Budit se každý den se zjištěním, že nastává den voleb, ostatně jako každý den vašeho života – se zjištěním, že konec je tu, tlachalové mají odtlacháno, hlasy se sečtou, billboardy přelepí, poražení přiznají porážku a vítězové zas jednou před půlnocí vyhlásí vítězství v bitvě, která se ráno rozhoří nanovo – to znamená budit se každý den jako prezidentka, ať se vám to líbí nebo ne.
Starci umírají jako prezidenti. Nemluvňata se jako prezidenti rodí. Všichni mezi tím – do jednoho prezidenti a prezidentky! – nesou svou image, jméno, reputaci, příslušnost ke straně; ti všichni řeční, potřásají si rukama, vedou tajné a polotajné války. Každý den je čtyřleté volební období. Každá tvář zploštělá jak na památnou minci. Nakreslit schéma státu by znamenalo nakreslit pyramidu prezidentů, s tím nejprezidentštějším na vrcholu, prezidenty jiných prezidentů ve střední části a obyčejnými prezidenty, kteří prezidentují jen sami sobě, namačkanými v široké základně pyramidy.
Kdysi platilo, že žena nemůže být prezidentkou; dnes naopak žena nemůže prezidentkou nebýt. Mnoho z nás, stvořených z původně neprezidentského těsta, je na tom stejně – nejenže musíme být prezidenty, ale ještě k tomu prezidenty a v jedné osobě, navždy přikovaní spojkou a k údajům o své exekutivní funkci. Dokonce ani neplatí, že k úřadu prezidenta člověk potřebuje občanství. Protože základní životní nezbytnosti nejsou dostupné bez kampaně, nikdo z těch, kdo přicházejí do této země, by nemohl přežít, nebýt prezidentem. Každá inaugurace, slibují nám, znamená splněný sen.
Protože každý z nás je prezidentem, platí také, že každý z nás je stát. Prezident potřebuje orgány, kterým by mohl předsedat. Stát je bolestivý útvar v tom smyslu, že hranice je rána, která se nikdy nezacelí, a přesto každý, kdo si to může dovolit, usíná každou noc přikrytý mapou ze saténu. Pojednání „Zlom: O republikách když nebylo hranic“ se v muzeu prezidentů objevilo před 873 493 volebními cykly, ale tehdy byl souboj těsný a nikdo se nedokázal odtrhnout od volebních průzkumů, aby mu věnoval pozornost. A zde jsou záznamy, o nichž se důvodně domnívám, že byly z prezidentského archivu vynechány:
„o tom, jak hvězdy tvoří parlament“
„že dub je stařešinou“
„hle! družstvo vlaštovek“
Avšak tento stát států přetékající prezidentstvím, vládnoucí i ovládaný, kampaňující i kampaněmi masírovaný, s hranicemi mezi každým drobným státem načrtnutými ostřím meče, má místo paměti jen sám sebe. Naše oficiální historie je zapsána jediným slovem (prezident).
Možná je vzrušující být velkým prezidentem panujícím nad jinými prezidenty, rozhodovat o životě a smrti, ale jaká opuštěnost na člověka padá, když jako jeden z menších prezidentů ještě za tmy sedí v autobuse cestou do svého civilního zaměstnání, už předem vyčerpán tíhou exekutivních nařízení, které si nese v plátěné tašce přes rameno. Každé ráno se budit do dalších voleb znamená, že svět je plný nešťastných rán nešťastných prezidentů, kteří se pro svou roli nehodí, kteří by raději, aby byl jakýkoli jiný den, třeba svátek všech svatých, kdy se stačí modlit, nebo den, kdy se dohromady nic neděje a všichni snídají vločky. A přesto ta nešťastná prezidentka, stejně jako všichni prezidenti, usrkává ranní kávu z hrnku v barvách vlajky. Je prezidentkou na hraně zhroucení, provždy žalovatelnou, nevrlou a přece neschopnou vzdát se funkce.
Připouštím, že i já jsem taková smutná prezidentka mezi smutnými prezidenty. V jednom kuse někam zakládám oficiální pečeť, zapomínám podepisovat zákony, opíjím se a pak lezu do rakve zahalené vlajkou a hraju si na státní pohřeb. Občas, v nočních hodinách mezi strháváním billboardů a ranním stranickým sjezdem, si dovolím uvěřit zvěstem, které nesmíme vyprávět, zvěstem o padlé prezidentce, která spálí každý volební lístek s jejím jménem. Říká se, že všechny povinné debaty prospí na dece zdobené vyšitými obrysy rozkroků demagogů.
Sním o tom, jak ji jednou potkám a řeknu jí, že i když náš veliký národ dosáhl univerzálního prezidentství, jsem přesvědčená, že na úspěšného prezidenta teprve čekáme, a že bych si přála zavést svůj čtyřstupňový program, který by toto opomenutí napravil.
To, co tu máme ve skutečnosti, zašeptala by mi do ucha, až by si narovnala kravatu, přetočila ozdobný špendlík s vlajkou a ohlédla se přes rameno, je rozparcelování života do systému malých a velkých prezidentů, v němž každý musí vést kampaň proti každému a nikdo tak nemůže vyhrát. Díky tomu je nevyhnutelné selhání státu pociťováno jako selhání jednotlivce, které nejde nepravit jinak než zintenzivněním vlastní kampaně, která zatím nebyla dostatečně bezohledná. Právě tak se schválně brání naplnění obecných potřeb obecnými prostředky k obecnému prospěchu.