedním z těch postojů,
co patří k mému vějíři postojů.
Až to zasyčelo.
A já jsem bezhlavě zasvištěla
do mluvení.