Rým
zmizel jsem dnes ráno
když slunce ještě nevstalo
nezanechal jsem ani slova
ani polibku na vašich ústech
jenom vzkaz bílého povlečení v pokoji
rozbalený
pršela sprcha a inkoust na něm se roztekl pod tvýma očima
avšak vykřičníky – řasy – pokračují dělat narážky
že!!!
diagnóza postupně přerůstá v rozsudek a já umlkám
jen pokašlávám, jako morseovka
na jazyku gilotina
visí – tři nebo pět
Pomodlete se za nás ti, kdo jste zůstali po nás,
pomodlete se za nás.
schovávám se před tebou
schovávám se před tvým bříškem
vyhýbám se opakováním zvuků či slov
ale ty mě pronásleduješ jak mánie velikášství
jak ozvěna v prázdném bytě
jak budík, připomínající, že se má vstávat
jak pilulky v lékárně, co se prodávají po kusech
a oslovuji tě, jako kdybychom se neznali
ač jsme spolu přes deset let
bojím se, že z mých úst se vynoří jméno
ale nebude tvoje
Mezinárodní konflikt
zase přišel v noci
seděl nad postýlkou
hluboce vzdychal
zpíval o tom že halí-belí koně
v zelí
v petrželi
ale vzbudil se a vytrhl hrst srsti
a trefil se nechtěně do tvého úzkého oka
až sám se divím, jak se dá strefit do něčeho tak úzkého
a ty jsi řekl: Ukrajině hrozí mezinárodní konflikt
kvůli tvé neopatrnosti
Za minulého režimu
dláždění prastarého města
jako vytříbená těžká slečna
chodí po naších nohách
a ty tvoje rozbíjí do krve
svými kamennými podpatky
svými vlnitými tvary
kde je za co se chytit
co pochopit
zapamatovat
noviny píšou:
Během minulého režimu jej chtěli pokrýt průhledným parketem,
průhledným jak sklo, aby nikdo nechodil úzkými uličkami, aby
nikdo na něm nenechával krvavé skvrny – jen aby se tančily zapomenuté
ploužáky.
v té době lidi byli naivní
nemysleli na to
že dláždění – to je sklo
které spadlo těžkými zrnky písku
protože přestalo držet pospolu
Nový den nepřichází
myšlenky bzučí v hlavě jak mouchy
sají krev mých snů
mých básní
a mého těla
nabírají na váze a přibírají v pase
ale hlava není olověný hrnec
i když je nevyslovitelně těžká
a oni ještě mají tančit valčík
a valčík se bez pasu netančí
a nový den nepřichází
protože myšlenky nejdou spát
a starý den nekončí
protože myšlenky nešly spát
dva měsíce svítilo světlo
byla puštěná televize
a vědomí bylo vypnuté
a brýle odrážely červená světýlka ve tvých očích, Ňame
Chytat se křídly za vzduch
tvé ruce ovinuly mou šiji
jsou jako svlačec –
klíčí ve mně a vykvétá bledorůžovými ranami
aby ses osvobodil z této sítě slov a událostí
musíš si vybavit, jak jsi byl kuklou, utvořit kokon
a potom-potom…
víte, jak létají motýli?
tak jako můj soused Ňam ve spánku
škrabou svými dvaceti prsty nebe
pláčou strachy a padají
padají zvučně jak kapky
padají zvučně jak paprsky
já poletím jak velký barevný motýl
chytat se křídly za vzduch
hledat výšiny odpuštění
ve tvých nebeských očích
Jak narodil se Ňam
Ňam pamatuje, jak se narodil:
padesátého října
když slavíci letí na jih
a padá první sníh
roztrhl deku červených motýlů
a zazpíval jak farář v kostele
byl celý v puntíkách rybích šupin
tlusťoučký traumatizovaný slaneček
s očima zarudlýma nedostatkem spánku
zdravotní sestra, jako nevěsta, celá v bílém
donesla vodu
a on pouštěl bubliny
namáčel ruce a nohy
ale chodit neuměl
proto chodil po kolenou
jak stařena v kostele
pak Ňam zaskuhral
myslel na sebevraždu a vyhodil sebe ze sklenice
vstal a odletěl do rozškrábaného nebe
a my stále sedíme tady, na dně
a tlučeme hlavou o hrány
vytvořené na státní objednávku