20.11.
Zlevnili kuřecí vnitřnosti z 62 na 54 korun za kilo a když koupí kočkám kapsičku za 6, tak je to 60 korun za kilo ani nevíš čeho.
Tak s těma prodavačkama dnes vypekla.
Je krásná. Tak jako vždy, když má z něčeho radost.
Vždyť to máš po ní!“ říkával Donnie.
Víčko doléhá na plastovou misku plnou jater. Zní to jako její podpatky, když jde z jeviště.
Být normální jak Donnieho rodiče.
Byt, barák, služební kára, jeden císař, druhý císař, třídní schůzky, školní kroužky, rodinné srazy, hodně masa, málo solit. Vitamíny v šumáku, za vysvědčení na pizzu, po pizze pohár, s chlapama na hokej, ve čtvrtek aerobik, jednou za rok divadlo, koncerty v liďáku, v sobotu StarDance. Orchidejka v ložnici, za okny muškáty, odpolední šlofíky, zamčené sladkosti, hádat se potichu, volit ODS, nepráskat dveřma, vysávat v neděli, být v pohodě.
25.11.
Laura stojí na nádraží. Uherské Hradiště.
Poledne. Den rozdělený napůl. Jako jabko, jako hemisféry.
Berličky.
Zapít džusíkem.
Jako spolknout mléčný zub.
Ve vlaku bude Laura vyšívat. Vůbec to zatím neumí.
Sakra, co je to za melodii?
Už zase skáču přes kaluže, odtud ji zná. Jen to ví tak napůl.
Broukám si ji?
Bolí mě hlava, asi už to začíná.
Ve vlaku budu vyšívat.
26.11.
Za chvíli je poledne.
Den se rozkrojil a vysypal zrníčka po pokoji.
Píská nám v uších, asi už to začíná.
Sjednocení hemisféry.
Bolest shrbené páteře se mi vylila do gauče.
Píská mi v uších.
Teda jen v jednom.
Laura si lehla na bok a potichu si hvízdá.
Tinnitus.
Cigáro.
Vau, už je půl druhé.
28.11.
Jela jsem v noci s Donniem autem. Byla tam krajina s mlýny a majáky, zelené kopce, ovce, mraky, vlaky, ticho a klid.
Narostly mi obrovské těžké sloní tlapy. Nesmím tu na nic sahat. Všechno bych rozbila.
V břiše se mi mrská stovka Jonášů. Píská mi v uších.
Je ráno, ale slunce jako by zapadalo.
Laura už přechází v hlavě ze strany na stranu, občas do něčeho kopne, aby mě zvedla z postele.
2.12.
Mám tatranku a turka, to ti, Lauro, musí pro dnešek stačit.
Včera jsem si nahmatala žebro. Snadno.
3.12.
Přestala jsem poslouchat, co mi máma v autě říká.
Asi už ji neposlouchám dlouho.
Mluví o besídce a levném žrádle pro kočky.
Laura pláče po Donniem na zadním sedadle.
Vím, že je jí zle, ale ta bolest se mě teda dvakrát netýká.
Nesu nákup do kuchyně.
Sedím na obecním úřadě v sále a koukám na pódium, jak se děti rýpaj v nose.
Prodáváme s bráchou charitativní mýdla.
Babičky se rozplývají nad tím, jak je brácha krásný chlapec, na mě nemluví a říkají, že je nás nemožné vidět pohromadě. Asi jsme svůj Tyler Durden.
4.12.
3 měsíce jsem se nečesala.
5.12.
Den rozkrojený jak pecen chleba.
Sjednocení. Den zvýšení dávky.
Sucho v ústech.
Úbytek váhy.
Nechutenství.
Problémy s dosažením orgasmu.
Sny, které mi drtí mysl jako louskáček ořechy.
Být jeden ze sta stromů označených barevnou tečkou.
Úbytek váhy. Žebro.
Neumyté nádobí.
Po rukou mi teče teplá voda a krev do porcelánové konvice. Asi jsem se řízla.
Příbory řinčí ve dřezu.
Fuj, tolik ř v tak krátké větě.
Tolik krve z tak malé ranky.
Celý den jsem unavená.
Celý den probíhá v klíčových slovech. Ve vedlejších…
7.12.
Volal mi brácha.
Srpen za tři roky:
Marie mi zajíždí jehlou do hrudníku.
Tak jako Maty v únoru. Jako už kdosi kdysi.
„Co k tomu chceš poslouchat?“
„Country radio.“
„To snad ne.“
„Ale jo.“
S Marií jsme dvojčata. Říká se to.
„To je ta, co prodává pastelky, má krátké vlasy a vypadá jako ty?“
„Jo. Je“
A naštěstí fakt je.
A její údery tolik nebolí.
„Musíme asi zrychlit, než si tvoje červené krvinky všimnou, že se něco děje. Pak už ti kůže inkoust nebere.“
Jako ve francouzské dětské pohádce. Cítím jak mi tělem projíždí okysličené malé mopedy.
Banjo střídá valcha, valcha střídá reklamu. Enapo. Slevy na maso.
„Slyšíš tu paní v rádiu?“
„Teď? Ta s těma slevama na mrtvoly?“
„Jo. To je máma.“
„Kecáš.“
Jak by to taky mohla vědět. Je to dvojče s jinou mámou. Někde na Slovensku.
„A vy se nebudete s Janem stěhovat na Slovensko?“
„Časem asi jo. Má totiž supportive rodinu. Divný, co?“
„To jo.“
Tělo už inkoust nebere.
Září:
Ponorka. Podpalubí. Maroko. A Francie. Když jsme byli děti.
Tolik míst a tolik cest, než nám došlo, že jsme si blízko. Tolik lidí, co šlo s námi, než nás nechali jít sami.
Jsme tu oba dva. A jsme sami. Sami dva.
Boty dost od bláta.
Stačí o sebe
oklepat.
Jednou ti o Lauře třeba řeknu.
První říjen:
V noci, když se probudím, hrozně se zlobím.
Vezu tě autem do obřího kopce. Nefunguje plyn. Nefungují brzdy. Kloužeme zpátky.
„Ty vole, říkal si, že to auto funguje!“
„Já myslel, že si s tím poradíš.“
Věříš, že nás ukočíruju oba. Jako vždy. Třeba jo. Přece jsme v tom sami.
Konečně sami dva.
Další říjen:
Zežloutlo listí, speed
i puchýře v dlaních.
Většinou se objevíš, až všechno zetlí.
15.10.
Dozrály dýně. Dorostly mi vlasy.
21.11.
Kdybych ti tak, milá Lauro,
mohla koupit dovolenou.
Nějaký drobný glamping,
jak se k tobě hodí.
Anebo jurtu
na nekonečné louce.
Ať zmizíš.
Ať neustále nepřecházíš
z rohu do rohu.
I přes to,
že v lebce je kulato.
7.12.
Epizody.
Hodně náhodné epizody.
Zasloužíš Lauro svou vlastní.
Jako i paní Columbová.