Anne-Claire Barriga : Námořník

Námořník

 

Ze sklenice nevyčtu pokračování. Opodál usíná chlapík z večerky. Nevidím ho, ale vím, že teď je ta chvíle. Pláž je chladná, jako jsou chladné všechny noční pláže. Důvodem tohoto chladu je, že horko nespočívá tolik v teplotě, jako v teplých barevných odstínech písku. To je podstata pláže. Zato ve tmě se z pláže stává nábřeží, voda nám přestává čelit: skláníme se nad ní. Ve tmě se vše, co není nebem, nachází vespod. Vespod jako vždycky, jenže den je pozemský a noc nebeská. Vždycky je nám moc zima nebo moc teplo. Pokud na to pomyslíme. Nic, sebemenší přítomnost ani žádný kryt na mém vědomí, mi nebrání dát si ještě jednu, mám u sebe myslím ještě dost peněz. Nemám strach, jedna věc je jistá, nemám strach z ničeho, co by se mi mohlo stát. Dokonce mám někdy strach, že se mi nestane nic. Celý den provokuji, ale vypadá to, že se mi život neustále vyhýbá, přelétá nade mnou, krouží okolo mne, někdy cítím, že už je blízko, váhající, připravený se mnou zacloumat, ale pak se zvedne jako plášť. Anebo jsem jakoby v oku cyklonu. Vím, že ten chlapík tam spí, na židli, loket opřený o ledničku. A obláčky dýmu vznášející se mu nad hlavou určitě tančí. Lidé tady neznají umění, a to je dobře. Tolik kilometrů jsem musel urazit, abych našel svět bez umění. Bez jediné galerie. Bez jediného hudebníka. Kdoví, snad i bez jediného malíře, ale malíři stejně nejsou umělci. Jsou to figurky umělců. Vím z bezpečného zdroje (žena), že právě oni nejvíc nenávidí kontakt se sobě podobnými. Vím to od jedné ženy, která mi to jednou řekla. Encyklopedický článek o této oblasti zmiňoval jednoho básníka. Jeden jediný básník. Mrtvý a pohřbený. Vybavuji si také jednoho fotbalistu, snad toho muže vytištěného na ubrouscích na pláži. Nezávidím žádnému cestujícímu z parníků, co křižují tohle moře. Nedostatek představivosti. Vyjma okamžiku, kdy si ji výslovně vyžádám. Představivost. Včera jsem se šel podívat na tančící dívku. Po cestě zpátky mě sledovali muži: zvedli se ve tmě, chopili se svých sklenic vodky, napodobili můj krok. Nevím, co po mě chtěli. Myslím, že to vzdali, chtít po mě cokoli. Chtěl jsem dívku ze včerejška, tu s hezky bílými stehny. Zmizela a dnes večer jsem sám, nos ve všem, co mohu zahlédnout a co není ona. Co má navíc oproti jiným? Nic, dočista nic: je mou jedinou myšlenkou, mou jedinou identitou. Je, bude mým dějem, bude vším, co se jí přiblíží. Mříže se noří do písku. Skupina mladých lidí se pouští do partie volejbalu. Sundají si sandály, zatřepají nohama, odhodí ponožky dál do písku. Dají si věci na kupičku, aby nic neztratili. Telefony si nechají ve vnějších kapsách batohů pro případ nutnosti a  také proto, aby měli na konci hry přístup k jakémusi zdání světla.